Článek
Občanský zákoník rozlišuje dva druhy výživného, které může být rozvedený manžel nucen hradit, oba však představují výjimečný institut přicházející v úvahu tehdy, odůvodňuje-li to finanční situace oprávněného manžela. Cílem výživného tak je alespoň částečně reparovat následky vzniklé v důsledku rozvodu manželství spočívající v nestejných ekonomických příležitostech manželů.
,,Běžné“ výživné
Přestože má po rozvodu každý z manželů povinnost starat se sám o sebe a postavit se na vlastní nohy, mohou nastat specifické situace, které finančnímu osamostatnění oprávněnému manželu brání a činí jej i po rozvodu na druhém manželu závislým. Základním předpokladem vzniku vyživovací povinnosti povinného manžela je tzv. stav odkázanosti na výživu oprávněného manžela, tedy jednoduše řečeno, že oprávněný manžel není schopen sám sebe živit a zároveň tato neschopnost musí mít svůj podklad v manželství nebo s ním alespoň v nějakém ohledu souviset.
Nejčastějším důvodem pro vznik vyživovací povinnosti je zdravotní stav oprávněného manžela, nebo neschopnost se živit z důvodu soustavné péče o nezletilé dítě (mateřská, rodičovská dovolená, zdravotní stav dítěte).
Stav odkázanosti výživou, který má svůj původ nebo souvislost s manželstvím manželů, však ještě není dostatečný ke vzniku vyživovací povinnosti, neboť musí být také přihlédnuto k okolnostem na straně povinného manžela. K vyživovací povinnosti je zavázán jedině tehdy, že to lze na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na jeho věk nebo zdravotní stav.
Je-li oprávněný manžel na rodičovské dovolené s nezletilým dítětem a požaduje výživné rozvedeného manžela po povinném rodiči, který se nachází v invalidním důchodu, jehož výše postačuje sotva na pokrytí vlastních nákladů a nákladů společného dítěte, pak by zcela jistě k výživnému oprávněného manžela zavázán nebyl. Vše však závisí na konkrétních okolnostech daného případu.
Rozsah výživného rozvedeného manžela
Jsou-li však naplněny podmínky pro vznik vyživovací povinnosti, pak je otázkou, jaké výše bude výživné dosahovat. Zákon hovoří o tom, že výživné by mělo být poskytováno tak, aby se oprávněnému manželu dostala přiměřená výživa, kterou je dle ustálené rozhodovací praxe soudů myšleno uspokojování nejen nezbytných, ale i dalších osobních potřeb oprávněného manžela. Rozhodně však nejde o takovou výši, která by měla oprávněnému manželu zajistit shodnou hmotnou a kulturní úroveň, jakou má manžel povinný. Přiměřenost by tak měla být poměřována jak potřebami oprávněného manžela, tak možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry manžela povinného.
Výživné rozvedeného manžela může být plněno buďto jako důchod, tj. formou pravidelných měsíčních dávek, shodně jako u dětí, nebo tzv. odstupným, které představuje jednorázové plnění, jehož úhradou vyživovací povinnost zanikne. Přitom není rozhodné, zda odbytné bude plněno ve splátkách, po částech anebo jednou platbou. Skutečný rozdíl spočívá toliko v tom, že výživné ve formě důchodu je určeno měsíční částkou, která je po určitou dobu hrazena, zatímco odbytné částkou konečnou.
Kritéria rozhodná pro vznik a výši vyživovací povinnosti
Právní úpravu umožňující oprávněnému manželu získat výživné od rozvedeného manžela rozhodně nelze vnímat jako příležitost nechat se živit, aniž by oprávněný manžel byl nucen usilovat o zabezpečení svých potřeb za přispění vlastní píle.
Soud vždy bere zřetel na skutečnost, po jak dlouhou dobu manželství manželů trvalo a jak dlouhá doba již uplynula od rozvodu takového manželství, zda měl oprávněný manžel možnost si zajistit přiměřené zaměstnání, ale neučinil tak, aniž by mu v tom bránila závažná překážka (typickým důkazem bude zjištění dosaženého vzdělání oprávněného manžela, jeho praxe v daném oboru a s tím související dotaz na úřad práce na to, zda jsou v tomto ohledu nějaká volná pracovní místa), zda disponuje oprávněný manžel vlastním majetkem, jehož řádné obhospodařování může být ziskové, zda se manžel, který nyní žádá o výživné, podílel za trvání manželství na péči o rodinnou domácnost, zda se oprávněný manžel vůči povinnému manželu nebo jeho osobě blízké nedopustil trestného činu, a to bez ohledu na to, jestli byl za dané protiprávní jednání trestně stíhán či potrestán a konečně zda je tu jiný závažný důvod, který by přiznání výživného bránil. V souvislosti s dalšími závažnými důvody je často uváděno gamblerství oprávněného manžela, marnotratné zacházení s majetkem, závislost na omamných či psychotropních látkách atd.
Tzv. sankční výživné
Na začátek je nutno zmínit, že sankční výživné nepředstavuje nějaký postih povinného manžela za to, že se chtěl rozvést. Byť zákon pro vznik vyživovací povinnosti dle úst. § 762 občanského zákoníku, které tzv. sankční výživné upravuje, stanoví, že se výživného může domáhat manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil, nebo s rozvodem nesouhlasil a rozvodem mu byla způsobena závažná újma, ještě neznamená, že rozvrat manželství musel nutně způsobit porušením svých manželských povinností povinný manžel. Soud v řízení nikdy nezkoumá, čí vina stála za rozvratem manželství, neboť takový pojem občanský zákoník nezná a zkoumá tak toliko příčiny rozvratu manželství, které mohou být také zcela objektivní (např. neplodnost manželského páru).
Sankční výživné by mělo být na rozdíl od běžného výživného vypláceno v takovém rozsahu, aby oprávněnému manželu zajistilo stejnou životní úroveň, jakou má povinný manžel, zatímco u běžného výživného jde o přiměřenou výživu. Újma, která v důsledku rozvodu oprávněnému manželu vznikne, musí být také kvalifikována jako zvlášť závažná. Rozhodně nelze sankční výživné žádat v případě, kdy došlo k tzv. nespornému rozvodu, tj. rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manželství za podmínek zakotvených v úst. § 757 občanského zákoníku, nebo za situace, kdy oprávněný manžel s rozvodem manželství souhlasil a k návrhu na rozvod manželství se připojil.
Doba trvání vyživovací povinnosti
Zákon nepředpokládá, že zvlášť závažná újma, která byla oprávněnému manželu vlivem rozvodu manželství způsobena, bude trvalá, naopak vychází z toho, že časem bude i jeho osobním přispěním překonána. Sankční výživné má oprávněnému manželu pomoci překlenout krátkodobou tíživou situaci spojenou s rozvodem manželství a pomoci mu po určitou dobu vytvořit vhodné podmínky pro zabezpečení vlastních potřeb.
Proto zákon omezuje možnost přiznat výživné pouze na určitou dobu přiměřenou okolnostem případu, nejdéle však na dobu tří let od rozvodu. Přitom není nezbytné, aby výživné pokrývalo celé tříleté období. Po uplynutí tříletého období se může oprávněný manžel domáhat tzv. běžného výživného, jehož doba poskytování není odvislá od konkrétně vymezeného časového okamžiku, ale od schopnosti oprávněného manžela se sám živit.
Jednání naplňující znaky domácího násilí
Jestliže se oprávněný manžel někdy vůči povinnému manželu dopustil jednání, které naplňuje znaky domácího násilí, nemá právo na sankční výživné, i kdyby byly splněny všechny zákonné podmínky. V takovém případě by totiž přiznání výživného oprávněnému manželu nebylo vůči povinnému manželu spravedlivé a souladné s dobrými mravy.
Musím se výživného domáhat u soudu?
Nemusíte. Pokud jste s povinným manželem schopni uzavřít o výši a způsobu úhrady výživného dohodu, pak k soudu jít nemusíte. Bohužel uzavření dohody o výživném rozvedených manželů je spíše raritou a většině oprávněných manželů tak nezbyde ničeho, než se se svým nárokem obrátit na věcně a místně příslušný soud.
Soudní řízení
Nedohodnete-li se s manželem na úhradě výživného, musíte podat žalobu o výživné rozvedeného manžela. Ta se podává u okresní soudu, v jehož obvodě se nachází bydliště povinného manžela a není-li Vám takové místo známo, pak je to místo, kde se povinný manžel zdržuje, případně místo, kde má evidován trvalý pobyt. V žalobě musí být přesně osvětleno, z jakého důvodu výživné žádáte, v jaké výši a toto musí být podloženo důkazy.
Soudní řízení o určení výživného rozvedeného manžela je tzv. řízením sporným, což znamená, že jako žalobce máte nejen povinnost svůj žalobní nárok tvrdit, ale také prokázat, kdy v případě nesplnění této své povinnosti Vám hrozí neúspěch ve věci a zavázání k povinnosti nahradit povinnému manželu náhradu nákladů řízení, a to zpravidla nákladů vynaložených na právní zastoupení, které však není povinné.
Podání žaloby o výživné rozvedeného manžela je osvobozeno od soudních poplatků.
O žalobě soud rozhoduje rozsudkem, a to buď tak, že se povinný manžel zavazuje hradit na výživném oprávněnému manželu měsíčně určitou částku, či odbytné, nebo že se žaloba zamítá.
I kdyby se proti pozitivnímu výroku povinný manžel odvolal ke krajskému soudu, rozsudek ukládající povinnost plnit výživné je v této části předběžně vykonatelný.
Zánik práva na výživné oprávněného manžela
S uzavřením nového sňatku či registrovaného partnerství oprávněného manžela zákon spojuje se zánikem vyživovací povinnosti povinného manžela k němu, neboť vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manželi předchází právě vzájemné vyživovací povinnost mezi manželi, jejichž manželský svazek trvá. Rozhodně by nebylo spravedlivé, aby výživné hradil rozvedený manžel i v době, kdy má k oprávněnému manželu vyživovací povinnost manžel nový. Vyživovací povinnost povinného manžela má totiž sloužit k řešení důsledků spojených se zánikem manželství.
V současné době se také rozmohlo partnerské soužití bez následného uzavření sňatku. V tomto případě, žije-li oprávněný manžel dlouhodobě v nesezdaném soužití a s partnerem vede společnou rodinnou domácnost, měl by soud při stanovení výše výživného k takové okolnosti přihlédnout a ta jako taková může mít vliv na výši výživného, případně ve výjimečných situacích zcela na jeho přiznání.
Smrt povinného manžela
Smrtí povinného manžela dochází k zániku jeho vyživovací povinnosti, tato nepřechází na dědice.
