Článek
Padesát tisíc rublů, uložených počátkem roku 1943 v tomské pobočce Státní banky, mělo podle přání vkladatelky pokrýt stavbu jednoho středního tanku. Telegram, který za penězi zamířil do Kremlu, obsahoval navíc další požadavek. Sama ho chtěla řídit. Necelé dva roky předtím dorazila do Tomska pohřebenka se zprávou, že plukovní komisař 206. střelecké divize Ilja Fedotovič Okťabrskij padl 9. srpna 1941 v bojích o Kyjev.
Manželka komisaře z krymské vesnice
Narodila se 21. července 1902 ve vesnici Kijat v Džankojském okrese na Krymu jako Marija Garaguľa, druhé z deseti dětí v chudé rolnické rodině, která na poloostrov přišla z Jekatěrinoslavské gubernie. Jméno Marija dostala při křtu a zůstalo jí ve většině dokumentů, doma i v manželství jí ale říkali Tamara. Vybrala si ho sama v mládí, protože rodné jméno neměla ráda. Po šesté třídě odešla v roce 1925 do Simferopolu, nastoupila do konzervárny a později k městské telefonní ústředně. Ve stejném městě potkala kavaleristu Ilju Rjadněnka, kterému se také nezamlouvalo vlastní příjmení, a tak si novomanželé při svatbě zvolili společné příjmení Okťabrští. Ilja Fedotovič pak dvanáct let sloužil u jezdeckých jednotek a žena ho po posádkách v Krymu i v Moldávii doprovázela. V útvarech zakládala ochotnické kroužky a učila ostatní ženy vyšívat. Tahle dovednost jí o pár let později pomohla sehnat peníze na tank.
Naučila se střílet z kulometu, házet granáty a řídit automobil. Vstoupila do Osoaviachimu a absolvovala kurz zdravotní pomoci. Získala také odznak vorošilovského střelce.
Válka zastihla oba v Kišiněvě, kde Ilja Fedotovič před jejím vypuknutím sloužil. V prvních dnech odjel na kurz do Moskvy a odtud rovnou na frontu, kde o pár týdnů později padl. Jeho žena se sestrou mezitím skončila v srpnu 1941 v evakuaci v Tomsku, v ulici Bělinského 31, a nastoupila na stavbu.
Padesát tisíc rublů a telegram Stalinovi
Na sjezdu žen Sibiře v Novosibirsku, kam jela jako delegátka za Tomsk, se setkala s dalšími vdovami a matkami padlých. Vrátila se odtud s jasným cílem: dostat se na frontu. Na vojenské správě ale narazila. Překážkou pro přijetí byla prodělaná tuberkulóza i blížící se čtyřicítka. Místo povolávacího rozkazu tak přišlo jen čekání. Zvolila proto jinou cestu. Rozhodla se sehnat peníze na tank a požádat, aby ho na frontě směla sama řídit. Její sestra několik dní na tomských tržnicích prodávala všechno, co se rodině podařilo odvézt do evakuace: šaty, punčochy i nádobí. Peníze ale nestačily, a tak si Marija Vasiljevna dlouhé měsíce přivydělávala vyšíváním ubrousků, ubrusů a šátků. Na tank potřebovala dát dohromady částku, která byla pro běžného člověka obrovská. Dělník tehdy vydělával kolem dvou set rublů měsíčně, zatímco kbelík brambor stál na trhu čtyři sta. Nakonec potřebnou částku sehnala a vložila ji do tomské pobočky Státní banky. Pak napsala přímo Stalinovi.
Tomský list Krasnoje znamja její telegram 23. února 1943 otiskl i s adresou odesílatelky: „Drahý Josife Vissarionoviči! V bojích za vlast padl můj muž, plukovní komisař Okťabrskij Ilja Fedotovič. Za jeho smrt, za smrt všech sovětských lidí umučených fašistickými barbary se chci fašistickým psům pomstít, a proto jsem vložila do Státní banky na stavbu tanku všechny své osobní úspory, 50 000 rublů. Žádám, aby tank dostal jméno ‚Bojová družka‘ a abych byla poslána na frontu jako řidička tohoto tanku. Mám kvalifikaci šoféra, výborně ovládám kulomet, jsem vorošilovská střelkyně.“
Odpověď z Kremlu byla o poznání kratší: „Soudružce Okťabrské Mariji Vasiljevně. Děkuji vám, Marijo Vasiljevno, za vaši péči o obrněné síly Rudé armády. Vaše přání bude splněno. Přijměte můj pozdrav. I. Stalin.“
Pak absolvovala Omské tankové učiliště a zkoušky složila na výbornou. Na montáži stroje v továrně se podíleli všichni členové budoucí osádky. Velitelem se na její přání stal gardový podporučík Petr Čebotko. Střelcem byl Gennadij Jasko a radistou Michail Galkin. Šlo o obyčejný sériový střední tank T-34. Na obou stranách věže nesl velkými bílými písmeny nápis Bojová družka. Pozdního říjnového večera roku 1943 opustil ešelon s tankisty Omsk.
Bojová družka na frontě
Koncem října 1943 dorazila k 26. gardové tankové Jelňanské brigádě z 2. gardového tankového sboru na Západní frontě. Jako gardová seržantka tam sloužila coby mechanik-řidič. Po prvním boji velitel praporu osádce rádiem poděkoval a pogratuloval ke splnění úkolu. Rodině o tom napsala 29. října 1943: „Můžete ze mě mít radost, mám za sebou křest ohněm. Biju ty svině. Někdy pro samý vztek skoro nevidím. Tohle neslyším v rádiu ani nevidím ve filmu. Mám přímo před očima, jak ty opilé svině jdou vzpřímeně do protiútoku…“
Dvacátého listopadu 1943 se brigáda bila o vesnici Nové Selo v Sennenském okrese Vitebské oblasti. Okťabrská mezi prvními vjela do nepřátelských pozic, byla raněna a v poškozeném tanku vydržela tři dny pod palbou. Závadu opravila a s tankem se vrátila ke svému praporu. Spisovatelka Irina Levčenková o dvacet let později popsala, jak taková oprava probíhala. Po utichnutí motoru zvenčí cvakaly kulky o pancíř. Pro případ selhání vnitřního dorozumívacího zařízení si osádka domluvila náhradní signál. Řidička bušila klíčem na botu velitele. „Hned, Vasiljevno, počkej. Zvládneme to,“ křikl Čebotko tak hlasitě, že to v přilbových sluchátkách zadrnčelo.
Jaký vztah k ní osádka měla, ukazuje dopis, který jí chlapci poslali později do nemocnice: „Zdravíme vás, naše mámo Marijo Vasiljevno! Přejeme vám co nejrychlejší uzdravení. Hluboce věříme, že naše ‚Bojová družka‘ dojede do Berlína. Za vaše zranění se budeme nepříteli nemilosrdně mstít. Za hodinu jdeme do boje. Objímáme vás všichni.“
Poslední oprava housenky u Krynek
V noci ze 17. na 18. ledna 1944 útočila brigáda u vesnice Krynki v Liozněnském okrese Vitebské oblasti. Její tank v boji zničil dvě děla i s obsluhou, pak ale dostal zásah, který mu roztrhl housenku. Okťabrská vystoupila z tanku s náhradními články a pustila se do opravy roztržené housenky. V tu chvíli nedaleko explodovala mina. Jedna ze střepin jí pronikla levým okem a zasáhla mozek. Z bojiště ji pak v bezvědomí odnesli na nosítkách.
Letadlo ji dopravilo do Smolenska. Sestra si do karty zapsala: „Velká ztráta krve. Celkový stav slabý.“ Rozkazem 2. gardového tankového Tacinského sboru číslo 04 z 1. února 1944, opatřeným razítkem Tajné, jí byl udělen Řád vlastenecké války I. stupně. V seznamu vyznamenaných stálo její jméno na prvním místě, u něj byla uvedena funkce mechanika-řidiče 26. gardové tankové Jelňanské brigády.
V dalších týdnech se její stav zhoršoval, přicházely výpadky paměti, prudké bolesti hlavy, horečka a blouznění. Za svítání 15. března 1944 Marija Vasiljevna Okťabrská zemřela. Pohřbili ji ve Smolensku s vojenskými poctami u pevnostní zdi na břehu Dněpru. Za rakví šli příslušníci smolenské posádky, personál nemocnice, obyvatelé města i Čebotko, Jasko a Galkin.
Titul Hrdiny Sovětského svazu s Leninovým řádem a Zlatou hvězdou Okťabrská dostala až 2. srpna 1944, skoro pět měsíců po smrti. Jméno Bojová družka nesly další tanky její jednotky až k Baltu.
Zdroje: pamyat-naroda.ru | tomskmuseum.ru | tomskmuseum.ru | warheroes.ru | ria.ru | portal.tpu.ru | militera.lib.ru
