Článek
Komedie vznikla kvůli chybě v barrandovské účtárně. Zdeňku Svěrákovi tam dvakrát proplatili námět k filmu Na samotě u lesa a před blížící se revizí potřebovali mít v archivu druhý text, aby dvojí honorář nevypadal jako chyba. Dramaturg mu zavolal, že papíry potřebuje do druhého dne. „Zdeňku, nelámej si s tím hlavu, jen ať je to z vesnického prostředí, má to mít asi pět stránek, jinak to stejně nikdo číst nebude,“ líčil Svěrák jeho slova. Přes noc tedy sepsal příběh odkoukaný na vesnici, kde si zrovna opravoval chalupu. Řidič, který mu vozil písek, tam měl závozníka, jenž nikdy nic nechtěl a spokojil se s rohlíkem. I na pozvání na kávu jen seděl na dvorku a čekal. Otík byl na světě.
Svěrák si nechal kopii a při divadelním zájezdu do Ústí nad Labem ji dal přečíst kolegovi ze souboru, režiséru Jiřímu Menzelovi. Toho text okamžitě zaujal: „Ta synopse, to jsou přitom asi dvě stránky textu, ale on je tak geniální, že je sepsal tak, že to mělo záblesk geniality. Hned jsem mu řekl, že tohle chci točit.“ K natáčení se film ale dostal až po letech. První dramaturgická skupina námět odmítla s tím, že komedie nemůže mít za hlavního hrdinu mentálně postiženého člověka. Ve druhé skupině dostal text na stůl dramaturg Václav Šašek a navrhl řešení: „Proč ne? Dá se to, ale musíme to udělat tak, aby ten člověk byl jakýmsi lakmusovým papírkem. Podle toho, jak se k němu budou ostatní chovat, takoví budou, pozitivní, nebo negativní.“ Svěrák poté prohloubil postavu doktora, kterou nakonec ztvárnil Rudolf Hrušínský, a dokončil scénář. Původně nesl název Plachťák podle Otíkových uší.
Otík z Budapešti
Roli venkovského závozníka získal herec, který neuměl slovo česky. Menzel znal Jánose Bána už ze společného natáčení maďarského dramatu Každou středu a v roce 1984 ho znovu viděl v Praze, kde budapešťské divadlo Katona hostovalo v Činoherním klubu s inscenací Stylistická cvičení. Bán v ní hrál vesnického prosťáčka a jeho výkon Menzelovi utkvěl v paměti natolik, že mu na podzim téhož roku poslal hrubý překlad svého nového scénáře. „Ještě nikdy v životě jsem se u scénáře tolik nenasmál, a to šlo jen o hrubý překlad,“ popsal herec první čtení. Na roli se pak připravoval přes půl roku. Svých pár českých replik se učil foneticky, tlumočník mu je namluvil na magnetofon a Bán pásku poslouchal před natáčením celé měsíce. Aby zamaskoval maďarský přízvuk, vymyslel si sám zubní protézu s koňským chrupem, kterou si nechal vyrobit na vlastní náklady, a má ji dodnes. Menzel dodal: „Všichni jsme se lekli, pak jsme si zvykli, protože to k němu nějak patřilo.“ O hercových kvalitách přitom neměl nejmenší pochyby: „János není geniální herec, je mnohem víc: přirozený herec. Ve filmech jsou přirozené děti, zvířata a János.“
Než mohl Bán vůbec nastoupit před kameru, čekaly Menzela dva spory. Budapešťské divadlo nechtělo svého člena na natáčení uvolnit, Menzel proto odjel do Maďarska a s vedením souboru se ostře pohádal. Bán nakonec do Čech odjel až na zvláštní povolení. Doma v Československu zase Menzel čelil výtkám, proč do české vesnické komedie tahá Maďara, když je po ruce tolik výborných domácích herců.
Spor o řidiče Pávka
Druhý spor se vedl o řidiče Pávka. Tvůrci se na obsazení dlouho nemohli shodnout, protože si Pávka každý představoval jinak. Svěrák psal postavu pro Petra Nárožného a při obsazování ho také prosazoval. Menzel měl ovšem jasno od chvíle, kdy na jedné akci potkal Mariána Labudu: „Malej, tlustej, to je komika sama, navíc úžasný herec.“ Svou volbu si nakonec prosadil. Podle Svěráka Labuda dlouho nemohl překousnout, že do role původně chtěl Petra Nárožného. Časem si však oba padli do oka a Svěrák uznal, že režisér vybral správně. „Souhlasil jsem s tím, takže mi to už, prosím, nevyčítejte,“ uzavřel spor po letech se smíchem. Sám Labuda to po letech bral smířlivě: „Kdykoliv jsem se pak někde potkal se Zdeňkem Svěrákem, omlouval se mi za to, že mě původně do Vesničky nechtěl. Stali se z nás dobří přátelé.“ Slovenský herec si za natáčení vydělal 8 700 korun, tedy zhruba trojnásobek tehdejší průměrné měsíční mzdy, která byla 2 900 korun. Bánovi zpočátku dělala starost jazyková bariéra i to, jak ho cizí štáb přijme. S Labudou si ale rychle sedli. „Musíme držet spolu. My jsme tady vlastně takoví zahraniční hosté,“ říkal mu Labuda během natáčení.
Z ulice na Oscara
Ještě předtím, než se z Bána stal Otík, žil několik měsíců jako bezdomovec. Nikdy se neoženil a všechny úspory použil na zabezpečení svých dvou dětí. Jak sám uvedl, větší životní dno nezažil. „Měl jsem dvě malé děti a žádné peníze, ale nakonec jsem se z toho dostal,“ řekl. Na ulici ho tehdy prý poznala bezzubá žena a právě tohle setkání mu mělo pomoct změnit směr. Role Otíka mu pak v Československu přinesla obrovskou popularitu i další filmové nabídky, včetně slovenské kriminálky Víkend za milión.
Film Vesničko má středisková vstoupil do kin 1. srpna 1986 a do konce září ji viděl první milion diváků. V následujících měsících si lístek koupily další tři miliony lidí. Ještě předtím ji ale mimo soutěž uvedl karlovarský festival, kde se díky šuškandě stala hitem. Britský ekonomický deník tehdy napsal, že snímek budil takovou pozornost, až byl prohlášen za neoficiálního vítěze přehlídky. Krátce nato film zamířil do Montréalu, kde měl světovou premiéru a odvezl si Zvláštní cenu poroty. Do konce září 1986 byl prodán do dvanácti zemí a na přehlídce v Paříži Bán získal cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Americká kritika podle něj dvojici přirovnala k Laurelovi a Hardymu východní Evropy, samotní recenzenti se ale neshodli. Kritik Roger Ebert chválil, s jakou lehkostí Menzel splétá jednotlivé příběhy dohromady, zatímco Vincent Canby filmu vytkl ploché gagy a chybějící naléhavost.
V únoru 1987 přišla nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Na ceremoniál do Los Angeles pak odletěli Menzel s Bánem, sošku si ale 30. března 1987 odnesl nizozemský snímek Atentát. Menzel podle Bána předem tvrdil, že film šanci nemá, děkovnou řeč si však pro jistotu připravil. Bán měl přitom za sebou roky, kdy mu úřady nedovolovaly cestovat do zahraničí. Od roku 1982, kdy po vyhazovu celého souboru z győrského divadla odmítl donášet tajné policii, byl bez pasu. Oscarová nominace vzbudila v maďarských kulturních kruzích takový rozruch, že byl rehabilitován a dostal řádný cestovní doklad. V době oscarového večera se navíc dozvěděl, že mu doma udělili cenu Mari Jászaiové, na kterou byl předtím šest let marně navrhován. „Tehdejší vládnoucí garnitura prostě nechtěla, abych byl odměněn dříve v Americe než v Maďarsku,“ komentoval to. Tisíc dolarů na cestu si mohl z Národní banky vypůjčit jen na zvláštní ředitelské povolení. Po návratu je do posledního centu vrátil.
Zdroje: spravy.stvr.sk | magyar.film.hu | ridikulmagazin.hu | cool.iprima.cz | dotyk.cz | dotyk.cz | magazin.aktualne.cz | nfa.cz | dotyk.cz | filmovyprehled.cz | oscars.org | filmovyprehled.cz
