Kdo bude dědit?

Jasné však je, kdo okruh dědiců určí, a to zůstavitel (zemřelý) nebo zákon. Dědit lze buď na základě závěti, dědické smlouvy, či právě na základě zákona – zákonné dědické posloupnosti.

Podle čeho se tedy určí okruh dědiců v konkrétním případě? Tzv. dědické tituly, tedy závěť, dědická smlouva a zákon, nemají všechny stejnou „právní sílu“. „Nejsilnějším“ dědickým titulem je dědická smlouva, následuje závěť a až pokud zůstavitel nezanechal žádné pořízení pro případ smrti, lze postupovat dle zákona.

Tyto dědické tituly se však zároveň nevylučují. Je tedy klidně možné, aby část pozůstalosti byla rozdělena na základě závěti a zbylá pozůstalost dle zákonné posloupnosti.

Závěť jsme již popsali v našem jiném článku „Závěť a její právní problematika“, tudíž se zde zaměříme spíše na dědickou smlouvu a zákonnou dědickou posloupnosti.

Dědická smlouva je jediným pořízením pro případ smrti, do kterého intervenují samotní dědici již za života zůstavitele. Zůstavitel jí určí dědice a rozdělení pozůstalosti, zatímco druhá strana s tímto souhlasí a přijímá to. Dědická smlouva pak musí být uzavřena ve formě veřejné listiny – tedy notářským zápisem.

Na rozdíl od závěti, nelze dědickou smlouvu jednostranně odvolat, zrušit či změnit. Pokud má ke zrušení dojít, je potřeba konsensu obou smluvních stran a opět formy notářského zápisu. Tento způsob rozdělení pozůstalosti se tak může zdát být pro dědice výhodným, nicméně i tak má svá rizika. Uzavření dědické smlouvy totiž nijak neomezuje zůstavitele, aby ještě za života se svým majetkem naložil jinak, například ho prodal či daroval.

Dědickou smlouvou také nelze pořídit o celém majetku, resp. o celé pozůstalosti. Pořídit lze o ¾ z pozůstalosti. Pokud by se následně zůstavitel rozhodl zanechat smluvnímu dědici i zbylou část, může tak učinit závětí.

Výrazným rozdílem oproti závěti je možnost, aby se manželé vzájemně v jedné listině povolali za dědice. Pokud by tak chtěli učinit závětí, museli by sepsat každý tu svou.

Pokud zůstavitel nezanechal závěť ani nebyla uzavřena dědická smlouva, nastupuje na řadu rozdělení pozůstalosti dle zákonné dědické posloupnosti. Tuto upravuje občanský zákoník, kdy rozděluje dědice do šesti tříd.

Pokud by nebyla dohledána žádná osoba, která by na základě této posloupnosti mohla dědit, připadne pozůstalost státu jako tzv. odúmrť.

Třídy dědiců jsou seřazeny postupně a až poté, co vyloučíme možnost dědit podle první z nich, postupujeme dále.

V první dědické třídě dědí manžel/registrovaný partner a děti zůstavitele, a to ať již děti biologické či osvojené. Častým omylem je však tvrzení, že z pozůstalosti připadne polovina manželovi a druhá dětem. Ve skutečnosti smrtí manžela dojde k zániku manželství, a tedy i společného jmění manželů a je potřeba jej vypořádat. Pozůstalému manželovi tak připadne tento vypořádací podíl a až následná zbylá část pozůstalosti se rozdělí rovným dílem mezi manžela a děti. Pokud by některé z dětí nedědilo, nastupují na jeho místo jeho potomci.

Pokud však potomci zůstavitele nedědí (nebo zkrátka nejsou), nemůže v této třídě dědit sám manžel/registrovaný partner a tento postupuje do druhé dědické třídy.

Na tomto místě dědí manžel/registrovaný partner (pokud nedědil v první třídě), rodiče zůstavitele a tzv. spolužijící osoba, která se zůstavitelem žila v jedné domácnosti alespoň rok před jeho smrtí a spolu s ním vedla domácnost či byla odkázána na jeho výživu. V této třídě dědí všichni rovným dílem, manželovi však musí připadnout alespoň polovina pozůstalosti.

Úprava spolužijící osoby má zajistit, aby se do zákonné dědické posloupnosti dostali rovněž druh a družka. Tato osoba však nemůže v této třídě dědit sama.

Pokud nebude dědit, manžel/registrovaný partner ani rodiče, pak zde přichází na řadu spolužijící osoba (zde již může dědit sama), a dále sourozenci zůstavitele – všichni dědí rovným dílem.

Pokud z nějakého důvodu nedědí sourozenci, jejich podíl může připadnout jejich dětem, tedy synovcům a neteřím zůstavitele.

Od tohoto místa již přicházejí na řadu prarodiče zůstavitele, kteří dědí rovným dílem.

Do této třídy se již příliš často nedostaneme, nicméně pokud by nedědili prarodiče (babičky a dědečkové) mohou dědit dokonce i jejich rodiče, tedy prababičky a pradědečkové.

Pokud až dosud nebyl nalezen nikdo, kdo by mohl dědit, majetek zůstavitele se rozdělí mezi děti dětí sourozenců (prasynovci a praneteře) a dětí jeho prarodičů (strýcové a tety). Pokud již zůstavitel žádné tety ani strýce nemá, mohou po nich dědit jejich děti, tudíž bratranci a sestřenice.

Jak vidíte, otázka „kdo bude dědit?“ vždy nemusí mít odpověď, jakou očekáváte. Je proto důležité si již za života rozmyslet, jakou formu pořízení pro případ smrtí zvolíte, případně zda ponecháte vše v rukou zákona a šesti dědických tříd.

Dědické tituly, jejich náležitosti či rizika a výhody, které se s nimi pojí, jsou rozsáhlou problematikou.