Článek
Podle Karla Peterky upozornil Luděk Nekuda při jednom z jejich posledních rozhovorů na vadný schod v domě, kde bydlel. Poznamenal tehdy, že než ho někdo opraví, tak se na něm někdo zabije. Krátce nato na schodišti sám upadl.
Narodil se 10. října 1942 v Ostravě a už jako středoškolák bavil spolu s Pavlem Veselým spolužáky předscénami z Voskovcovy a Werichovy hry Kat a blázen. Na pedagogickém institutu vystudoval ruštinu a hudební výchovu, poté učil na devítiletce v Karviné. 19. dubna 196 s přáteli uvedl program s chemickým názvem H3PO4 a 19. listopadu téhož roku se v sále pro sto padesát lidí v bývalém agitačním středisku Atlantik oficiálně zrodilo Divadélko Pod okapem. Introvertní a střídmý Veselý přicházel s nápady, komediální živel Nekuda je pak oživoval na jevišti. Nekudovy texty byly hravé a jazykově vynalézavé.
V roce 1968 vzniklo v Ostravě divadlo Waterloo. Nekuda u jeho zrodu chyběl, sloužil na vojně a hostoval v pražském Semaforu. Do souboru se vrátil později a ve druhé sezoně se stal jeho uměleckým vedoucím. Historik Petr Blažek uvádí, že ho členové vnímali jako autoritu v organizační práci a jako oblíbeného a laskavého člověka, který byl méně průbojný než někteří ostatní. Pořady reflektující nastupující normalizaci se spíš snažil brzdit. Název souboru glosoval Miroslav Horníček poznámkou, že je lepší nést jméno slavné porážky než neslavného vítězství. Premiéru měl 1. dubna 1969 Syn pluku, muzikál parodující sovětskou předlohu Valentina Katajeva, který napsali Petr Podhrázký a Josef Frais. Hudbu složil Edvard Schiffauer. Diváky u vchodu vítali ozbrojenci v uniformách s rudými hvězdami na čepicích, místo vstupenky dostával každý „propusk“ do operačního prostoru dělostřeleckého pluku a ve foyeru čekala hromada odpadků se sloupem směrovek psaných azbukou. Waterloo skončilo 31. března 1970. Na podzim 1970 se na statku Petra Podhrázkého v Leskovci nad Moravicí sešla redakční rada časopisu Tramp s hosty, zejména z řad Waterloo. Účastníci si zazpívali několik písní ze Syna pluku. Nasazený informátor to nahlásil a tato epizoda se stala poslední záminkou k zásahu úřadů a zahájení vyšetřování činnosti divadla. Ivan Binar a Petr Podhrázký byli zatčeni 25. února 1971, o měsíc později Petr Ullmann.
Strach z procesu
16. srpna 1971 si Nekuda sám telefonicky vyžádal schůzku se Státní bezpečností. Do záznamu z ní příslušník zapsal: „Je si vědom, že bude-li souzen, končí možnost nadále se angažovat v kultuře, což by znamenalo existenční zánik.“ Na podnět příslušníka Vlastislava Vozňáka pak napsal náčelníkovi Krajské správy SNB v Ostravě žádost o prominutí svých přestupků a nabídl pomoc. Vozňák podle Blažka uměl obratně navazovat kontakty a Nekudu si během vyšetřování postupně „připoutával“, jak zněl termín samotných příslušníků. Ke spolupráci ostatně získal i jednoho z mužů, kteří v procesu nakonec dostali trest. U soudu Nekuda vystupoval jako svědek a odešel bez trestu. Obžalovaní se během třídenního procesu každý večer scházeli v restauraci a probírali, co je čeká následující den. StB tyto schůzky podrobně zaznamenala do spisu. Verbovací záznam uvádí, že se Nekuda těchto schůzek účastnil i v nočních hodinách, aby mohl bezprostředně po poradách informovat řídící orgán. Ivan Binar později Blažkovi řekl, že Nekudovi naprosto důvěřovali a vůbec je nenapadlo, že by mohl být získán ke spolupráci. Rozsudek padl 1. února 1972 a nepodmíněné tresty si odnesli mimo jiné Podhrázký, Ullmann, Binar, Frais a Schiffauer. O dvacet osm dní později Nekuda podepsal slib o spolupráci a dostal krycí jméno Jan. Podle Blažka ale nelze jednoznačně říct, zda Nekudova ochota spolupracovat rozhodla o tom, že před soudem vystupoval pouze jako svědek. V Synovi pluku totiž měl jen okrajovou roli a nebyl jeho autorem.
Rozhlas a televizní Sešlost
Ze Semaforu odešel už v srpnu 1970 a ještě před procesem, v roce 1971, se přestěhoval do Prahy, kam ho přivedla nabídka pracovat jako redaktor rozhlasového Mikrofóra. V rozhlase pak uváděl také Dobré jitro, psal scénáře a písňové texty a vystupoval se skupinou Plavci. Do Ostravy už nejezdil tak často, schůzky se Státní bezpečností proto byly poměrně málo četné a počet předaných zpráv by se podle Blažka dal spočítat na prstech jedné až dvou rukou. Jeden z příslušníků do spisu poznamenal, že Nekudovy poznatky nemají státobezpečnostní charakter. V roce 1977 pak StB převedla jeho svazek do kategorie důvěrník.
V Dobrém jitru se o něm dodnes traduje historka, jak jednou ráno poslouchal doma vysílání, přemýšlel, který z kolegů asi zaspal, a představoval si, jak si ho ostatní budou dobírat. Pak u dveří zazvonil taxikář, který pro něj přijel. Chybějícím moderátorem byl on sám.
Kádrové posudky dochované v jeho svazku ho popisovaly jako pracovně úspěšného, kamarádského a velmi oblíbeného, opakovaně mu ale vytýkaly nedochvilnost. V únoru 1979 požádal o práci v Československé televizi a sepsal vlastní životopis, v němž zmínil Pod okapem, učitelování v Karviné, Park kultury a oddechu, Semafor, rozhlas i své postoje k letům 1968 a 1969. O dojíždění mezi Ostravou a Prahou v něm stojí: „Nebyl jsem pořádně ani tam, ani tam, trávil spoustu času ve vlaku.“ Waterloo ale v životopise vůbec neuvedl. Rok nato skutečně do Československé televize nastoupil. Od roku 1980 pracoval jako dramaturg v redakci zábavy Československé televize a s Jiřím Císlerem vytvořil Sešlost. Ta se vyhýbala ideologii, dechovce i tehdejším popovým hvězdám. Dvojice stavěla hlavně na slovním humoru a zvala si hosty, kteří jim byli blízcí.
Tajná prohlídka bytu
Už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let StB zjistila, že se Nekuda při cestách na Západ schází s Ivanem Binarem, Pavlem Landovským a později i se Slávou Volným. Binar s Volným pracovali pro Svobodnou Evropu, jednu z nejbedlivěji sledovaných institucí, a Nekuda po návratech některé podrobnosti zamlčel, jindy nezmínil ani samotná setkání. O jedné schůzce ve Vídni informoval StB třetí přítomný, Petr Podhrázký. Muž odsouzený v procesu, o jehož průběhu Nekuda kdysi po večerech referoval, tak po letech sám dodával StB zprávy o Nekudovi. V lednu 1986 se v Německé spolkové republice znovu sešel s pracovníky Svobodné Evropy a Státní bezpečnosti to zatajil. V roce 1986 se z někdejšího informátora a tehdejšího důvěrníka stal objekt prověřování. StB zjistila, že známým půjčuje exilovou literaturu přivezenou z Rakouska. V dubnu 1987 provedla v jeho bytě tajnou prohlídku. Zajímaly ji především psací stůl a skříně, nic však nenašla. Nějaký čas mu kontrolovala poštu a při jedné sledovačce jeli příslušníci za Nekudovým autem, v němž seděl Jiří Císler, rovněž evidovaný jako spolupracovník StB. Jeho svazek byl ale zničen. Při prověřování Nekudy se objevila i úvaha o využití tajného spolupracovníka s krycím jménem Režisér. Podle Blažka šlo u Nekudy v podstatě o jediné rozhodnutí z roku 1972, zatímco spolupráce Podhrázkého, Fraise či Slámy byla nepoměrně aktivnější.
V březnu 1988 připravoval další díl Sešlosti, scénář ovšem narazil u vedení televize a měl být přepracován. Podle vzpomínek Karla Peterky to Nekudu zasáhlo, šéfredaktor pořadu, kterého do televize kdysi sám přivedl, mu házel klacky pod nohy a ve stejné době se umělecky rozešel s Jiřím Císlerem. S Peterkou se domluvil, že za ním druhý den přijde a společně něco nového vymyslí. K té schůzce už nedošlo. Nekuda přišel 6. března 1988 z televize rozčilený, najedl se a vydal se k sousedovi o patro výš. Při návratu spadl na schodišti, na jehož poškození při jednom z posledních rozhovorů upozorňoval, a upadl do bezvědomí. Následkům těžkého poranění hlavy a krvácení do mozku podlehl 10. března 1988 ve čtyřiceti pěti letech.
