Má nenarozené dítě nějaká práva?

Není však jasné, zda se právní ochrana vztahuje již na embryo nebo až následně na plod dítěte. Vzhledem k tomu, že Listina základních práv a svobod chrání lidský život již před narozením, lze konstatovat, že nasciturus (nenarozené dítě) by měl být chráněn již od nejranějšího embryonálního stádia.

Zákon stanoví, že na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. V takovém případě se aplikuje vyvratitelná právní domněnka, na základě které se má za to, že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo. Tedy k tomu, aby se z nascitura „stal člověk“, je nezbytné, aby došlo k jeho narození.

Nasciturus nabývá svou právní osobnost pouze za podmínky, že se následně narodí živý. Zákon tak vytváří právní fikci, na jejímž základě je okamžik početí považován za okamžik narození. Pokud se dítě narodí mrtvé, nikdy právní osobnosti nepožívalo. Práva (teoreticky i povinnosti), která nasciturus nabyl v době, kdy byl v těle matky, zůstávají jeho narozením platná.

Další omezení spočívá v tom, že nasciturus má právní osobnost, tedy schopnost být člověkem a nabývat tak jen taková práva a s tím spojené povinnosti, které jsou mu ku prospěchu.

Typickým příkladem, kdy se právní osobnost nenarozeného dítěte ,,aktivuje“, je v právu dědickém, kdy má právo dědit po svém zesnulém rodiči, přestože ke dni jeho smrti se ještě nenarodilo, nebo v právu rodinném, kdy lze k dosud nenarozenému dítěti prohlásit na matričním úřadě otcovství.

Pokud by ale dítě mělo například zdědit zadluženou pozůstalost po svém otci, pak by takové dědictví rozhodně nebylo v jeho zájmu, neboť by byl dlužníkem ještě dříve, než by se stihl narodit, a v takovém případě zákonodárce právní osobnosti nenarozenému dítěti nepřiznává.

V trestním právu není nenarozené dítě považováno za živého člověka, jak je tomu za určitých podmínek v právu občanském (viz výše) a ochrana je tak poskytována v rámci ochrany těhotenství ženy a rovněž v rámci ochrany neoprávněného nakládání s lidskými embryi.

Jednání pachatele, v jehož důsledku dojde k usmrcení dítěte v těle matky, je dosud považováno nikoliv jako zabití, vraždu či usmrcení z nedbalosti, ale projevuje se jako těžká újma na zdraví matky.

Z hlediska vyvození trestní odpovědnosti pachatele tak není nasciturus považován za samostatný předmět ochrany coby subjekt nadaný právy, neboť usmrcení plodu v těle matky je považováno za těžké ublížení na zdraví, a to i přesto, že rodiče dosud nenarozeného dítěte toto vnímají již jako existující lidskou bytost.

Nejvyšší soud se ve svém nedávném dovolání zabýval otázkou, zda rodiče zemřelého, dosud však nenarozeného, dítěte, mohou žádat po pachateli náhradu nemajetkové újmy z titulu usmrcení osoby blízké, tedy dosud nenarozeného dítěte. Rodiče jsou totiž v trestním řízení zejména primárními oběťmi, tedy oběťmi, které byly přímo trestným činem zasaženy.

V projednávaném případě však vedle nemajetkové újmy, kterou uplatnili jako primární oběti, uplatnili vůči pachateli rovněž nárok na odčinění duševních útrap v souvislosti se zaviněným usmrcením lidského plodu, a v tomto případě se stavěli do pozice sekundárních obětí.

Jednoduše šlo tedy o to, zda rodiče mohou vystupovat jako rodiče, když se dítě nenarodilo živé, a tak dle právní fikce občanského zákoníku nikdy neexistovalo.

Nejvyšší soud v této souvislost dospěl k závěru, že smyslem a účelem zákona je v tomto případě založit osobám blízkým právo ryze osobního charakteru, které je svou povahou úzce spjato s osobou pozůstalého, neboť má přiměřeně vyvážit, popřípadě zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalému v jeho osobnostní sféře a odčinit neoprávněný zásah do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů.

Takovéto základní hodnoty jsou pak dle Nejvyššího soudu nepochybně dotčeny i na straně nastávající matky a otce, tedy rodičů dítěte, které bylo počato, avšak dosud se nenarodilo, resp. právě vlivem negativního působení škodní události se narodit nemohlo, čímž bylo jeho rodičům znemožněno vytvořit si s ním vzájemné rodinné vztahy.