Článek
Nejlepší zájem dítěte
Rozhodnutím opatrovnického soudu dojde k úpravě péče o nezletilé dítě, soud tedy rozhodne, jak který z rodičů bude o dítě pečovat. Je tedy také přesně určeno, kdy se má který rodič s dítětem přesně stýkat. Pokud následně tento režim není ze strany jednoho z rodičů dodržován, případně rodič odmítá rozšířit dobrovolně svůj podíl styku či péče o dítě a vše musí zajištovat převážně pouze jeden z rodičů, vzniká právní problém.
Jak tedy tuto situaci vyřešit? Lze donutit rodiče pečovat o své dítě či se s ním více stýkat? Co mohou rodiče v takové situaci dělat?
Předně je potřeba vždy zajistit nejlepší zájem dítěte, který by tedy v ideální situaci měl být takový, že se bude dítě ve velké míře setkávat s oběma rodiči, tedy, že oba rodiče se budou podílet na péči o něj.
Výkon rozhodnutí
Dosud je zcela běžnou praxí, že pokud rodič porušuje rozhodnutí ve vztahu k péči či styku s dítětem tím způsobem, že dítě druhému rodiči nepředává, lze tuto situaci řešit návrhem na výkon rozhodnutí, kdy rodič, jemuž je upíráno právo pečovat o dítě či se ním stýkat, se takto může svého práva domáhat.
Laicky řečeno tedy rodič, který nedodržuje soudní rozhodnutí, čelí u soudu soudnímu řízení, aby k porušování rozsudku z jeho strany nadále nedocházelo a soud pečlivě zkoumá, z jakého důvodu rodič soudní rozhodnutí porušil. Řízení o výkonu rozhodnutí by tedy mělo zabránit dalšímu porušování rozsudku do budoucna.
Donutím tě pečovat
Co když ale nastane opačný scénář a pečující rodič požaduje, aby se „méně pečující“ rodič do péče o dítě více zapojil, avšak tento méně pečující rodič nesouhlasí či se tomu brání?
Je zcela pochopitelné, že pokud má dítě oba rodiče, kteří jsou schopni o dítě pečovat, je více než spravedlivé a také odpovídající nejlepšímu zájmu dítěte, aby o něho pečovali oba rodiče pokud možno rovným dílem, či alespoň v co nejširším rozsahu dle možností všech v rodině. Pokud to jeden z rodičů bezdůvodně odmítá, může se jednat o nepřiměřenou zátěž druhého rodiče, který tak zůstane na péči sám a tento stav rozhodně není v nejlepším zájmu samotného dítěte, které má právo na péči obou rodičů.
Rodiče bohužel někdy zapomínají, že součástí rodičovské odpovědnosti nejsou toliko jejich práva, ale také jejich povinnosti. Mimo povinnost dítě vyživovat a zajišťovat tak materiální potřeby dítěte, je zde samozřejmě povinnost o dítě osobně pečovat. (Slovo osobně je v této větě poměrně klíčové, neboť od ledna příštího roku nám z textu zákona mizí a je otázkou, jaké právní důsledky to do naší právní úpravy donese.)
Zásah Ústavního soudu
Dosud soudy vycházely spíše z přesvědčení, že nelze vynutit styk s dítětem proti vůli rodiče, který se má s dítětem stýkat. Tento přístup však v nedávné době zkritizoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2423/24 ze dne 21. 5. 2025.
V případě rozhodování Ústavního soudu se jednalo o situaci, kdy se matka domáhala toho, aby otec dodržoval termíny styku s nezletilými dětmi a tyto si ve stanoveném rozsahu přebíral a následně se domáhala rozšíření jeho styku s dětmi zejména ve dnech školního volna, kdy péče v těchto dnech připadala zejména na matku, která musela čerpat dovolenou v práci či na své vlastní náklady zajištovat péči o nezletilé jinak, například formou letních táborů, apod.
Nižší soudy zastávaly názor, že výkon rozhodnutí (vymáhání rozhodnutí) není v tomto případě možný, jelikož je sice právem rodiče o dítě pečovat a je také právem dítěte, aby o něho oba rodiče pečovali, ale povinnost státu zajistit styk rodiče s dítětem zahrnuje toliko povinnost nastavit pro tento styk pravidla a nepečujícímu rodiči vymoci v případě potřeby tento styk. Soudy tak dospěly k závěru, že vynutit tento styk na nepečujícím rodiči vlastně nelze.
Kritika postupu soudů
Tento postoj nižších soudů však Ústavní soud nepřejal a ve svém nálezu vyslovil některé závazné právní názory, kterými se budou muset obecné soudy napříště řídit v obdobných věcech.
Povinnost se s dítětem stýkat
Ústavní soud vzkázal, že nižší soudy mohou stanovit povinnost rodiče se s nezletilým dítětem stýkat, je-li k tomu daný rodič způsobilý a je-li to v nejlepším zájmu dítěte. Rodiči tedy do budoucna již nepomůže výmluva, že je velmi pracovně vytížen, že má mnoho služebních cest, že má novou rodinu, či že nemá dostatek prostředků na to, aby si pro dítě jezdil či se o něj staral.
Pokuty za nerealizaci styku
Zásadní však je, že současně bude možno se domáhat i soudního výkonu takového rozhodnutí, kdy rodiči mohou být ukládány za nerealizaci styku s dítětem soudy odpovídající pokuty. Na rodiči pak bude se rozhodnout, zda se mu vyplatí jít do práce a pracovat, když touto prací bude de facto vydělávat na soudem vyměřenou pokutu.
Je tedy zjevné, že Ústavní soud rozhodl v tom smyslu, že pokud je to v zájmu dítěte, není styk rodiče s dítětem toliko právem, ale i povinností rodiče, které se lze domáhat. A rozhodl rozhodně správně. Pokud si rodiče jednou dítě společně „pořídili“, nepochybně měli v úmyslu dítě vychovat a dobře o něj pečovat a nemůže být k tíži dítěte, že rodiče přestali následně být partnery, velmi často si také vybudovali nové rodiny a na dítě z předchozího vztahu tak nějak postupně pozapomněli.
A jaký máte názor Vy? Pokud rodič nechce být se svým dítětem, je správné jej k touto nutit?
