Článek
Celou svou „ledvinovou anabázi“ vezmu pěkně popořádku: První ataku ledvinové koliky, která mě jednoho krásného odpoledne před několika týdny sejmula na všechny čtyři, jsem ještě jakž takž rozdýchala pomocí analgetik. Její noční návrat už nebyl zvládnutelný v domácích podmínkách. Sama jsem si mezi záchvaty paralyzující bolesti a zvracení nezvládla ani zavolat záchranku.
Ta mě odvezla na centrální příjem jedné ze středočeských nemocnic, kde pomocí kapaček bolest zkrotili, díky ultrazvuku odhalili městnání moči v ledvině a počínající hydronefrózu.
Jde o logický důsledek výše uvedeného – moč nemůže odtékat, tím pádem tlak způsobuje rozšíření ledvinové pánvičky a kalichů. Spolu s laboratorními výsledky moči a krve zněl závěr jednoznačně: Ledvinový kámen v močovodu, který brání odtoku moči. Ultrazvuk ale samotný kámen nezobrazil, nevědělo se tedy, kde přesně je a jak je velký.
Bolest má mnoho různých podob. Ledvinová kolika je dozajista jednou z vůbec nejhorších variant.
Ledvinová kolika s hodinkami
Dostala jsem na výběr ze dvou variant. Buďto hospitalizaci s patřičnými vyšetřeními a standardními postupy včetně případné operace, nebo domácí snahu o samovolné vypuzení kamene, pochopitelně podpořenou léky – na bolest i snížení otoku močovodu. Nemocnice nejsou zrovna mým šálkem kávy, vybrala jsem si tedy „home hospital“ a konzervativní léčbu.
Spousta lidí skutečně dokáže vyloučit ledvinový kámen sama. Asi 85 % kamenů vyjde v těla spontánně, většinou do 72 hodin po objevení příznaků, ale 99 % kamenů větších než 6 milimetrů vyžaduje lékařský zákrok. Tehdy jsem ještě netušila, že můj kámen, v elegantním tvaru kapky, měří 7×5 milimetrů, je zaseknutý jen kousek pod ledvinou a odmítá se hnout. To odhalilo až pozdější CT vyšetření.
Kromě léků jsem dostala i radu, že na bolest nejlépe pomáhá tzv. „mokré teplo“, tedy horká sprcha nebo vana. V té jsem následně strávila několik nocí a brzkých rán. Ledvinová kolika totiž přicházela se železnou pravidelností v plné parádě na sklonku noci, zhruba v 5 hodin ráno.
Pomocí léků na bolest a mokrého tepla byla sice snesitelná, ale mezitím bych porodila minimálně pět pětikilových dětí. Ledvinová kolika totiž opravdu snese srovnání s porodem. Bohužel ale chybí šťastný konec.
Urosepse a další „legrace“
Po několika dnech ale začalo jít do tuhého. Extrémně bolestivé křeče neustávaly ani přes den, navíc se objevila teplota signalizující zánět ledvin. Nezbývalo tedy než se vypravit do nemocnice. Mladá, vtipná, leč nekompromisní doktorka mě postavila před hotovou věc: „Budeme operovat. A budete ráda, když to nebude akutně ještě dnes.“ Hladina mých stresových hormonů trhla rekordy. Bez kartáčku na zuby a dalších propriet jsem se nechala odvést na pokoj a začala zběsile googlit.
Informace o tom, že výsledky krve přece jen povolují časovou prodlevu a operovat se bude až druhý den ráno (podařilo se jim mě vmáčknout do nabitého operačního programu na první místo), mě uklidnila jen velmi mírně.
Valnou část noci jsem strávila pročítáním článků, komentářů a postů na sociálních sítích, které souvisely s tím, co se mi lékaři chystali druhý den „provést“ – umístit mezi ledvinu a močový měchýř tzv. stent, plastovou trubičku, která dočasně supluje oteklý močovod. Ten má mezitím šanci splasknout. Při další operaci je pak možné kámen vyjmout. V mém případě ještě předtím rozbít laserem na menší kousky.
Někdy se operatérům, v případě menších kamenů, podaří kámen rovnou vyjmout, přesto ale většinou aplikují stent, aby nateklá sliznice močovodu neblokovala odcházející moč. Ten následně odstraňují už ambulantně. Aplikace probíhá v celkové anestezii.
Negooglete, nebo se z toho zblázníte
I narkózy jsem se bála jako čert kříže. A poté, co jsem si na webech typu E-mimino, ale i v mnoha zahraničních facebookových skupinách a mimo jiné i v jednom článku na Seznam Médiu, přečetla negativní „recenze“ na život se stentem, jsem se rozhodla, že zákrok podstoupit nehodlám a pokusím se kámen přece jen vyloučit sama.
Teploty díky okamžitému nitrožilnímu nasazení antibiotik ustoupily ještě ten samý večer, proto jsem byla ohledně svého rozhodnutí optimistická. Zástup lékařů, který při ranní vizitě obestoupil moji postel, měl ale jiný názor. Padaly termíny jako „urosepse“ a zdvižená obočí se téměř nedala spočítat.
Přesto mé pitomé rozhodnutí lékaři akceptovali a respektovali. Navíc se mnou mluvili, diskutovali, přičemž nic direktivně nepřikazovali. Dvě z lékařek za mnou individuálně přišly a velmi fundovaně, asertivně a pragmaticky mi vysvětlovaly mou situaci a možné scénáře.
Jedné z nich jsem opáčila, že jsem si vše pečlivě nastudovala v mnoha různých zdrojích. Ona odvětila, že to místo přes noc studovala několik let. Samozřejmě mě napadlo, že to sice x let studovala, ale nezažila na vlastní kůži, tak vůbec neví, o čem mluví. Jenže později mi došlo, že to není vůbec relevantní argument. Lékaři nejsou od toho, aby se mnou soucítili, ale aby mi pomohli. A to zvládli nakonec perfektně.
Ještě ten den jsem své rozhodnutí změnila. Už ale bylo pozdě. Napěchovaný operační program (standardně se na operaci ledvinových kamenů, pokud není akutní, čeká minimálně několik týdnů) není nafukovací.
Snídaně v nemocnici jsem si užívala kvůli své blbosti o několik dní déle.
Dozvuky rebélie
Pobyt v nemocnici jsem si tak (ne)dobrovolně prodloužila o tři dny. O vzrůstající nervozitě a strachu nemluvě. Na řadu jsem navíc přišla v operační den až jako poslední, což obnášelo poměrně dost hodin bez jídla a hlavně pití. A nervy napnuté k prasknutí. Ve finále jsem se strachy rozbrečela před sestřičkou, která mě velmi empaticky konejšila.
Milý byl i sanitář, který mě na operaci vezl, zatímco jsem nervozitou téměř vibrovala celou postelí. Anesteziologové mi pak do kapačky přidali „magický elixír“, který strach v mžiku vyzmizíkoval. Cvrkot na sále, kam jsem ze své pozice dohlédla, mě místo toho začal fascinovat. Jak jsem usnula si vlastně ani nepamatuji.
Po operaci se nesmí vstávat. Hrozí pád z postele.
Po operaci (aplikaci stentu) mi chvilku nebylo úplně do skoku. Přesto se nenaplnil žádný z tragických scénářů o bolavé apokalypse, analgetika mají v nemocnicích skutečně prvotřídní. Stejně jako péči na urologickém oddělení, kde jsem ležela. Druhý den mě pustili domů. V prvních dvou dnech se ještě objevovala krev v moči (později už ne), v dalších pak mírná bolest podél močovodu a v boku při močení. I ta ale odezněla. První týden jsem strávila v horizontální poloze, obskakována manželem, kterému tímto i veřejně děkuji.
Bez pití to nepůjde, ale už je dobře
Je pravdou, že můj příjem tekutin musí být nadstandardní, což je trochu na palici, ale i na to jsem si už zvykla. A zkusím víc pít i po vyjmutí kamene. Voda a čaj ve všech možných podobách mají totiž blahodárné účinky nejen na ledviny. Moje pleť si taky nestěžuje a netrápí mě tolik nízký tlak.
Jakmile nepiji dostatečně, tělo mi to „dá sežrat“ – okamžitě se připomene mírnou bolestí v ledvině a boku. Náprava je ale velmi rychlá. Pokud funguji jako „průtokový ohřívač“ a piju „jako prokopnutá“, všechno je v naprostém pořádku. Pocity při snášení stentu jsou ale individuální, někoho může potrápit více, jiný o něm skoro neví.
Čeká mě ještě druhá, finální operace, kdy mi bude odstraněn kámen i stent. Je ale pravděpodobné, že mi lékaři na chvilku zavedou nový (zhruba na dva až tři týdny), aby předešli případným komplikacím.
Teď už ale vím, že se jejich rozhodnutím nebudu vzpírat, protože jejich jediným posláním je mi pomoct. A za to jim velmi děkuji! Na vlastní kůži jsem poznala, že slovo lékaře je mnohem víc než zkušenosti laiků. A že Google není MUDr.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ledvinov%C3%A9_kameny
