Urazili vás? Čeho se můžete domáhat?

Hranice mezi svobodou projevu a právem na ochranu osobnosti je velice tenká a prvotně zamýšlený žert či záměr danou osobu ,,jen“ urazit, může mít velice závažné důsledky.

Pojďme se tedy společně podívat, co to vlastně je urážka na cti, jak se lze proti ní bránit a jaké mohou být důsledky jejího vyřčení.

Osobnost člověka

Každý člověk disponuje osobností, která zahrnuje vše, čím se člověk projevuje navenek ve vztahu ke svému okolí, a to jak po stránce fyzicky, psychické, tak duchovní. Osobnost člověka je tvořena vrozenými osobnostními právy, odlišnými od kategorie majetkových práv, která jsou nezadatelná (nelze se jich vzdát), nezcizitelná (nelze je převést, darovat, ani prodat), nepromlčitelná a nezrušitelná a podléhají ochraně soudní moci. Ochrana cti, vážnosti a důstojnosti je jedním ze základních zásad soukromého práva.

Čest a vážnost člověka

Byť je hranice mezi těmito chráněnými statky lidské osobnosti ne zcela zřetelná a často protiprávní zásah směřuje vůči oběma těmto hodnotám, nejedná se o synonyma. Zatímco hodnota cti se liší dle vnitřního náhledu člověka na sebe samého, vážnost je určována zvenčí, spojena s uznáním člověka ve společnosti a v zásadě odpovídá termínu ,,dobrá pověst“.

Zákonná ochrana

Občanský zákoník poskytuje ochranu osobní cti a vážnosti člověka výlučně proti takovému protiprávnímu jednání, které je objektivně způsobilé přivodit újmu na osobnosti osoby tím, že snižuje její čest u jiných lidí, přitom není rozhodné, zda ke vzniku újmy skutečně došlo a postačuje tak toliko hrozba jejího vzniku. Proto se zásah do cti a vážnosti člověka projevuje nejen v poškození jeho dobrého jména, ale i v ohrožení jeho postavení a uplatnění ve společnosti.

V této souvislosti například nemůže dojít k zásahu do těchto osobnostních práv v případě soukromého hovoru, kterému není kromě škůdce a poškozeného nikdo přítomen, ledaže by se vyřčené výroky dostaly na veřejnost a dosahovaly takové intenzity, která je způsobilá vyvolat újmu.

Příčinná souvislost

Kromě objektivní způsobilosti vyvolat vyřčeným výrokem vznik újmy je dále zapotřebí posoudit, zda existuje mezi zásahem škůdce a porušením osobnostní sféry poškozeného příčinná souvislost a zejména zda takovýto zásah přesáhl určitou přípustnou intenzitu tak, že výrok v dané podobě nelze v demokratické společnosti tolerovat.

Poškozená osoba rovněž nemusí být napadena jmenovitě, ale plně postačí, lze-li na základě výroku poškozeného ztotožnit.

Kolize s právem na svobodný projev

Často se v takovýchto případech setkáváme s procesní obranou škůdců typu ,,vždyť si můžu říkat, co chci“, nebo ,,mám právo se vyjádřit“. To bezpochyby máte, nicméně je zapotřebí si uvědomit, že ne všichni nad výroky ostatních osob mávnou rukou, ale naopak jim mohou život pěkně zkomplikovat.

Při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména:

Tento výčet však není konečný, neboť v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit (nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 205/14).

Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti zastává názor, že při posuzování mezí svobody projevu je nutno vycházet ze zjištění, zda zásah do práv jiných odpovídá naléhavé společenské potřebě svobody projevu, zda byl tento zásah přiměřený sledovanému legitimnímu cíli a zda důvody sloužící k jeho ospravedlnění jsou relevantní a dostatečné (srov. například rozsudek ESLP ze dne 6. 11. 1980, 6538/74, Sunday Times v. Spojené království).

Skutková tvrzení, hodnotící soud a oprávněná kritika

Nejen nepravdivá skutková tvrzení difamačního charakteru mohou vést při výkonu práva na svobodu projevu k zásahu do cti a vážnosti člověka, ale rovněž nepřípustné hodnotící soudy o určité osobě jsou způsobilé újmu vyvolat. A jaký je mezi tím rozdíl?

Skutkové tvrzení vychází z objektivně existující reality, něčeho, co je zjistitelné za pomocí dokazování a jeho pravdivost lze tak ověřit. Oproti tomu hodnotícím soudem vyjadřuje jeho autor svůj subjektivní názor, vychází z jeho vlastního přesvědčení a nelze jej jakkoliv dokázat.

Oprávněná kritika pak zpravidla požívá ústavněprávní ochrany, i tato má však své meze a není bezbřehá, kdy jejich překročení může vést a zpravidla vždy vede k závažným újmám na osobnostních právech kritizované osoby. Obecně platí, že pravdivá kritika je přípustná. Není však již přípustné odůvodnit konkrétní (byť pravdivé) tvrzení nepravdivými, pravdu zkreslujícími, difamujícími nebo dehonestujícími údaji. Výrok tak musí být posuzován komplexně, přičemž pravdivost vyřčeného tvrzení musí prokázat jeho autor.

Jsou-li v kritice k charakterizaci určitých jevů a osob použity výrazy, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru k cíli kritiky, resp. je-li obsah kritiky zcela neadekvátní posuzovanému jednání, přičemž z ní vyplývá úmysl poškozeného znevážit či urazit, jde o kritiku nepřiměřenou.

Soukromoprávní delikt

Zasáhne-li škůdce do práva na ochranu osobnosti poškozeného svým výrokem za podmínek výše uvedených, je-li takový výrok způsobilý dotknout se osobnosti člověka, tj. tuto ohrozit či porušit a existuje-li mezi uvedeným zásahem a vznikem účinky způsobilých dotknout se osobnosti člověka příčinná souvislost, má právo se po škůdci domáhat, aby:

1) od svého zásahu upustil (tj. vyjadřuje-li se opakovaně prostřednictvím sociálních sítí o osobě poškozeného, svého jednání zanechal), a to prostřednictvím zápůrčí neboli negatorní žaloby na zdržení se zásahu do práva na ochranu osobnosti, nebo

2) aby odstranil vzniknuvší následky a obnovil tak právní stav, který zde existoval před neoprávněným zásahem.

Vedle zvláštních nároků není vyloučeno, aby v důsledku zásahu do práva na ochranu osobnosti došlo ke vzniku obecných nároků podle občanského zákoníku, a sice k náhradě vzniklé majetkové škody, nemajetkové újmy, či vydání bezdůvodného obohacení.

Nevyhoví-li škůdce Vašim výše uvedeným nárokům, pak se můžete svých práv domáhat také v občanskoprávním řízení prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti.

Správněprávní delikt – Přestupek

Morální satisfakcí pak pro poškozeného může být přestupkové řízení, ve kterém bude skutek škůdce projednán. Za ublížení na cti tím, že škůdce poškozeného zesměšní nebo ho jiným způsobem hrubě urazí, může být škůdci uložena pokuta až do 10.000,- Kč a jedná-li se o opakovaný přestupek, pak až do 15.000,- Kč. V rámci přestupkového řízení však může poškozený požadovat toliko náhradu majetkové škody, nikoliv již náhradu nemajetkové újmy, či omluvu.

Projednávat skutek škůdce v přestupkovém řízení lze však jen tehdy, vyžaduje-li to intenzita a další okolnosti útoku, a jestliže by se užití prostředků občanského práva hmotného nejevilo jako dostačující, zejména v případech výroků z hlediska své formy zjevně neslušných či vulgárních.

Dle ustálené rozhodovací praxe soudů je pojmovým znakem přestupku ublížení na cti skutečnost, že se jedná o výrok urážlivý nebo zesměšňující a dále povědomost pachatele o tom, že se v dané situaci a v dané skupině obyvatel jedná o výrok hanlivý. Musí však jít o výrok, který překračuje svou intenzitou pouhou nevhodnost, výrok dehonestující a hrubě urážlivý z objektivního hlediska (dle obecného názoru a přesvědčení jej lze označit za intenzivnější než výrok nevhodný)

Trestněprávní delikt – Trestný čin

V nejzávaznějších případech je možné podat na škůdce trestní oznámení. Je však zapotřebí mít na paměti, že trestní řízení představuje prostředek poslední instance a přichází v úvahu jedině tehdy, kdy mírnější opatření k nápravě, tj. občanskoprávní a správně-právní řízení, selhaly. Tak tomu je za situace, kdy je jednání škůdce natolik společensky škodlivé, že by se jeho potrestání v rámci přestupkového řízení nejevilo dostatečným.

Trestný čin pomluvy, upravený v ust. § 184 trestního zákoníku, poskytuje ochranu cti, vážnosti a dobré pověsti člověka před pomluvou, která může vážným způsobem narušit rodinný a společenský život poškozeného. Pomluva pak může být mířena i na osobu, která si ohrožení či porušení své vážnosti neuvědomuje, jako například dítě, či osoby se sníženými duševními schopnostmi.

Skutková podstata trestného činu pomluvy spočívá v tom, že pachatel o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. V takovém případě škůdci hrozí trest odnětí svobody až na jeden rok. Dopustí-li se tohoto trestního činu tiskem, rozhlasem, televizí, prostřednictvím internetu, či jiným způsobem, který umožňuje větší dosah způsobené újmy, pak mu hrozí trest odnětí svobody až na dvě léta, nebo zákaz činnosti.

Zdroj: zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 250/2016 Sb., zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů