Soudy nemohou narušovat výchovu rodičů enormně vysokým výživným, řekl Ústavní soud

Byť tyto mají toliko doporučující, pro rozhodování soudů nezávazný, charakter, soudy částky takto vypočtené do svých rozsudků přejímají.

Pokud však povinný rodič dosahuje vysokých měsíčních příjmů čítajících až stovek tisíc českých korun, je rovněž výše výživného vysoká. Povinní rodiče se pak vysokému výživnému brání tím, že dítě tak vysoké výživné rozhodně není schopno spotřebovat a ze zbytku nespotřebovaného výživného žije rodič, který o dítě pečuje.

Existuje tedy nějaká horní hranice výživného tak, aby dítě nebylo lehce nabytými penězi ,,zkaženo“ a aby povinný rodič neživil rodiče oprávněného? Pojďme se na to společně podívat.

Pro určení výživného existuje jedno základní zákonné kritérium, a sice aby výše výživného odpovídala odůvodněným potřebám dítěte a majetkovým poměrům, jakož i schopnostem a možnostem povinného rodiče. Odůvodněné potřeby nezahrnují toliko spotřebované jídlo či oblečení, ale rovněž další osobní potřeby dítěte, jako volnočasové aktivity, vzdělání, mimořádné výdaje spojené s úhradou letního tábora, či zdravotní péči.

Zároveň však občanský zákoník deklaruje, že dítě má právo na stejnou životní úroveň, jako mají jeho rodiče, kdy toto hledisko ustupuje jeho odůvodněným potřebám. Jednoduše řečeno to znamená, že i kdyby dítěti k zabezpečení jeho životních potřeb postačovala částka mnohonásobně nižší, náleží mu výživné v takové výši, která mu umožňuje žít stejně, jako žijí jeho rodiče.

Životní úroveň rodiče pak představuje určitý stupeň materiální zajištěnosti jednotlivce s ohledem na jím dosahované příjmy, tedy jakým způsobem dokáže a jak uspokojuje své hmotné a duševní potřeby. Životní úroveň rodičů může být po jejich rozchodu odlišná, v takovém případě má dítě právo na životní úroveň toho z rodičů, která je vyšší.

Právo dítěte podílet se na životní úroveň svého vysokopříjmového rodiče se však může, a v praxi zpravidla dostává, do konfliktu s rodičovskou výchovnou povinností. Přestože je právo dítěte na shodnou životní úroveň se svými rodiče základním určovatelem pro výpočet výživného, nemusí být takto vypočtené výživné vždy v jeho nejlepším zájmu, neboť tak může získat nezdravý vztah k peněžním statkům, jakož i ke způsobu k jejich získání. Nadprůměrné příjmy rodiče rovněž nemusí automaticky znamenat, že vede nákladný způsob života.

V mnoha případech rodiče dosáhli vysoké životní úrovně právě vlastní pílí, svou pracovitostí a osobním přičiněním a mají zájem takový postoj předat i svým dětem. Nelze rodičům vyčítat, že se své děti rozhodli vychovávat tak, jako by sami měli toliko běžnou životní úroveň, jako jiné děti jejich věku, s cílem vychovat z nich skromné jedince, rozvinout všechny jejich osobní vlastnosti, a zejména naučit je hodnotě a významu peněž, jakož i finanční gramotnosti a získávání pracovních návyků. Volba vhodného způsobu výchovy totiž náleží rodičům, nikoliv soudu.

Právě s ohledem na možnou kolizi práva dítěte na shodnou životní úroveň rodičů a práva rodičů na řádnou výchovu svých dětí je povinností soudu zkoumat nikoliv pouze příjmy povinného rodiče a jeho životní úroveň, ale rovněž výchovný styl rodičů.

Ústavní soud se zabýval reálným případem, kdy obecné soudy zavázaly otce po rozvodu rodičů k úhradě výživného v celkové výši 100.000,- Kč tak, že 30.000,- Kč bude hradit k rukám matky, zatímco zbylých 70.000,- Kč na spořící účet dítěte.

Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 dospěl k závěru, že je zcela adekvátní, aby rodiči s nadstandartními příjmy bylo stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, jeho výše má však odpovídat rodičům zvolené výchově. Soudce při svém rozhodování o výši výživného nemá být jen prostým počtářem, který z procentuální výměry stanovené doporučujícími tabulkami vypočte výši výživného, ale konečná částka má být přiměřená všem okolnostem případu. Rodiče nelze nutit k tomu, aby žili životní úroveň odpovídající úměrně jejich majetku, stejně jako je nelze nutit, aby své dítě rozmazlovali zasíláním vysokých částek, které v dítěti vzbudí dojem, že se o peníze v životě nijak zasloužit nemusí.

Stejná životní úroveň neznamená, že děti musí mít k dispozici kupříkladu stejné množství finančních prostředků jako rodiče, při určování výše výživného totiž nejde o to, kolik finančních prostředků bude mít nezletilý na účtu, nýbrž o to, jaký život vede a jaký život mu bude umožněn vést díky životní úrovni jeho otce do budoucna. Shodu v životní úrovni mezi rodiči a dětmi je proto třeba hledat především v samotném způsobu života, využívání kulturních, sportovních a společenských možností. Stejná životní úroveň musí dítěti umožňovat žít takovým stylem života, který by je ve srovnání s ostatními členy rodiny nevylučoval z jejího celku, nebo který by nevytvářel neodůvodněné rozdíly mezi rodiči a dětmi.

Ústavní soud ve výše citovaném nálezu také uvažoval nad tím, že příliš vysoké úspory jsou způsobilé založit neúměrnou nerovnost mezi dětmi téhož povinného rodiče, neboť zatímco to z dětí, které není v péči povinného rodiče, by na základě soudního rozhodnutí mělo právo na tvorbu úspor, druhé, které s povinným rodičem žije, nikoliv. V takovém případě by mohlo být z materiálního hlediska pro dítě výhodnější vyrůstat mimo tradiční rodinu, což je absurdní.

Stát prostřednictvím soudů nemůže zasahovat do výchovy rodičů tím, jakou výši kapesného, či naspořených úspor, mají dítěte v den jeho zletilosti předat, takové rozhodnutí náleží výlučně rodičům, stejně jako to, zda mu při „vstupu do života“ pomohou tím, že mu předají část svého majetku. Rodiče totiž sami nejlépe ví, zda je dítě schopno v tom kterém věku s penězi samo hospodařit.

Zároveň není povinností rodičů se v době jejich vyživovací povinnosti snažit děti v maximální možné míře zabezpečit i pro další část jejich života, přestože mohou. Zajištění s příliš vysokými jistotami totiž může u dítěte vést k deformaci základních životních hodnot a rovněž k zániku přirozené životní motivace postavit se na vlastní nohy a usilovat o vlastní zabezpečení. Dle Ústavního soudu není v pravomoci státu odsoudit dítě za pomoci příliš vysokého výživného a tvorbě úspor k životu odtrženého od reality, zcela závislého na píli vlastních rodičů.

Nelze se než ztotožnit s názorem Ústavního soudu, že naučit dítě hodnotě peněz a vštípit mu, že nic není zadarmo a „bez práce nejsou koláče“, je bezesporu významnou částí výchovy, do které nemůže stát prostřednictvím určení příliš vysokého výživného zasahovat. Výživné má být vypočteno tak, aby na jednu stranu umožnilo dítěti žít tak, jak žijí jeho rodiče, na druhou stranu nemůže dosahovat takové výše, které v dítěti vzbudí dojem, že bude do konce života dosahovat blahobytu bez svého zásadního přičinění, byť samozřejmě i takové přesvědčení dítěte je na dobrovolném uvážení rodičů, jsou-li schopni a ochotni dítě do konce jejich životů materiálně podporovat. Jde však o rozhodnutí, které náleží výlučně rodičům, nikoliv soudům samotným.