Hlavní obsah
Právo a státní správa

Cenné informace o dědickém právu

Foto: JUDr. Petra Langerová, Ph.D., LL.M., advokátka/Služba AI Microsoft Bing

S otázkami dědického práva se za život potká každý z nás. Protože dědické právo je vlastně právem dědice na pozůstalost, je dobré vědět pár střípků z tohoto práva, které mohou mít ve správném okamžiku svou hodnotu.

Článek

Neopominutelný dědic aneb v závěti mě opomněli

Aby vzniklo dědici právo na pozůstalost, musí zůstavitel nejdříve zemřít. Zní to logicky, nicméně často si děti „dělí“ své podíly na nemovitostech rodičů ještě za jejich života s tím, že je to jejich „dědictví“.

Ne vždy počítají s tím, že rodič může sepsat závěť a dědicem ustanovit někoho jiného než své dítě. Je však potřeba si pamatovat, že i když rodič v závěti odkáže svůj majetek jiné osobě než svým dětem, pak nezletilé dítě má nárok na tři čtvrtiny svého podílu, které by dědilo ze zákona, zletilé dítě pak na jednu čtvrtinu zákonného dědického podílu.

Pokud tedy rodič zapomene na svého potomka v závěti, nebo spíše, schválně jej neuvede, závěť je platná, ale je podkladem pro dítě, jako nepominutelného dědice, aby požadoval vyplacení svého povinného dílu.

Negativní závěť aneb vyloučení manželky z pozůstalosti

Zůstavitel může vyloučit z dědění nejen své děti, ale i další osoby, kterým svědčí zákonná dědická posloupnost. V první dědické třídě dědí manželka a děti, pokud si zůstavitel nepřeje, aby po jeho smrti dědila manželka, závětí určí jiného dědice – třeba svou současnou přítelkyni. Manželka pak na rozdíl od dětí nemá nárok na žádný povinný díl.

Odkaz aneb jak dědicům něco ubrat

Zůstavitel má však ještě širší smluvní volnost. Může totiž určité věci vyjmout z dědictví a dát je osobám, které na rozdíl od dědiců dostanou tyto věci, aniž by odpovídaly jakkoli za zůstavitelovi dluhy. Takto tedy zůstavitel legálním způsobem bere dědictví svým dědicům a převádí až tři čtvrtiny hodnoty dědictví daného dědice na jinou osobu.

Uveďme si příklad. O zůstavitele se před jeho smrtí stará denně jeho známá. Není to příbuzná, jen hodná paní, které je zůstavitele líto a chce mu pomoci. Zůstavitel si této pomoci velmi váží, a rozhodne se známou odměnit svým zánovním vozem. Udělá z ní tedy odkazovníka. Po smrti zůstavitele půjde pro známou vše rychle. Nebude účastníkem pozůstalostního řízení a nebude muset hradit případné dluhy zůstavitele.

Odpovědnost za dluhy zůstavitele aneb dědic může hradit dluhy i ze svého

Jak to vlastně je s povinností hradit dluhy zůstavitele? Dluhy zůstavitele přechází v plném rozsahu na dědice. Dědic musí uhradit dluhy i nad rámec toho, co děděním získal, tedy i ze svého výlučného majetku. Zákon však nabízí ochranu, aby dědic nemusel hradit dluhy ze svého. Jedná se o tzv. výhradu soupisu pozůstalosti, kdy tento soupis vyhotovuje notář. Dědic však musí své právo na vyhotovení soupisu pozůstalosti uplatnit nejpozději do měsíce ode dne, kdy byl o tomto právu vyrozuměn. Někdy je soupis pozůstalosti nahrazován prohlášením dědiců o pozůstalosti.

V každém případě soupis pozůstalosti chrání dědice, aby za dluhy zůstavitele odpovídal pouze do výše nabytého dědictví.

Zřeknutí se dědického práva aneb aby se ty moje děti po smrti nehádaly

Pokud hovoříme o dluzích zůstavitele, určitě Vás napadlo, že bude lepší se dědického práva zříct. Dědického práva je možné se zříct ve smlouvě, kterou budoucí dědic uzavře s budoucím zůstavitelem, tedy ještě za života zůstavitele. Pamatuje si však, že tato smlouva musí být ve formě notářského zápisu. Není tedy možné, aby si ji strany sepsaly samy. Zřeknutí se dědického práva je tak výborným institutem, který může zabránit budoucím soudním sporům dědiců.

Příkladem může být, pokud má zůstavitel dvě zletilé děti – syna a dceru, dcera je starší, má již rodinu, a zůstavitel jí za života již daroval prosperující firmu, ze které jí navíc plynou stále příjmy. Synovi zůstavitel za života nic nedaroval, rád by, aby mu připadl celý jeho dům. Proto může s dcerou, kterou již zajistil, uzavřít smlouvu o zřeknutí se dědického práva.

Odmítnutí dědictví aneb já tyhle dluhy platit nechci

Zřeknutí se dědictví tedy nelze zaměňovat s odmítnutím dědictví. Dědictví se odmítá výslovným prohlášením, nikoli smlouvou. Dědictví se odmítá až po smrti zůstavitele. Ten, kdo dědictví odmítne, jako by dědictví nikdy nenabyl, a tedy neodpovídá za zůstavitelovy dluhy. Odmítnutí dědictví však neznamená vzdání se dědictví. Vzdát se dědictví může totiž pouze ten, kdo dědictví neodmítl. Vzdání se dědictví je možné pouze ve prospěch jiného dědice, ne tedy jiné osoby, než která je dědicem.

Je tedy patrné, že v právu jde někdy opravdu o „slovíčka“ a slova odmítnout, vzdát se, zřeknout se, která znamenají v běžné češtině téměř to stejné, mohou v té právní mít zcela zásadní vliv ve Vaší majetkové sféře.

Hodně štěstí nejen v pozůstalostních otázkách.

Petra Langerová, advokátka v Olomouci a Šternberku

Zdroje:

zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Dědické právo, dědictví a pozůstalost. In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz