Článek
Babička určitě nevěděla, co dělá!
Tohle je nejtypičtější argument dědiců, kteří mají být v rámci dědického řízení „ochuzeni“ o to, co by jim náleželo, kdyby zůstavitel neměl závěť či nedaroval.
Babička sepíše závěť, ve které odkáže veškerý svůj majetek jednomu vnukovi, který o ni již několik let pečuje, zatímco zbylá rodina nejeví příliš zájem. Ostatní příbuzní se pak cítí zrazeni a začnou závěť zpochybňovat – bohužel, často na úkor cti a dobrého jména zemřelého.
Nejčastější věta, kterou potom slýcháme, je: „Babička byla nemocná, nevěděla, co podepisuje. Byla zmanipulovaná!“ Ze zemřelé pak dědicové začnou dělat nemohoucí zmatenou starou paní, která nevěděla, co dělá – to samozřejmě většinou není pravda.
Dědicové se pak snaží domoci toho, že závěť bude neplatná a bude se dědit ze zákona dle dědických tříd.
Co říká zákon: Závěť a její platnost
Závěť musí být sepsána svobodně, vážně, určitě a srozumitelně a zůstavitel musí být způsobilý k právnímu jednání – tedy chápat význam toho, co činí.
Pokud závěť byla pořízena osobou, která neměla způsobilost právně jednat (např. kvůli demenci či Alzheimerově chorobě), nebo jednala pod nátlakem či v omylu, pak může být závěť neplatná. Dědicové se pak musí obrátit s žalobou na soud, aby o tomto rozhodl.
Závěť lze zpochybnit i pro formální nedostatky – chybějící podpis, datum, či nepřítomnost svědků.
Pokud byla závěť sepsána formou notářského zápisu, pak je závěť velmi obtížné napadnout, jelikož notář by měl být de facto zárukou toho, že zůstavitel splnil veškeré požadavky pro platnost závěti a je způsobilý k tomu závěť pořídit.
Jak dokázat, že zůstavitel opravdu nevěděl, co činí?
Soud často nechává vypracovat znalecký posudek z oboru psychiatrie či psychologie, který hodnotí duševní stav zůstavitele v době sepsání závěti. Znalec zkoumá lékařskou dokumentaci, výpovědi svědků i samotný text závěti.
Pokud se prokáže, že zůstavitel trpěl duševní poruchou, která mu znemožnila chápat význam svého jednání, soud může závěť prohlásit za neplatnou. Jinak platí zásada: vůle zůstavitele má přednost.
Co opravdu nestačí
Dědické právo je často nejen o majetku samotném, ale také o rodinných vztazích, vzájemných křivdách a domnělé spravedlnosti. Ten, kdo svůj majetek závětí rozdělil, však již nemůže své rozhodnutí vysvětlit, a proto je potřeba co nejvíce respektovat jeho vyjádřenou vůli, kdy z tohoto vychází také zákonná úprava.
Samotná skutečnost, že se dědic cítí nespravedlivě zkrácen, nebo chce někdo tzv. z principu připravit ostatní o dědictví, protože „on se přeci staral nejvíce a babička ho měla nejraději“, nestačí k tomu, aby byl úspěšný a často takové spory nevedou k ničemu jinému, než nevratnému narušení rodinných vztahů.
Nelze se také spoléhat na dříve učiněné sliby zůstavitele. Pokud nakonec závěť zní jinak, jakékoli sliby to nezmění.
To, že byl zůstavitel pokročilého věku, či byl nemocen, ho samo o sobě neomezuje v tom, aby o svém majetku pořídil formou závěti.
Častý omyl, se kterým se v praxi setkáváme, je, že děti musí automaticky dědit a rodiče přece nemohou za svého života činit kroky, které je o dědictví tzv. připraví. Dokud však rodič či jakýkoli jiný zůstavitel žije a je způsobilý právně jednat, může se svým majetkem nakládat jakkoli, a to i tehdy, pokud v důsledku tohoto jednání de facto do budoucna v pozůstalosti nic nezbyde, či vše nabyde někdo jiný.
Rada z praxe
Dlouhé dědické spory většinou nic neřeší a až na výjimky nepřináší ani větší zisky z pozůstalosti.
Pokud tedy není dědic opravdu přesvědčen o tom, že „babička nevěděla, co dělá“, raději by se měl snažit dohodnout či zkrátka přijmout, že babička měla pro své rozhodnutí nějaký důvod.
Pokud však existují důvodné pochybnosti o platnosti závěti a dědic je schopen toto prokázat, existují způsoby, jak neplatnosti závěti dosáhnout.
