Článek
Podcast Opravdové zločiny s železnou pravidelností obsazuje první příčku mezi českými podcasty. True crime není na vzestupu, nýbrž již několikátým rokem dominuje nejen „českým uším“. Reálné kriminální případy ale zasáhly i do televizní sledovanosti. Loni mezi nejoblíbenější pořady patřily seriály Případ Janákovi a Studna. O rok dříve pak srdce a pozornost diváků uzmula filmařsky téměř dokonalá minisérie Metoda Markovič: Hojer, která se za pár dní dočká pokračování s novým „hlavním hrdinou“.
Právě v ní zazněl ústy sexuologa Řemena slavný citát od Friedricha Nietzscheho: „Když se díváš do propasti, propast se dívá do tebe.“ Sledování true crime je pohledem do propasti lidských duší. Ale nejen kvůli tomu by jeho milovníci měli zbystřit.
Trauma jako forma relaxace
Už v roce 2023 tuto stále populárnější zálibu nekompromisně okomentovala doktorka Thema Bryant, liberijská psycholožka a profesorka psychologie na Pepperdine University v Kalifornii.
Upozornila, že ti, kteří „sjíždí“ (toto sloveso je skutečně na místě, protože na tomto obsahu může vznikat i závislost) podcasty o skutečných zločinech jak na běžícím pásu proto, aby se uvolnili, mohou být psychicky narušení.
„Jestli je vaše představa relaxace před spaním, že si pustíte tři epizody seriálu Zákon a pořádek, doporučila bych vám zamyslet se, proč je pro vás trauma relaxující,“ nabádala americká psycholožka. „Ublížení, zločin, porušení, útoky – to je to, co mě uklidní před spaním,“ shrnula celkem běžnou rutinu spousty lidí.
Rovnou přišla i s vysvětlením a řešením: „Je to normální a známé. Někteří z nás vyrostli ve stresovém prostředí, takže lidé zaměňují klid za nudu. Abyste se vrátili sami k sobě, musíte se přenést přes nepohodlí, protože to pro vás bude neznámé.“
Myšlenkově jí částečně oponuje etoped a psychoterapeut Andrej Drbohlav z Institutu behaviorálních studií IBSARO v rozhovoru pro podcast Českého rozhlasu Vinohradská 12: „To, že člověka baví dívat se i na temné, strašidelné, strastiplné a různé jiné příběhy, ať už fiktivní anebo reálné, je součástí určité lidské přirozenosti a lidského chování.“
Sledováním true crime pořadů podle něj „rozjíždíme v těle obrovské množství velmi výrazných procesů, které začínají v různých částech těla, ponejvíce v trávícím traktu, a bouřlivě pak ukončují svou činnost v mozku v podobě endorfinu, neurotransmiterů“. Některé z nich nás nabudí a aktivizují, některé vyvolávají stresovou reakci, jiné libé pocity. Zároveň jde o jakýsi vnitřní biochemický trénink připravenosti na možné vlastní ohrožení.
True crime paradoxně posiluje strach
Podle známého výzkumu z roku 2011 se konzumenti true crime nejen rádi bojí a vnitřně se teoreticky připravují na podobné situace, ale v podstatě díky tomuto obsahu svůj strach posilují.
Studie Lisy Kort-Butlerové, profesorky sociologie na Univerzitě Nebraska, je korelační, což znamená, že nemůže prokázat, že sledování pořadů strach způsobuje. Výzkumníci ale tehdy uvedli, že nejpravděpodobnější je, že lidé se sklonem k obavám z kriminality jsou přitahováni k pořadům o skutečných zločinech – které pak jejich obavy, že by něco podobného mohli zažít na vlastní kůži, posilují.
Závislost a v krajním případě i úchylka
Podle psychoterapeuta Andreje Drbohlava pak může být true crime nejen návykové, ale v krajních podobách i vyloženě patologické. Stejně jako u jiných závislostí funguje mechanismus postupného zvyšování tolerance. Závislý přitom hranici nerozpozná, má pocit, že je vše v pořádku, jen „ho to zajímá“.
Tento „zájem“ se ale může zvrhnout i do akce. Existují totiž i lidé, kterým nejde jen o informace, ale přímo o prožitek. Nechtějí sice být pachateli, ale chtějí být u toho. Jak popisuje Andrej Drbohlav, v Česku i v zahraničí najdeme skupiny lidí, které si přehrávají skutečné kriminální činy, rozdělují si role obětí, vrahů i vyšetřovatelů a dny či týdny žijí cizím násilím. Tady už se ovšem skutečně jedná o patologii a zvrácený vztah k realitě, kdy je brutalita prostředkem regulace vlastních emocí a náhradou za skutečný život.
Otupění vůči skutečnému zlu
Drbohlav ale upozorňuje i na další problematickou skutečnost sledování true crime a náklonnosti ke skutečným zločinům: „Čím více se obklopujeme zlem, čím více máme potřebu ho konzumovat a nahlížet ho v co možná nejpodobnějších odstínech a valérech toho, jak se odehrálo reálně, tím se obecně stáváme liknavější k tomu zlo ve své realitě odhalit, postřehnout, věnovat mu pozornost a zasáhnout.“
A v neposlední řadě je tu věta z titulku: Jak může informování o zločinech ubližovat? Kromě výše zmiňovaných kontroverzních aspektů je potřeba nejen sobecky hledět na uspokojení vlastní touhy po vzrušení, ale i na ty, kterých se ony zločiny dotýkají přímo – blízké obětí.
Oběti pofidérní zábavy
Jsem bývalá novinářka. Tématu true crime jsem se věnovala i v minulosti. Na jeden z článků jsem e-mailem dostala zpětnou vazbu – poděkování, že na problém upozorňuji. Mediální výstupy o tragédii pisatelovy rodiny mu totiž způsobovaly těžkou retraumatizaci. To, čím se někdo baví, může druhého opakovaně zraňovat…
Koneckonců, pro neanonymní příklad můžeme zabrousit znovu k seriálu Metoda Markovič. Dalším reálným vrahem, kterého si nová řada bere „na paškál“ je tzv. Spartakiádní vrah Jiří Straka. Startuje už 9. ledna.
Proti opětovné medializaci tohoto případu se ostře vymezila paní Lucie, jejíž maminku Alici Straka v roce 1985 zavraždil: „Zastaví se vám dech, přestane vám bít srdce. Říkáte si, že to přece není možné,“ popsala své pocity pro web Heroine. Nikdo z tvůrců seriálu totiž její rodinu nekontaktoval, aby s nimi možnost, že se příběh její matky v seriálu objeví, komunikoval. Stalo se tak až po vydání rozhovoru s ní.
True crime je ze své podstaty honem za senzacemi, jeho přínos je velmi diskutabilní a eticky nejen balancuje nad propastí, ale často do ní padá.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/zpravy/mediahub/podcast-roku-2025-vysledky.A250618_092626_mediahub_jpl
