Chudáček dítě! Nebylo by mu lépe v ústavu?

Umístění dítěte prozatímně do vhodného prostředí upravuje občanský zákoník. Ocitne-li se dítě ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda tu je či není osoba, která má právo o ně pečovat, anebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jeho jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen, soud upraví předběžně poměry dítěte na nezbytně nutnou dobu.

Nemusí se však vždy jednat o umístění dítěte do výchovného ústavu. Soud může také dítě svěřit dočasně do péče jiné osoby. Od roku 2025 bude navíc pro děti do 3 let platit již pouze možnost svěřit je do péče jiné osoby.

Soud pak umístí dítě do vhodného prostředí, kterým se rozumí prostředí u osoby nebo v zařízení, které je způsobilé zajistit nezletilému dítěti řádnou péči s ohledem na jeho fyzický a duševní stav, jakož i s ohledem na jeho vyspělost.

Vždy se však jedná o dočasné řešení formou předběžného opatření, kdy o návrhu na vydání tohoto předběžného opatření musí soud zásadně rozhodnout do 24 hodin. Tato úprava následně platí po dobu maximálně 3 měsíců. Tuto dobu lze za určitých podmínek prodlužovat, nicméně nikdy nesmí přesáhnout dobu 1 roku. Následně je tedy nutné situaci řešit jinými prostředky.

Nezletilé dítě se může ocitnout v jistém ohrožení či nedostatku péče například v důsledky soupeření jeho rodičů, kdy se dítě často stává „zbraní“ proti druhému rodiči a bohužel také hlavní „obětí“ sporu rodičů, kdy rodiče často zapomínají na blaho jejich dítěte a jsou vedeni snahou o ublížení a pomstu druhému rodiči.

Mimo to jsou zde ovšem také situace, v nichž se dítě ocitne z důvodu nedostatečné péče rodiče, či jiné osoby, která je povinna o něj pečovat, nebo proto, že je samo dítě nezvladatelné, kdy však to je často důsledkem právě nevhodné péče ze strany rodičů.

Soud vydá předběžné opatření upravující poměry dítěte tak, že jej umístí do jiného vhodného prostředí tehdy, je-li dítě materiálně, psychicky a citově zanedbáváno bez ohledu na to, zda tu je či není dospělá osoba, která má právo (a zároveň i povinnost) o něj pečovat (rodiče, poručník, opatrovník) anebo je-li ohrožen život dítěte, jeho normální vývoj nebo jeho jiný důležitý zájem, či byl-li již narušen (např. dítě je opakovaně svědkem páchaného násilí na jemu blízké osobě, či je samo týráno).

Ne vždy je snadné si představit, kdy se jedná o nedostatek řádné péče či kdy je zásah soudu již potřebný, když každý z nás může mít na jednotlivé situace samozřejmě odlišné názory. Z judikatury soudů a z komentářové literatury však lze vyčíst několik příkladů.

Jedná se například o útěk dítěte z domova, smrt obou rodičů, dítě narkomanů, kteří nejsou schopni o dítě pečovat a nepodrobují se léčbě.

Dále se jedná také o situace, kdy je dítě uživatelem tvrdých drog, rodiče nejsou schopni zajistit plnění povinné školní docházky, rodiče nutí dítě do kriminality apod.

Jakékoli zásahy státu, které vedou k rozdělení rodiny (tedy i umístění dítěte do ústavu) jsou velkým zásahem do práva na ochranu rodinného života. Jakýkoli zásah tedy může přijít pouze ze závažných důvodů, musí být přiměřený a velmi dobře soudem odůvodněný.

V rámci rozhodování pak musí soud zkoumat nejlepší zájem dítěte, kdy tento by měl být primárním vodítkem pro rozhodnutí soudu. Nikdy nelze argumentovat toliko zájmy rodičů či dalších osob.

Současně umístění do ústavu by mělo být až tím nejkrajnějším řešením, kdy předtím by se měly příslušné orgány (OSPOD) i soud pokoušet situaci vyřešit prostředky mírnějšími (rodinné terapie, asistované setkávání, …).

Ústavní soud se staví k zásahům do rodinného života velmi zdrženlivě, kdy opakovaně zdůrazňuje, že jakýkoli zásah musí být v nejlepším zájmu nezletilého dítěte. Nelze přitom ignorovat názor dítěte, o kterém je rozhodováno.

V docela nedávné době pak Ústavní soud rozhodoval například o situaci, kdy rodiče zcela nerespektovali rozhodnutí soudu, nebyli schopni komunikovat a soud tedy rozhodl o umístění jejich nezletilého dítěte do diagnostického ústavu, aby bylo zajištěno pro dítě neutrální prostředí, kde nebude ovlivňováno a stresováno konfliktem rodičů.

Rozhodnutí soudu napadl otec a Ústavní soud jeho ústavní stížností vyhověl, kdy jako pochybení soudu shledal skutečnost, že se tento dostatečně nezajímal o nejlepší zájem dítěte a nezjistil názor dítěte, kterému již bylo dokonce 11 let a bylo tedy schopno dát svůj názor dostatečně najevo a tento měl být respektován. Ústavní soud také uvedl, že pouhá skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu, nemůže být důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů.

Ústavní soud pak zdůraznil, že rozhodnutí, které způsobí faktickou separaci dítěte od rodičů a citelný zásah do osobního a rodinného života, dítě determinuje nevratným způsobem v jeho dalším sociálním životě. Proto je také nutno k těmto krajním řešením přistupovat velmi opatrně.

Je tedy zcela zjevné, že zásah do rodiny odnětím dítěte z péče rodičů je až tím nejkrajnějším řešením, ke kterému je možné přistoupit až tehdy, pokud zde již jiná možnost není. Rodiče mají právo o dítě pečovat a dítě má právo na péči svých rodičů. Pouze v závažných případech lze tedy rozhodnout o rozdělení rodiny a vždy je přitom zapotřebí zjistit názor dítěte a respektovat jeho nejlepší zájem.

Je odpovědností každého rodiče zajistit péči o své děti. Každý rodič pak musí myslet hlavně na to, že je mnohdy potřeba upozadit své zájmy, své rozpory s druhým rodičem a často také své ego a zamyslet se nad tím, co je nejlepší pro jeho dítě.