Článek
Je všední odpoledne jednoho dubnového čtvrtka v západoukrajinském městě Ivano-Frankivsk. Dnes v noci jsem spala tak tvrdě, že mě nad ránem nevzbudila ani siréna neboli „povitrna tryvoha“, jak říkají místní. První věc, kterou se po probuzení dozvídám, je, že Ukrajinci nad městem sestřelili dvě rakety. „Další tři rakety ale dopadly, vzbudilo mě to v sedm ráno,“ dodává s ledovým klidem moje hostitelka, jako by mi oznamovala, že vlak měl zpoždění. Nepřekvapuje mě to. Už jsem si zvykla, že to je pro obyvatele města v podstatě rutinní záležitost. Ale to, že jsme se všichni v podstatě naučili žít ve válce ve dvacátém prvním století, mi pořád nahání hrůzu.
Vyrážím do města, jako každý den. Volám si Bolt, protože je to pro mě jako Češku neuvěřitelně levné. Za cestu do centra, což je asi 6 kilometrů, platím v přepočtu 30 Kč. Zatímco se táhneme v kolonách, řidič si jako vždy vyřizuje telefonáty a v jednom zaslechnu informace o ranním bombardování. „Rusové několikrát zasáhli nedalekou elektrárnu“, říká hlas na druhé straně. Cestuji v dopravní špičce, takže v autě strávím celých dvacet minut. Doprava v tomto dvěstěpadesátitisícovém městě často kolabuje, jelikož se tady po začátku války přistěhovala velká spousta uprchlíků z celé Ukrajiny. Ivano-Frankivsk se tak stal cílovou destinací zejména pro ty, kteří museli opustit své domovy, ale neměli dost peněz na to jet do zahraničí.
Konečně přijíždíme na Stometrivku, slavnou ulici, která je plná restaurací, kaváren a obchodů. I přes extrémně deštivé počasí je venku spousta lidí, kteří míří vstříc každodenním povinnostem. V zápětí se mi naskýtá velmi smutný pohled. Tato nejprestižnější ulice ve městě je od začátku až do konce pokrytá obrovskými fotografiemi hrdinů, rodáků z Ivano-Frankivské oblasti, kteří ukrajinské teritorium bránili až do samého konce. Tady si člověk uvědomí, že počet padlých není jen nějaká bezvýznamná cifra. Vidíte pozůstalé, kteří přichází, pláčou a pokládají k fotografiím květiny. Vidíte muže i ženy různého data narození a najednou si tam velmi snadno dosadíte někoho z vaší rodiny. Tahle válka není žádná iluze, jak se nám, žijícím v míru, může zdát. Nejhorší také je, že od mé první návštěvy Ivano-Frankivska v srpnu roku 2022 se řada fotografií, které jsou navíc oboustranné, více než ztrojnásobila.
Okolo této kruté reality vidím všude pospíchající lidi. Kromě pár bezdomovců, kteří žebrají o peníze a jídlo, stojí na dešti jen jeden prodejce knih. Docházím ke stánku, protože si už dlouho chci koupit ukrajinské pohádky. Po rutinní konverzaci se ho ptám, jak se mu žije ve válečném městě. Ledabyle pokrčí rameny a odvětí – „Všichni už jsme si zvykli. Co chcete taky dělat? Nic jiného vám nezbude. Musíme být silní a doufat, že se na nás svět nevykašle a pomůže nám Rusa porazit. Jinak je čeká to samé.“ Má pravdu. Celá tato ulice, která tepe životem a člověk by si, nebýt fotek, ani nemyslel, že je válka, je dokonalou metaforou pro atmosféru v tomto městě. Jsou silní, jdou dál a jsou vděční, že na tom Ivano-Frankivsk je v kontextu Ukrajiny dobře. Všechno to má ale hořkou příchuť v podobě padlých blízkých, každodenních sirén a neustálém strachu o vaše děti.
Ukrajinci jsou ve své kampani proti Rusku neuvěřitelně kreativní a rozhodně neponechávají i ty nejmenší detaily náhodě. Kolem cest můžete vidět billboardy ohlašující „Ukrajina peremože“, „Slava Ukrajini“, „Herojim slava“.. V rádiích slyšíte protiruské spoty a reklamy na armádu. Pozadu ale nezůstávají ani kamenné obchody. Po cestě do knihovny vcházím do jednoho z nich, kde mě zaujme velká zásoba toaletního papíru s hlavou Putina, magnety s motivy slavné ukrajinské lodi nebo čokolády s ukrajinským prezidentem. Kupuji si jednoho Zelenského, opouštím obchod a pokračuji na své cestě do knihovny.
Co se týče jazyka, Ukrajina rozhodně není sjednocená. Tady na západě o tom ale mají jasno – promluvíte rusky a, v tom lepším případě, na vás vrhnou vražedný pohled. Konečně dorážím do knihovny a ve dveřích se míjím s paní okolo padesáti let. Nechtíc pouštím dveře příliš rychle a vypadne ze mě – „ostorožno“, což znamená česky opatrně. Jenže je to rusky a já měla říct „oberežno“. I v tom mžiku cítím, jak se do mě zabodává její pohled. Ano, přistěhovalci z jiných částí Ukrajiny, kde se normálně mluví rusky, to tady mají velmi těžké. To, že mluví rusky, sice neznamená, že jsou snad sympatizanty, ale Karpatští Ukrajinci jim to jen tak neodpustí. S ruštinou tady snadno člověk čelí sociálnímu vyloučení.
Opouštím knihovnu a vydávám se domů. Měla bych se více snažit kulturně zapadnout, říkám si, a tak pro cestu domů volím autobus – hned při vystupování se stanu svědkem další zajímavé situace. Na protější ulici se nachází blokpost, a několik vojáků z dodávky vytahují muže, kteří se „poflakují“ a mohli by jít na frontu. Ano, Ukrajině v poslední době chybí vojáci. Není divu, že na Stometrivce přibylo tolik fotografií.
