Egon Schiele: Génius, který zemřel příliš brzy, vás svlékne zevnitř

Posmrtná maska otisknutá z drobné, nemocí usoužené tváře je součástí stálé expozice krumlovského Muzea Egona Schieleho. Když Egon Schiele žil, byl jeho výraz úplně jiný – divoký i zmámený životem, nadutý i pokorný, napjatý i klidný, pubertálně rošťácký i moudrý, jako by prožil už několik životů po sobě.

Rtuťovitý mladík, který rád provokoval maloměšťáky, se svou budoucí ženou a její sestrou si psal rozverná psaníčka a kreslil je obě nejen oblečené, stejně jako spoustu dalších žen a dívek (někdy sotva ochmýřených), zanechával umělecký svět v úžasu a ten světský často v rozhořčení.

Egon Schiele se narodil v roce 1890 v dolnorakouském Tullnu. Jeho dědeček i otec byli přednosty železniční stanice. Malý Egon po nich zdědil celoživotní lásku k vlakům. Ty ale nebyly těžištěm jeho uměleckého zájmu. Maloval především lidi. Nejčastěji nahé. To ale až později. Během dětství a dospívání se jen tak tak prokousával školou. Jediné, co mu šlo skvěle, bylo kreslení.

V roce 1906 začal studovat na vídeňské akademii. Jeho celoživotním vzorem a modlou se stal Gustav Klimt, v mnohém ho ale později předčil. Klimt byl víceméně něžný, Schiele šel až na dřeň.

Na akademii se ohřál jen tři roky, potřeboval jít dál, rychleji a hlavně jinak. Se svými přáteli založil tzv. Skupinu nového umění (Neukunstgruppe), která ale brzy zanikla. Slova z jejího manifestu jsou však platná dodnes: „Nový umělec je a musí být za každou cenu sebou samým, musí být tvůrcem, musí stavět základ bezprostředně, bez použití všeho minulého a tradičního, zcela sám. Pak je novým umělcem.“

Na druhém ročníku Mezinárodní přehlídky umění vystavoval několik svých portrétů spolu s kresbami Oskara Kokoschky, ústředního průkopníka expresionismu. Zaujal víc než on, pročež mu Kokoschka nemohl přijít na jméno. Naopak Gustav Klimt, před kterým se Schiele skláněl až ke kotníkům, ho počastoval komplimentem, že kreslí lépe než on.

V roce 1910 si pronajal ateliér v Českém Krumlově. Z Vídně utekl, protože tam pociťoval závist a nenávist. V dopise příteli Antonu Peschkovi píše, že chce odjet na Šumavu: „Musím vidět nové věci a prozkoumat je. Chci ochutnat tmavou vodu, vidět praskající stromy a divoké větry. Chci udiveně zírat na rozpadající se zahradní ploty.

Chci to všechno poznat, slyšet mladé březové porosty a chvějící se listy, vidět světlo a slunce, radovat se z vlhkých zeleno-modrých údolí zvečera, uvědomit si třpytící se zlaté rybky, vidět bílé mraky kupící se na obloze, chci mluvit ke květinám, k trávám. Chci se dívat na růžové lidi, staré úctyhodné kostely, vědět co říkají malé dómy, běhat bez zastavení po oblých travnatých kopcích a polích, širými planinami, chci políbit zemi a čichat hebké teplé květiny v mechu a pak vytvořím věci tak krásné, pole barev…“

A skutečně tvořil. Hlavně akty, plné syrovosti, svlékající modelky hluboko pod kůži. Jeho společnicí byla Wally Neužilová, bývalá Klimtova modelka. Jeho nevázaný milenecký život a výběr velmi mladých modelek nenechal prudérní obyvatele Krumlova chladnými. Z města byl vyobcován.

Mrzelo ho to z mnoha důvodů, mimo jiné i proto, že Krumlov vnímal jako obrovskou inspiraci. Dodnes můžete navštívit domek, ve kterém pobýval a tvořil, dát si kávu s výhledem na řeku a nasát atmosféru miniaturních pokojů opatřených dobovým nábytkem.

V době Schieleho působení v Krumlově vzniklo několik obrazů města, které dnes zdejší galerie hrdě vystavuje. Rád ale maloval i sebe. Jeho expresivní autoportréty jsou typické svou naléhavostí a pronikavostí. Důležitou roli v nich hrají jeho prsty, často podivně zkroucené, připomínající pařáty. Zarývá se jimi i po více než století hluboko pod kůži.

Po vyhnání z Krumlova se odstěhoval do rakouského Neulengbachu na západ od Vídně, kde byl za své erotické umění v roce 1912 zatčen a obžalován z únosu a znásilnění nezletilé dívky. Jeho kresby byly zkonfiskovány. Obvinění bylo později odvoláno. Ve vyšetřovací vazbě strávil tři týdny, nakonec byl ale odsouzen na pouhé tři dny vězení za šíření nemorálních kreseb. Jednu z nich soudce demonstrativně spálil nad plamenem svíčky.

V roce 1914 se Egon Schiele seznámil se sestrami Edith a Adele Harmsovými. Vyměňoval si s nimi dopisy, které začínaly oslovením „Milé slečny Ed a Ad“, Edith si později vzal za manželku. Nějaký čas byla jeho jedinou modelkou.

Odvážné pozice, do kterých ji choť stylizoval, éterické paní Schieleové příliš nevyhovovaly, proto uvítala, když se začal obracet opět na profesionální modelky. Ty v té době rozhodně nebyly celebritami, na společenském žebříčku se nacházely na podobné úrovni jako prostitutky. Schieleho místy šílené výmysly tak plnily bez remcání.

Přestože pozice nahých žen a dívek na obrazech Egona Schieleho hraničí s vulgaritou, nelze je vnímat jako pornografické, spíše odhalující – absolutně. Nahé tělo je v jeho obrazech jen nástrojem, jak se dostat k duši, často smutné a zlomené a přitom tolik silné.

V roce 1918, po smrti Gustava Klimta, se Schielemu konečně dostává zaslouženého úspěchu. Pro 49. výstavu vídeňské secese, kterou organizuje navrhuje plakát Společnost u stolu a je uznán do čela vídeňských umělců. Oslavuje ho mezinárodní tisk, ocitá se na vrcholu.

O půl roku později umírá na španělskou chřipku, kterou se nakazil od manželky Edith. Ta zemřela jen pár dní před ním.

Egon Schiele sice opustil tento svět velmi mlád, což je neskutečná škoda, protože mohl namalovat ještě spoustu fascinujících obrazů, ale jeho stopa byla i tak velmi hluboká. Její otisk vidíme dodnes.

Kromě mnoha světových galerií i ve skvěle fungujícím Muzeu Egona Schieleho v Široké ulici v Českém Krumlově, kde najdete jak stálou expozici s jeho obrazy, osobními dopisy a fotografiemi nebo třeba jeho vlastním nábytkem v pokoji stylizovaném tak, jako by ho před minutou opustil.

Paralelně tu ale probíhají i výstavy umění 20. a 21. století. Aktuálně můžete až do 29. prosince navštívit výstavy jednoho z nejvýznamnějších českých umělců Jiřího Koláře (vřele doporučuji, absolvovala jsem ji před mnoha lety právě zde a dodnes ve mně zážitek rezonuje), Vladimíra Franze a Idy Saudkové.

V létě pak snad Otáčivé hlediště znovu, stejně jako ve dvou uplynulých letech, uvede hru od režisérského dua SKUTR „Egon Schiele – Autoportrét“. Pokud budete mít příležitost, rozhodně na ni jděte. Snové taneční představení postihuje osobnost i dílo malíře věrně. Slova při tom vůbec nejsou potřeba. Stačí se jen dívat, vnímat a žasnout nad tím, co to s vámi dělá. Stejně jako u děl Egona Schieleho.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Egon_Schiele

autorský text