Článek
Začátek problémů
„Maminku mám ráda. Ale k tátovi už nikdy nechci.“
Jedna věta, a přesto může znamenat roky soudních tahanic, výslechů, vyhrožování a v konečném důsledku i ztracené dětství. Není však zcela ojedinělé, že tuto větu můžeme v různých obdobách a intenzitách od dětí slyšet v případě rozpadu partnerského vztahu rodičů, a to jak ve vztahu k matce, tak k otci. Někdy je tento názor dítěte založen na objektivních důvodech, někdy ne. Je na soudech a zejména na rodičích, aby to rozklíčovali a dle toho pak jednali.
V českém právním systému však stále přetrvává mýtus, že dítě musí být v kontaktu s oběma rodiči, a to za každou cenu. Ale co když ta cena je příliš vysoká?
Co říká zákon?
Základní úpravu styku rodičů s dítětem nalezneme v občanském zákoníku, kdy dle ust. § 888 má dítě právo se stýkat s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte a rodič má právo stýkat se s dítětem. Tedy právní úpravu styku s dítětem máme nepochybně dostatečnou, neboť tato jednoznačně hovoří o zájmu dítěte, který se musí řádně zjistit.
Dle Úmluvy o právech dítěte pak má dítě rovněž právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte.
V každém případě musí být styk dítěte s rodičem (jako veškeré další záležitosti dítěte) v nejlepším zájmu dítěte. Byť tento zájem mají soudy povinnost zkoumat a své rozhodnutí tomuto přizpůsobit, často se bohužel spokojí s konstatováním, že v nejlepším zájmu dítěte je vždy osobní kontakt s oběma rodiči.
Může do rozhodnutí dítě zasahovat?
Nejen, že je právem dítěte zasahovat do rozhodování o sobě samém, ale je také povinností soudů (i rodičů) vyslyšet názor dítěte a tomuto přizpůsobit své další kroky. Samozřejmě je vždy potřeba přihlížet k věku dítěte, k jeho případné manipulaci jedním či druhým rodičem, apod. Obecně však je rozhodně vhodné dítěti naslouchat, když v opačném případě, kdy se dítě tzv. zasekne a má pocit, že bylo rozhodnuto proti jeho vůlí a zájmům, mohou nastat ještě závažnější problémy.
Soudy by měly osobně či prostřednictvím OSPOD zjistit názor dítěte. V praxi však bohužel je toto zjištění názoru někdy toliko formální, a i když jej dítě vyjádří, pokud není dítě již opravdu téměř dospělé, často je rozhodnuto i v rozporu s tímto názorem právě s odůvodněním, že v nejlepším zájmu dítěte je se s rodiči stýkat. Nelze však říci, že by se jednalo o pravidlo, to bychom soudům křivdili, nicméně nejedná se ani o ojedinělou situaci.
Proč k rodiči nechceš?
Tato otázka následuje poté, co dítě vyjádří svůj názor, že k jednomu či druhému rodiči zkrátka chodit nechce, či chce jen v omezeném rozsahu. Ne vždy to však dokáže (či chce) dítě podrobně popsat a v takových případech pak soudy konstatují výše uvedené, či se odkážou na manipulaci rodiče a rozhodnou v „nejlepší zájmu dítěte“.
Důvodů nicméně může být celá řada od těch naprosto malicherných, které by rozhodně důvodem pro omezení styku být neměly, až po fyzické násilí, psychické násilí, dřívější nezájem rodiče, apod., které by však již na úpravu styku měly mít vliv.
Jak to bylo v rodině dosud?
Mnohdy se setkáváme také s tím, že dítě preferuje po rozpadu partnerského vztahu rodičů péči pouze jednoho z nich, a to z prostého důvodu, který si druhý rodič často nechce připustit – doteď o něho pečoval fakticky pouze jeden rodič.
Je samozřejmě běžné, že jeden z rodičů zůstává po narození dítěte doma s ním a druhý rodič finančně rodinu zabezpečuje. Pokud však tento model, kdy veškerá péče o domácnost a rodinu je ponechána na jednom z rodičů, přetrvává po celé dětství, nelze se pak dítěti divit, že si neumí představit, že by se o něho druhý z rodičů dokázal sám postarat.
Pokud takový rodič, který dosud o dítě osobně nepečoval, nehrál si s ním, nezajímal se o jeho volnočasové aktivity, nekomunikoval s ním více než bylo nutné a vlastně jej opravdu „nezná“, najednou začne po rozchodu rodičů usilovat o rovnoměrnou střídavou péči s tím, že nyní se již starat chce, pak se nelze divit, že to u dítěte může vzbudit odmítavou reakci. Není vyloučeno, aby se tento stav napravil, avšak často to chce čas, který rodič dítěti na tuto změnu nechce dát.
Lze si styk s dítětem vynutit?
Jistěže ano. Ale stojí to za to? Pokud dítě styky s rodičem odmítá zcela, a to například i přes deklarovanou snahu obou rodičů, většinou je to již ze závažného důvodu, nikoli pouze z rozmaru dítěte, jak někdy soudy uzavírají.
Jak uvedeno výše, důvody mohou být i velmi vážné, kdy rodič může dítě psychicky poškozovat, fyzicky trestat, nemusí se o něho zajímat, či může mít dítě předchozí špatné zkušenosti s tímto rodičem, byť se tento například nyní snaží změnit. Často také do těchto styků zasahují z různých důvodů i další osoby, například noví partneři, prarodiče, a snaží se názory dítěte různým způsobem ovlivňovat. V takových situacích nutit dítě za každou cenu do styku s rodičem může znamenat nenávratné poškození psychiky takového dítěte, či také bohužel vést k ještě většímu negativnímu postoji dítěte k rodiči.
Samozřejmě je zapotřebí odlišit případy, kdy dítě odmítá styky bez závažného důvodu, například v důsledku silné manipulace jednoho z rodičů, která by však neměla být pouze tvrzena, ale také prokázána, jelikož často jsou z tohoto pečující rodiče obviňování pouze s odkazem na to, že „jsou s dítětem pořád a tak k tomuto mají jistě možnost“, zatímco již nikdo nezkoumá, zda dítě skutečně nemá důvod styky odmítat.
Manipulace ze strany jednoho z rodičů by však vždy měla být zjišťována minimálně skrze vyšetření klinickým psychologem, ideálně však soudním znalcem. Problém však nastává za situace, kdy se na znalecké posudky musí čekat měsíce, a je pak otázkou, zda je důležitější zájem na rychlém průběhu opatrovnického řízení, nebo na skutečném zjištění nejlepšího zájmu dítěte.
Existuje pomoc?
Pomoc existuje, avšak musí ji rodiče skutečně chtít. Pokud je v rodině opravdu problém v tom smyslu, že dítě odmítá z nějakého důvodu péči jednoho z rodičů, je vhodné vyhledat psychologickou pomoc, a to nejen dítěti, ale také rodičům.
Často rodiče tzv. svádí vinu na dítě, ale sami své chyby nezohledňují, proto by si i oni měli vyslechnout názor od nezávislého odborníka, který může pomoci i v tom, jak s dítětem komunikovat a vzájemný vztah, pokud je to ještě možné, napravit.
Nejhorší, co mohou rodiče učinit, je, na dítě nepřiměřeně tlačit a do styku jej nutit i proti jeho vážné a opakovaně vyslovené vůli, která je navíc založena na nějakých objektivních důvodech.
V České republice působí celá řada organizací, které psychologickou pomoc, rodinné terapie či třeba jen konzultace zajišťují. Nejlepší je obrátit se na příslušný OSPOD, který má přehled o takových organizacích ve vašem okolí a předá vám kontakt.
A jaký je váš názor? Má dítě právo říct NE styku s rodičem? A případně za jakých okolností?
Hodně štěstí, a to zejména v rodinných záležitostech.
