Článek
V roce 1924 přijel do nymburského pivovaru Josef Hrabal z Hané. „Tož sakra, já jsem k vám přijel na návštěvu, nebudu tady dýl než čtrnáct dní,“ napsal Bohumil Hrabal o půl století později v Postřižinách. Vyučený obuvník, kterému řemeslo doma nevydělalo ani na jídlo, pak v Nymburce strávil celá čtyři desetiletí a z Josefova hlasu vyrostla jedna z nejslavnějších postav české literatury.
Chudoba na Příhonech a odchod z Konice
Josef Hrabal se narodil 23. srpna 1882 v Konici u Prostějova, v ulici Na Příhonech 125, kudy sedláci kdysi hnávali dobytek z pastvy. Jeho otec František, sladovnický dělník z nedalekého Jesence, se přiženil do rodiny domkáře Otavy a Josef byl nejstarším ze čtyř dětí. Nejmladší František, narozený roku 1889, se později stal známým jako Francin z Hrabalových knih. Rodina žila v bídě a se sousedy nevycházela. Tamní poměry zachytil ve svých vzpomínkách konický rodák František Továrek slovy „Příčinou vády bylo zpravidla Hrabalovo hnojiště se ‚sociálním zařízením‘, všecko vystrčené do ulice. Sousedé vyvolali kvůli tomu i komisionelní řízení, ale kdepak na starou Hrabalku.“
Josef se v letech 1897 až 1900 učil obuvníkem u konického mistra Václava Buriána a 1. července 1900 byl prohlášen za schopného tovaryše. Uživit se ale nedokázal, na konickém Starém městě měl totiž švec dílnu v každém třetím baráku. Podle znalce konické historie Aloise Trnečky si proto pravděpodobně přivydělával také v místním pivovaru.
V roce 1916 Josef narukoval. V březnu pak poslal bratrovi do Polné, kde František pracoval jako účetní v tamním pivovaře, pohlednici se strohým vzkazem „Šaty neposílej už mám komisní.“ Po válce se vrátil k ševcovině. Poválečné poměry dokresluje i příhoda, kterou František Továrek zpracoval v povídce Vánoční příhoda z Konice. Místní ševci o Vánocích stříleli z hmoždířů na Dvořákově skalce, největší z nich se roztrhl a výbuch rozmetal Hrabalovům dřevěný záchodek, načež Pepin spustil povyk, který budil půl městečka. V závěru povídky zazní i Pepinovo oblíbené rčení „Rakóské voják zase slavně zvítězil!“
Poválečné dopisy bratrovi mezitím ukazují postupující bídu. Sháněl pro bratra vejce, spravoval mu boty, prosil o lístek na tabák i o přečtenou Národní politiku. „Teď nemám co dělat a co jíst nemám peněz jestli tě bude možná tak mě pošli pár K,“ stojí v jednom z nedatovaných listů. V březnu 1920 psal „Práci jsem teď nedostal, protože je málo práce… Tak buď laskav a obstarej mi místo jinde.“ Prosby se opakovaly několik let, až počátkem roku 1924 mohl Josef odepsat „Srdečně Tě děkuji za dopis který mě velice potěšil. Zároveň Tě zděluji že, souhlasím s Tvojí nabídkou na hlídače.“
Čtrnáct dní se protáhlo na čtyři desetiletí
František mezitím v Nymburce povýšil z účetního na správce pivovaru a bratra ubytoval přímo v areálu, kde žil s manželkou Maryškou a malým Bohumilem. Hrabal později v Kličkách na kapesníku napsal „Když mi bylo deset let, přijel strýc Pepin, u nás bydlel, jedl, pracoval v pivovaře, takže celá rodina byla jako kolotoč, a ten sloup, kolem kterého se otáčí, to byl strýc Pepin.“ Od poloviny dvacátých let Pepin pracoval v pivovaru jako sladovnický dělník a dostával i těžké práce. Na šalandě se tradovala příhoda ze sobotní noci, kdy slavícím sladovníkům došly cigarety. Pepin se nabídl, že je obstará, půjčil si kolo opřené před kotelnou a vrátil se po třech hodinách pěšky, s kolem vedeným za řídítka. Cigarety totiž koupil až na hlavním nádraží, kde obsluhovala jeho známá kelnerka Helenka, a na výčitky majitele bicyklu odpověděl prostým vysvětlením, že na kole jezdit neumí. Jindy zase Pepinovo hlasité hulákání při práci tak unavilo pana podstaršího, že ho poslal vyklepávat vodní kámen do prázdného varního kotle, kde měl být sám a nikoho nerušit. Pepin si ale zpíval i uvnitř a jeho hlas se podle Hrabalova líčení nesl až nad pivovarským komínem. Sám o sobě v Nymburce říkal, že je vyučený obuvník a sladovník.
Většina Nymburáků ho měla přinejmenším za podivína, v lokálech s dámskou obsluhou ovšem patřil k nejzábavnějším hostům. Obcházel je s bílou námořnickou čepicí a hlasitě rozprávěl historky, kterým nikdo ani za mák nevěřil. „On žil v jakémsi svém, zvláštním světě. Neustále si něco sám pro sebe vyprávěl a nebo hovořil k lidem, s nimiž se potkával, kladl jim otázky, aniž však čekal odpověď,“ popsala ho pamětnice Hafenscherová.
Protože Maryška i František působili v ochotnickém spolku, chodil do divadla i Pepin. Kvůli neschopnosti podřídit se psanému textu ho režiséři nechtěli obsazovat, a tak v divadle fungoval jako „tady něco podrž“ nebo „něco přines.“ Jedinou němou roli spoutaného vězně dostal 20. března 1938 v Langerově Dvaasedmdesátce.
Múza přestrojená za sladovníka
Bohumil Hrabal si ze strýce nevzal jen postavu. Převzal především jeho způsob řeči, nepřetržitý proud asociací, přeskakování mezi tématy a to, jak z obyčejných příhod vytvářel nekonečné vyprávění. V knižním rozhovoru s Lászlóem Szigetim o strýci řekl „A strýc byl i katalyzátor jazykový, protože uměl kupodivu své myšlenky formulovat a dovedl ten svůj humor kořenit jistými moralismy. Byla to moje Múza přestrojená za obuvníka a sladovníka.“ Mezi lety 1946 a 1949 Pepin jezdil za synovcem do Prahy a ten jeho monology zachycoval na psacím stroji. Z těchto sezení vznikl v květnu 1952 text nazvaný Protokol aneb příspěvek k renesanci sepsaný s mým strýcem Josefem. Soubor strýcových zaznamenaných hovorů autor později upravil do svazku Utrpení starého Werthera. Podle literárního kritika Jakuba Chrobáka byl strýc Pepin jedním z podstatných inspiračních zdrojů Hrabalových dlouhých vět. Mezi ranými texty se dochoval i stenografický záznam jeho hovorů. Hrabal se na nich naučil, že česká věta „překrásně unese vkládání“, tedy že vypravěč může kdykoli odbočit k vedlejšímu tématu, ponořit se do něj a zase se vynořit v původní linii, protože rytmus řeči je důležitější než úhledná stavba souvětí.
Prchavé byly i postavy jeho historek. Paní Bóchalenu, o jejíž smrti vyprávěl hned po příjezdu do Nymburka, se v Konici nikdy nepodařilo dohledat. Alois Trnečka, který po ní pátral, připouští, že mohlo jít jen o přezdívku pro obtloustlou ženu. Stejný mechanismus přehánění lze doložit i na jediné dochované fotografii. Ze snímku se dívá švihák s nakrouceným knírem ve vypůjčené uniformě kadeta rakousko-uherské armády. Pepin k tomu v Hrabalově povídce Smrt pana Baltisbergra dodává, že ho vyfotografoval v Prostějově fotograf Klíč a že jeho podobizna pak visela ve výloze na prostějovském náměstí, kde se před ní zastavovaly dívky. Kartonová podložka fotografie ovšem nese jméno komorního fotografa A. Paneka z Olomouce.
Konec vypravěče
V posledních letech měl Josef Hrabal potíže s chůzí a téměř neslyšel. 23. srpna 1966, v den svých čtyřiaosmdesátých narozenin, byl pro velmi špatný zdravotní stav umístěn do domova důchodců v Lysé nad Labem, kde 21. března 1967 zemřel. Synovec mu nechal na parte vytisknout jeho vlastní větu „Ten svět je k zešílení krásnej, ne že by byl, ale já ho tak vidím.“ Ostatky spočinuly v rodinném hrobě na nymburském hřbitově, odkud Bohumil Hrabal urny s popelem Pepina, Maryšky a Francina přenesl do hrobu v Hradištku. Po Josefu Hrabalovi se dochovalo několik dopisů, fotografií, krátký amatérský film a jeho propocená námořnická čepice. Byl obuvníkem a pivovarským dělníkem, ale Bohumil Hrabal z něj vytvořil literárního strýce Pepina a jeho způsob řeči proměnil v jednu ze základních metod vlastního psaní.
