Článek
Jak vidno, některým lidem není svaté nic. Ani nevinné neposkvrněné novorozeně. To, že svými nenávistnými komentáři vypovídají především sami o sobě – a že to není vůbec hezký příběh – jim pochopitelně nedochází.
„To je radosti. Jasně, matka tady žije z dávek otec tady chlastá další UK kokot ale čemu se divit ten zm*d Fiala jim to umožnil a co nemocné děti v Motole? Klokánek? Ať se vrátí kam patří,“ píše zavilý Sparťan, kterému nic neříká diakritika ani lidskost. Říká si Jessie Podolský a na Facebooku má 6 přátel. To znamená, že jde buďto o nedávno založený, nejspíš fejkový profil, nebo je Jessie krajně neoblíbený. Představit si umím obě varianty.
Sekunduje mu Irena Kubešová z Liberce, která pálí od boku sprostými slovními náboji. Ta má pouhých 23 přátel. A do třetice všeho zlého tady máme komentář od Martina Cingroše s pouhými 11 přáteli, z jehož profilu přímo stříká nenávist k Ukrajincům, prezidentu Pavlovi a bývalé vládní koalici.
Maličký Dmytro v něm zjevně eskaloval pocit ohrožení natolik, že si neodpustil tento komentář: „píp píp (sprosťárny) vraťte se domů a přestaňte nás vyžírat! Každý rok jezdíte na Vánoce domů a na hranicích jsou fronty 35 hodin! Vyžírky z korupcí prohnilý fašistický Ukrajiny… Vyrazil bych vás stejně jako toho drzého velvyslance v Praze,“ přehazuje svou frustraci vidlemi Martin.
Nenávist plodí nenávist
Na mysli má ukrajinského velvyslance, který se ohradil proti štvavému novoročnímu projevu Martinovy modly – Tomia Okamury. Právě ten, místo aby, v rámci skutečně reprezentativní funkce předsedy Poslanecké sněmovny, emoce zklidňoval a rozdělenou společnost se snažil stmelit, svými slovy pomyslné příkopy (čím dál tím víc připomínající skoro až válečné zákopy) ještě více prohloubil. Projev vyvolal ostré reakce, ale další řádka do již vzrostlého pole nenávisti byla už zaseta.
Nenávist v české společnosti bobtná. Podporují ji agresivní výkřiky na sociálních sítích, které většinou nikdo nemoderuje a které jsou vydávány za názory. Jde přitom pouze a jen o směs vulgarity a projekcí frustrace a vzteku. V tomto případě se zástupným objektem stal novorozenec.
Ze své podstaty radostná událost se proměnila v přehlídku nenávisti a stala se lakmusovým papírkem stavu české společnosti, která neochvějně pokračuje v hledání terče, na který se dá plivat a svádět vlastní neúspěchy a pocity křivdy. Cikáni už nefrčí. Teď jsou v kurzu ukrajinská miminka…
Komentáře, které se pod postem objevily, nic neříkají o Ukrajincích. Vypovídají ale hodně o nás. Jak snadno část společnosti odhodí elementární lidskost, empatii nahradí vulgaritou a agresivitou, jak ochotně si beztrestně vybíjí vlastní frustraci na někom, kdo se nemůže bránit.
Braňme se
Kdo se ale v této veskrze odporné situaci zachoval správně, je příbramská nemocnice. Komentáře začala nejen moderovat (ty nejhorší, plné vulgarit, nemilosrdně mazat) a zároveň se proti podobným reakcím slušně a s respektem vymezila. Nemyslím si, že by Jessie, Irena a Martin, pokud tedy skutečně existují, změnili své „názory“, ale když se děje příkoří, je potřeba nemlčet.
„Jediná věc nutná pro vítězství zla je, když dobří lidé zůstanou sedět se založenýma rukama,“ praví citát připisovaný irskému filozofovi Edmundu Burkemu. Hranici bychom měli pojmenovat a držet, než se z podobných výlevů stane norma.
Zdroje:
