Článek
Co si lze pod nutnou obranou představit?
Nutná obrana je jednou z okolností vylučujících protiprávnost, tedy takovou okolností, která pachatele činu jinak trestného zbavuje trestní odpovědnosti. Jednání za okolností vylučujících protiprávnost od počátku není trestné a nejde o trestný čin, protože schází protiprávnost.
Nutnou obranu zákon definuje jako: „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.“
Podmínky nutné obrany
Nutnou obranou lze reagovat toliko na přímo hrozící nebo trvající úmyslný protiprávní útok člověka. Útok musí být protiprávní, ale nemusí být trestným činem (nevyžaduje se tedy, aby byl útočník trestně odpovědnou osobou). Jednání vůči teprve připravovanému útoku tedy nemůže být posuzováno jako nutná obrana, může se však jednat o vybočení z jejich limitů.
Útok člověka musí směřovat proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Útok tedy musí směřovat např. k ohrožení života a zdraví dané osoby, či poškození majetku.
O nutnou obranu nejde, jestliže obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Zatímco předchozí dvě pravidla jsou zpravidla naplněna, jednání posuzované jako nutná obrana povětšinou ztroskotá na tom, že nebylo zcela zjevně přiměřené způsobu útoku.
Přiměřenost obrany
Obrana nemusí být méně invazivní, jako samotný útok agresora. Naopak, pokud chcete odrazit útok, je logicky zapotřebí větší síly, intenzity, tak, aby obrana byla schopna útok odrazit. Přesto všechno musí být přiměřená. Co se tím ale rozumí?
Pro posuzování přiměřenosti neplatí proporcionalita mezi škodou hrozící z útoku a škodou způsobenou obráncem – škoda způsobená obráncem může být větší než škoda hrozící z útoku – nesmí tam ale být hrubý nepoměr. Obránce musí zvolit takový prostředek, kterým odvrátí útok okamžitě, rychle, úplně a definitivně, a to při nejlepším bez rizika pro napadeného. Obrana se nemusí omezovat na pasivní obranu (odrážení ran, ustupování apod.), ale i aktivní obranu (tím se z obránce nestává útočník, neboť rozhodující je prvotní iniciativa).
Přiměřenost obrany se posuzuje podle objektivních okolností případu, ale i podle představ obránce, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Představy obránce jsou zjišťovány prostřednictvím znaleckého zkoumání.
Škoda způsobená útočníkovi může být větší než ta, která obránci hrozila
Často slýcháváme, že pokud útočník zaútočí na obránce beze zbraně, nelze se naopak zbraní bránit z důvodu nepřiměřenosti. To však není zcela pravdou. Posouzení opět souvisí s onou přiměřeností obrany, škoda způsobená obráncem však nemůže být v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoků, není zde nutný požadavek subsidiarity (povinnost obránce využít možností vyhnout se nebezpečí (např. útěkem), ani požadavek nebezpečí snášet. Vždy však porovnáváme přiměřenost (vztah intenzity útoku a obrany) a proporcionalitu (vztah škody z úroku hrozící a škody v obraně způsobené)
Pokud však vychází útok například od dítěte, osob jednajících v omylu, osob nepříčetných, je třeba, aby se napadený pokusil v prvé řadě útoku vyhnout (např. upozornit na omyl).
Praktický příklad
Představme si situaci, že mezi Martinem a Tomášem vznikne konflikt ohledně údajné pomluvy. Martin tvrdí, že jej Tomáš veřejně pomlouvá, čímž snižuje vážnost jeho osoby ve společnosti a chce si to s Tomášem vyříkat. Tomáš si stojí za tím, že žádné nepravdivé informace o Martinovi nešíří. Muži se začnou hádat, vulgárně si nadávat a Martin Tomáše fyzicky napadne, dává mu rány pěstí, škrtí jej, snaží se jej dostat na zem. Tomáš se brání. Následně se Martin otočí, vezme dřevěnou židli z masivu, vyzdvihne ji nad hlavu v úmyslu Tomáše udeřit. Tomáš vytáhne svou zbraň a střelí Martina do nohy.
V tomto případě je zjevné, že Tomáš jednal v nutné obraně, neboť se obával o své zdraví. Věděl, že pokud by jej Martin robustní, těžkou, dřevěnou židlí z masivu udeřil do hlavy tak, jak Martin zamýšlel, nepochybně by mu způsobil minimálně těžkou újmu na zdraví. V této chvíli je zapotřebí vzít v potaz jeho obavy i své zdraví a život, oprávněné držení zbraně a rozhodnutí vystřelit.
Pokud by však Martin židli nad hlavu nezvedl a Tomáše by napadal toliko ranami pěstí, kterým by se Tomášovi dařilo bránit a v tuto chvíli vytáhl zbraň a Martina do břicha střelil, bylo by tvrzení o nutné obraně poměrně hraniční.
Vybočení z mezí nutné obrany (exces)
V určitých situacích se může člověk domnívat, že jedná v intencích nutné obrany, přestože např. nehrozil či netrval žádný útok, nebo jeho obrana při skutečně trvajícím útoku nebyla zjevně přiměřená.
Příkladem pro vybočení z nutné obrany si můžeme demonstrovat situaci, kdy obránce pokračuje ve fyzickém ubližování ze msty i v době, kdy útok agresora již skončil. V takovém případě obrana nebyla s přímo hrozících nebo trvajícím útokem současná.
Vybočení z mezí nutné obrany je protiprávní a je trestné podle toho, jaká skutková podstata trestné činu byla takovým jednáním naplněna. Lze na něj však pohlížet jako na polehčující okolnost, nebo může být důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
