Článek
Většina lidí si myslí, že o dědictví po rodičích nemohou přijít. Že zákon chrání děti, a že když se o rodiče starali (a mnohdy i když ne), mají „nárok“ na dědictví. Jenže české dědické právo říká něco jiného. Mimo typické způsoby, jakými lze „zabránit“ nabytí dědictví ze strany potomků, jako je závět či vydědění, je zde také odkaz.
Díky institutu odkazu může zůstavitel tři čtvrtiny svého majetku převést mimo potomky, a to zcela legálně. Respektive každému dědici musí zůstat alespoň ¼ jeho dědictví nezatížená odkazem.
„Dům po tátovi měl být náš. Jenže všechno odkázal sousedce.“
Představte si, že po smrti otce zjistíte, že většina jeho majetku připadla sousedce. V závěti stojí, že jí má být „odkázána“ hotovost, auto a podíl na domě. A vy – jeho děti – se nestačíte divit, protože jste byli de facto připraveni o velkou část dědictví a dluhy, které otec měl, přechází pouze na Vás, přestože většinu majetku nabyla sousedka.
Nespravedlivé? Možná. Ale v souladu se zákonem.
Co je to odkaz a čím se liší od dědictví
Odkaz, zakotvený v ust. § 1594 a násl. občanského zákoníku, umožňuje zůstaviteli uložit dědici povinnost vydat určitou věc z dědictví, nebo jinou majetkovou hodnotu jiné osobě – tzv. odkazovníkovi. Tento odkazovník přitom nemusí být vůbec dědic, nemusí být ani příbuzný.
Odkazovník není dědicem, ale má vůči dědicům pohledávku, kterou může soudně vymáhat. Jinými slovy – zůstavitel může svým dědicům předepsat, že z majetku vyplatí určité částky jiným lidem. A to klidně tak, že jim zůstane jen zlomek hodnoty pozůstalosti. Pokud tak neučiní, odkazovník může dědice o toto zažalovat.
Odkaz mnohdy bude spravedlivá odměna určité osobě (která by jinak nebyla dědicem) za její péči, či jinou pomoc. Jindy se však z odkazu může stát způsob, jak obejít v rámci dědictví vlastní děti a jiné dědice tak, aby nebylo nutné vydědění, či aby odkazovník nebyl zatížen dluhy zůstavitele.
Dá se proti odkazu bránit?
Ano, ale možnosti jsou velmi omezené, asi jako u závěti.
Lze samozřejmě napadnout platnost závěti či odkazu, pokud byl sepsán pod nátlakem, v duševní poruše či jinak neplatnou formou.
Potomci se samozřejmě mohou domáhat svého povinného dílu proti dědicům, pokud sami nedědili a obecně musí všem dědicům ¼ z hodnoty dědictví zůstat i po odečtení odkazů.
Soudy ale většinou respektují vůli zůstavitele, pokud je závěť sepsaná řádně a zůstavitel byl způsobilý. Ostatně takto by to i mělo být, jelikož každý může se svým získaným majetkem nakládat dle své vůle. Proto se do sporu o odkaz pouští málokdo – a ještě méně lidí uspěje.
Mnoho štěstí nejen v dědických záležitostech.
