Článek
Pár příkladů
Příběhy jsou různé! Dítě žije od narození v péči matky a ve 14 letech se najednou rozhodne žít s otcem. Vyrazí tedy s otcem na OSPOD, kde bez přítomnosti rodičů sdělí sociální pracovnici, že chce zůstat u otce.
Jiné dítě žije do 13 let s oběma rodiči. V rámci rozvodu vyplynou najevo skutečnosti ohledně nevhodného chování otce k matce i dítěti. Dítě se rozhodne, že se již s otcem nechce vůbec stýkat. Otec začne dítě do kontaktů nutit. Čím více ho nutí, tím více se dítě kontaktům brání, až k otci přestane chodit úplně. A otec se soudně v rámci výkonu rozhodnutí začne domáhat svých práv na kontakt s ním.
Názor dítěte
Je názor dítěte vodítkem pro rozhodnutí soudu? Dle Ústavního soudu nepochybně ano. Postoj dítěte, jehož věk se blíží dospělosti, a je schopno formulovat svůj vlastní názor na rozhodování soudu o jeho životě, je klíčovým aspektem pro rozhodnutí.
Vždy je však nutné zohlednit konkrétní okolnosti. Tedy zda dítě je schopno formulovat svůj názor, není ovlivněno, nemá výchovné problémy.
Konkrétně 14letého člověka je nutno posuzovat tak, že již za rok bude mít pracovněprávní a trestněprávní odpovědnost. Může získat i řidičské oprávnění na motorku. Soud tedy vždy musí názor dítěte ve věku mladého člověka zjistit a pro jeho rozhodnutí musí být zásadním.
Pohled dítěte
Je také dobré se na věc dívat i z druhého pohledu. Pokud 14leté dítě necháme si „vybrat“ mezi rodiči, či se rozhodnout, že některého rodiče navštěvovat nebude, učíme ho již být odpovědným za jeho vlastní rozhodnutí, což se u dospělého člověka již předpokládá. Pokud se tedy rozhodne špatně, ponese si následky.
Rozhodně není možné násilím nutit mladého dospělého ke kontaktu s druhým rodičem, pokud tento jednoznačně vyslovil, že si kontakt nepřeje.
A jaký názor máte vy?
Zdroj: zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS č. 3350/22
