Z břehu sibiřské řeky trčely dlouhé vlasy. Odhalený masový hrob KGB zlikvidovala remorkéry

Lebky s otvory v týlu nacházely kolpaševské děti pod vysokým srázem nad Obem už na jaře 1979, vyprávěla Agafja Gorovcovová. Prvního května, v den, kdy městem procházel sváteční průvod, utrhla rozvodněná řeka kus břehu a lidé vracející se z oslav uviděli v odkrytém svahu lidské ostatky. Gorovcovová dorazila k místu mezi prvními. Sesutý břeh podle ní pokrývaly kosti a lebky. Milicionáři je narychlo přisypávali hlínou, jenže v mezerách byly stále vidět dlouhé ženské vlasy. Ti, kdo se dostali blíž, jí pak vyprávěli o nerozložených mrtvých v dlouhých kabátech a válenkách i o malých dětských botičkách. Řeka mezitím odnášela těla, která se uvolňovala ze sesutého břehu.

Na Kolpaševském jaru stála ve třicátých letech dřevěná dvoupatrová budova věznice NKVD Narymského okruhu. Boris Merinov, který ve městě sloužil od listopadu 1937 jako starší operativec, po letech vypověděl, že na vězeňském dvoře byly vykopané tři jámy. Z okolí tam přiváděli skupiny po čtyřiceti až padesáti lidech a nikdo se odtud nevracel. Tvrdil, že se střílelo z malorážek, a verzi, že by v jámách leželi váleční dezertéři, rozhodně odmítl. Dezertéry totiž úřady zatýkaly v okresech a v konvojích je posílaly do Tomsku. V padesátých letech budovu kvůli postupujícímu podemílání rozebrali a přenesli jinam. Místo pak skoro třicet let zarůstalo trávou a pásly se na něm krávy. Tomské memoriální muzeum odhaduje počet zastřelených na zhruba čtyři tisíce. V roce 1989 existoval seznam 1 400 jmen spojovaných s Kolpaševským jarem, přesný počet obětí ale znám není.

Jedním z doložených popravených byl Eduard Osipovič Lori. Narodil se 25. srpna 1902 v estonské rolnické rodině u Oranienbaumu nedaleko Petrohradu. Hospodařil na vlastním, v roce 1927 se oženil a s manželkou měl dvě dcery. O šest let později odmítl vstoupit do kolchozu, úřady mu proto hospodářství s dvanácti koňmi a třinácti kravami zabavily a poslaly ho do vyhnanství do Narymského kraje. Manželka s novorozenou dcerou za ním přijela až o rok později. V osadě Muškino pracoval jako porážeč dobytka, jeho žena jako kuchařka. Dvanáctého února 1938 ho zatkli jako údajného člena estonské povstalecké organizace, kterou si ale vyšetřovatelé vymysleli. Za členy stejné smyšlené organizace označili dalších sedmadvacet vysídlených Estonců z okolních osad.

Konvoje vedly zatčené z Podgornoje do kolpaševské věznice pěšky tři dny, s noclehy na zájezdních dvorech, a na třicet zatčených připadali tři milicionáři. Utéct nebylo kam, kolem vedla jediná cesta tajgou a bažinami. Zvláštní porada NKVD SSSR a prokurátor SSSR odsoudili 12. dubna 1938 všech osmadvacet mužů k zastřelení. Rozsudek vykonali 15. května 1938, za neprávem odsouzeného byl Lori uznán až v říjnu 1959.

Vladimir Kolesnikov, ročník 1949, viděl sesuv na vlastní oči. Podle něj vodní proud podemlel jar zespodu, břeh sedl o tři metry a ve svahu se odkryla jáma. Nahoře ležela metrová vrstva hlíny, pod ní asi pět metrů široká masa těl prokládaná vrstvami vápna. Lidé sami mrtvé vytahovali. Jedno z vyproštěných těl mělo stále zachovanou kůži i obuv. Kolesnikov tvrdil, že každý mrtvý měl bez výjimky otvor vzadu v lebce, v jedné z rozebraných lebek navíc ležely dvě zploštělé kulky. První tři dny se o jámu, jak líčil, nikdo nestaral. Podle Kolesnikova kolem jámy prošlo celé město a hned den po sesuvu o nálezu informovala americká rozhlasová stanice Hlas Ameriky. Zachovalost ostatků vysvětlil Vasilij Chanevič, vedoucí tomského memoriálního muzea Vyšetřovací věznice NKVD, písčitou půdou a způsobem ukládání zastřelených do vrstev prosypávaných vápnem a prokládaných smrkovými větvemi. „Mrtvoly neshnily, ale vyschly,“ řekl. Chanevič dodal, že mnohé oběti šlo poznat podle tváře, jiné alespoň podle oblečení.

Kolem místa brzy vyrostl vysoký plot a hlídky tvořené milicionáři a dobrovolníky odháněly lidi, kteří k ohradě nosili květiny a zapalovali svíčky. Z Tomsku dorazili straničtí instruktoři s vysvětlením, že v hromadném hrobě leží dezertéři zastřelení za války. Gorovcovová uvedla, že na dotaz, proč se ostatky nepohřbí, odpověděl první tajemník kolpaševského městského výboru Šutov, že břeh je příliš příkrý a zdravotníci povolili vyplavení ostatků do řeky. Podle ní ženy u ohrady plakaly a opakovaly, že kdyby úřady zvolily alespoň společný hrob, měly by se kam chodit poklonit.

Egor Ligačov, tehdejší první tajemník tomského oblastního výboru strany, vypověděl 19. listopadu 1990 do protokolu, že hned po prvním hlášení z Kolpaševa telefonoval do ústředního výboru Michailu Suslovovi. Tomu už předtím volali z KGB. „Ať se tím vším zabývá KGB,“ vzkázal Suslov s tím, že stranické výbory se do věci vměšovat nemají. Ještě téhož dne Ligačovovi předseda KGB Jurij Andropov sdělil, že problém bude řešit centrum spolu s místními orgány KGB. Stepan Čepurov, v roce 1979 inspektor kolpaševské kriminálky, uvedl, že na rozhodnutí topit mrtvé v řece se podílel generálmajor KGB, který přijel přímo z Moskvy.

Na operaci se podílely síly KGB a ministerstva vnitra, břeh rozmývaly posádky říční flotily a níže po proudu čekaly ve člunech dobrovolné hlídky. Vladimira Čerepanova, kapitána remorkéru OT-2010, pozvali na počátku května do kanceláře náčelníka přístavu. Čekali tam na něj plukovník s kapitánem KGB a zajímala je jediná věc, zda jeho loď dokáže lodními šrouby rozmývat břeh. Jedenáctého května připluli do Kolpaševa, ale první pokus skončil nezdarem. Silný proud loď snesl a napjaté lano strhlo plot na břehu. Nový postavili ze štítů a plán dolaďovala porada v restauraci Ob, kde vedle plukovníka a zástupce městského výboru seděl i muž v civilu z Moskvy.

Druhý den dorazil remorkér OT-375 kapitána Mjasina a lanem držel Čerepanovovu loď kolmo k proudu, aby odrazová vlna šroubů rozmývala svah. Nejdřív padaly kosti, po sesutí obsahu první jámy se ve svahu objevily tmavé obdélníky dalších jam. Mytí běželo nepřetržitě od 11. do 15. května. Posádka nesměla vycházet na palubu ani vysílat rádiem. Plukovník se s břehem domlouval miniaturní vysílačkou a příslušníci KGB fotografovali těla plující po řece. Na břehu se souběžně vrtaly sondy a hledaly se hroby, které řeka ještě neodkryla.

Dobrovolné hlídky se snažily zachycená těla potopit tak, že je zatěžovaly kovovým šrotem dovezeným ze závodů, jenže mumifikované mrtvoly neklesaly ke dnu a pluly dál. Některé se našly až sto kilometrů od města. „Přistavili parník, šroub takový, aby je drtil jako mlýnek na maso,“ popsala Nina Baglajová, v roce 1979 ředitelka kolpaševské kanceláře exkurzí. Čepurov, který sám vyjížděl k sedmi tělům nalezeným na Obu a jeho přítocích, dodal, že vylovené mrtvé pohřbívali bez jakéhokoli ohledání. K práci povolali policisty z Tomsku, kolpaševská milice se rozmývání neúčastnila. Břeh se nakonec vymlel do zátoky tak hluboké, že do ní remorkér zajel téměř celý. Písek ale odřel vložky lodních hřídelí a následná oprava v Tomsku trvala dva dny.

Po návratu přijela pro Čerepanova černá Volha a odvezla ho do budovy tomské KGB na Kirovově ulici. Jménem Jurije Andropova mu tam vyslovili poděkování a předali radiopřijímač Tom s tím, že jejich organizace na víc nemá. Mechanik a kormidelník dostali hodinky, motoráři přijímač Alpinist a ženy z posádky po dvaceti rublech. K dárkům přibalili radu, aby se o celé věci příliš nešířili. Plukovník posádce po celou dobu prací tvrdil, že v jámách leželi recidivisté a dezertéři z roku 1943.

Při Ligačovově návštěvě Tomsku na konci osmdesátých let mu lidé vyšli naproti s transparenty a žádali odpověď, proč se tehdy úřady k hrobu zachovaly právě takto. V roce 1990 zahájila Hlavní vojenská prokuratura SSSR na návrh tomského a novosibirského Memorialu trestní stíhání pro hanobení těl zemřelých. Vyslýchaní funkcionáři se ale odvolávali na rozkazy nadřízených, a tak bylo řízení v roce 1992 pro nedostatek skutkové podstaty zastaveno a spis skončil pod utajením.

Plnohodnotný pomník obětem Kolpaševského jaru dodnes nevznikl, a tak tu v roce 1996 postavil improvizovanou památku Vladimir Brimerberg z Charkova, jehož otec skončil v jámách na vězeňském dvoře. K jaru přivezl siluetu lidské kostry vyříznutou autogenem z plechu a přibil ji na topol rostoucí nad srázem. Tabulka pod ní oznamovala jméno Petr Christoforovič Brimerberg, rok narození 1888, zastřelení NKVD v roce 1938 a utopení KGB v roce 1979. Po pěti letech řeka topol podemlela a odnesla i s pomníkem. Nabídku uložit památku do kolpaševského vlastivědného muzea syn odmítl. „Ostatky otce přijala Ob, ať přijme i jeho pomník,“ řekl.

Zdroj: nkvd.tomsk.ru | svoboda.org | nkvd.tomsk.ru | nkvd.tomsk.ru | svoboda.org | pravmir.ru