Z vlaku u Přerova zaslechl němčinu. Měsíc po válce proto nechal postřílet 265 lidí včetně kojenců

S blížící se frontou nařídily německé úřady na sklonku roku 1944 evakuaci karpatských Němců ze středního Slovenska do severozápadních Čech. Obyvatelé hornického městečka Dobšiná s odjezdem většinou nesouhlasili, přesto museli nastoupit na nákladní auta do Batizoviec u Popradu a odtud pokračovat vlakem na sever. Jen ze Spiše tehdy vyjelo osmdesát vagonů a jejich cestující skončili po třech dnech jízdy ve Šluknově, Rumburku, Chabařovicích u Ústí nad Labem či v Kraslicích u Sokolova.

Měsíc po skončení války se vydali na cestu zpět. Repatriační transport neměl s armádou nic společného a v jeho vagonech seděly celé rodiny. Vedle karpatských Němců mezi nimi byli také Maďaři a Slováci. Někteří u sebe měli dokonce legitimace potvrzující podporu partyzánů nebo přímou účast v bojích Slovenského národního povstání. Mezi pozdějšími oběťmi byla i pětičlenná rodina Hönschových. Wilhelm a Elisabeth měli tři děti, Waltera, Kurta a Waltraud, narozené v letech 1940 až 1943. Jak pestrým místem Dobšiná bývala, popsala po letech Nina Palkovičová, jejíž rodiče v transportu rovněž cestovali. Doma se podle ní mluvilo slovensky a maďarsky, s babičkou německy, sama přitom chodila do slovenské školy.

Vojenský vlak číslo 2059 přijel do Přerova 18. června 1945 v šest hodin patnáct minut ráno. Vezl příslušníky nově ustaveného 17. pěšího pluku zpět do posádky v Petržalce, kam mířili tři dny po pražské přehlídce zahraničního vojska na Václavském náměstí za účasti prezidenta Edvarda Beneše. Mezi nimi seděl i poručík Obranného zpravodajství Karol Pazúr, vyučený knihvazač a bývalý člen Hlinkovy gardy, který do roku 1943 bojoval na východní frontě proti Sovětskému svazu a poté přeběhl k Rudé armádě. Jeho bratra už před válkou odsoudila justice za špionáž pro Maďarsko a ten později vstoupil do SS. Pazúrova sestra se za okupace stýkala s německými důstojníky. Podle historika Františka Hýbla si Pazúr kvůli rodinné minulosti potřeboval napravit vlastní pověst. Začal proto vystupovat jako zarytý nepřítel Němců. Ještě to ráno se na přerovském národním výboru neúspěšně dožadoval vydání zatčených Němců k potrestání. Kolem poledne zastavil na vedlejší koleji u Lověšic repatriační transport, z jehož vagonů se ozývala němčina. Pazúr ji zaslechl.

Pazúr s četařem Bedřichem Smetanou nechali cestující násilně vystoupit z vagonů a pod záminkou preventivního výslechu je shromáždili. Přestože řada z nich předložila doklady o bezúhonnosti, o slovenské národnosti či o pomoci povstalcům, Pazúr o všech prohlásil, že jsou stoprocentní Němci a přisluhovači nacismu. Oba přitom jednali se souhlasem velitele vojenského transportu Eugena Surovčíka. Lověšičtí svědci později vyprávěli, že vojáci některé cestující osobně znali a vyřizovali si s nimi staré spory z doby povstání.

Průvod nejprve zamířil k Horní Moštěnici, kde vojáci plánovali těla po zastřelení spálit v místní cihelně. Ta ale nebyla v provozu. Kolona se proto vrátila ke kamennému baroknímu kříži u Lověšic. Sedmadvacet mužů z obce tam muselo vykopat jámu sedmnáct metrů dlouhou, dva metry širokou a dva metry hlubokou.

Jedenačtyřicet dní po konci války, 19. června půl hodiny po půlnoci, začalo vraždění. Třináct vojáků, které si Pazúr osobně vybral, přivádělo oběti ve skupinách po deseti až patnácti. Lidé se museli svléknout do spodního prádla, odevzdat doklady, šperky, peníze i vkladní knížky. Poté dostali z metrové vzdálenosti ránu do týla. Pazúr sám odděloval děti od rodičů a nutil je dívat se na smrt nejbližších. Nejmladším obětem bylo šest a osm měsíců. O půl páté ráno bylo po všem. V jámě zasypané jen slabou vrstvou hlíny leželo 265 mrtvých, z toho přes sedmdesát dětí. „Taková bestialita nebyla ani v Lidicích,“ uvedl historik František Hýbl.

Hromadný hrob zůstal na návrší přes dva roky. V létě 1947 se díky tlaku mezinárodních organizací a nekomunistických poslanců rozběhlo vyšetřování. Zatímco civilní stopu rozplétal olomoucký vyšetřovatel František Doležel, vojáky si vzal na starost prokurátor Anton Rašla. Ještě než se případ dostal před soud, nařídila Státní bezpečnost exhumaci, o níž olomoucký krajský soud ani neinformovala. Od 7. do 9. října 1947 vyzvedávali ostatky vojáci z Terezína. Muže pohřbili na přerovském hřbitově, těla žen a dětí putovala do krematoria v Olomouci-Neředíně.

Hýbl tvrdil, že tam těla obětí nechali pro jistotu spálit hned dvakrát, aby po mrtvých nezůstaly žádné stopy. Popel skončil ve dvou dřevěných bednách pokrytých pozinkovaným plechem. Bedny zakopali bez jakéhokoli označení do hrobu číslo 191 v sektoru XXIII olomouckého hřbitova. Důvod, proč byli muži odděleni od žen a dětí, úřady nikdy nevysvětlily. Hýbl si rozdělení rodin vykládal tak, že mělo při případném vyšetřování zakrýt, kdo všechno v hromadném hrobě skončil.

Před soudem nakonec stanul jen jeden obžalovaný. Přítomnost dětí mezi oběťmi Pazúr dlouho zamlčoval a tvrdil, že šlo vesměs o členy Hitlerjugend. U soudu pak vyšlo najevo, že k členství v Hlinkově gardě, v níž kdysi působil on sám, se před smrtí přiznalo jen osm zavražděných. Prokurátor Rašla v žalobě uvedl, že Pazúr dal lidi postřílet „svévolně a pouze z chorobné ješitnosti“. Vrchní vojenský soud v Bratislavě mu vyměřil sedm a půl roku vězení, po odvolání mu ho Nejvyšší vojenský soud v Praze 29. června 1949 zvýšil na dvacet let. Pazúr si nakonec odseděl jen šest let. Na svobodu ho dostaly plošné prezidentské amnestie a po propuštění se dokonce stal místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků Středoslovenského kraje. Smetana uprchl do zahraničí a trestu tak unikl úplně. Surovčíkovo stíhání za Švédské šance bylo zastaveno pro nedostatek důkazů, sám Surovčík ale v roce 1952 putoval do vězení díky jiné kauze. Rašla i Doležel naproti tomu později sami skončili za mřížemi ve vykonstruovaných procesech.

O masakru se za komunistického režimu nesmělo mluvit ani psát. Hýbl o něm poprvé uslyšel počátkem šedesátých let od budoucí tchyně. Ta mu líčila, že někteří lidé z Lověšic nosili oblečení po obětech ještě deset let po událostech. Zkoušel pátrat dál, jenže část místních obyvatel o ničem nevěděla a ti, kdo věděli, se báli promluvit. V roce 1969 nastoupil do přerovského muzea. Postupně shromažďoval informace i archiválie, k zásadním dokumentům a svědkům se ale dostal až po listopadu 1989. Setkal se tehdy i se dvěma muži z Lověšic, kteří na Švédských šancích kopali hrob a pod pohrůžkou smrti museli přihlížet vraždění.

Jakmile začal o případu veřejně mluvit, přišly nenávistné telefonáty a dopisy. Večer před vernisáží jeho první výstavy o masakru vyletěl u přerovského muzea do vzduchu dvoumetrový pískovcový sloupek a exploze rozbila v budově řadu oken. Policie pachatele nikdy nenašla. Hýbl byl ale přesvědčený, že útok se Švédskými šancemi souvisel.

Přesto byl v listopadu 1993 na hrobě mužů na přerovském hřbitově odhalen pomník s dubovým křížem a trnovou korunou. Ženy a děti ale dál ležely kdesi v Olomouci. Zlom přinesla až zmínka v archivu ministerstva vnitra, díky níž Hýbl vytipoval na neředínském hřbitově plochu padesát krát čtyřicet metrů. Jeden z olomouckých důstojníků mu slíbil pomoc a na podzim 2016 se obě bedny podařilo najít detektorem kovů. V pátek 14. října je převezli do Přerova a uložili v červené kapli městského hřbitova.

Poslední cestu ostatky žen a dětí urazily 31. května 2017. V deset hodin ráno je spustili do nového hrobu hned vedle hrobu mužů, necelých dvaasedmdesát let po noci na Švédských šancích. Rodiny z transportu tak konečně spočinuly pohromadě a na desce, která hrob přikrývá, je zlatým písmem vyryta věta ruské básnířky Mariny Cvetajevové: „Spravedlnost je vlak, který má, bohužel vždycky zpoždění…“

Zdroje: prerov.eu | upol.cz | ct24.ceskatelevize.cz | irozhlas.cz | olkraj.cz | vets.cz