Článek
Chápu, že by se měla využít každá příležitost k oslavě, vytržení ze stereotypu a zavedení tradice, o kterou se pak dá rozkolísaný život aspoň trochu opřít a užít si ho pestřeji než obvykle. Pro mě ale znamená jediné - stres navíc. Cítím se pod tlakem, že musím něco, co nechci.
Možná už nejsem dostatečně flexibilní, nejspíš jsem jen další hudrující krůta, které ujíždí vlak, a měla bych se vrátit do hrobu a vylézt z něj každý rok právě jen na Halloween.
Už si ale představuju v zářivých podzimních barvách, jak budou chtít děti vymyslet a nachystat převlek, přičemž prostěradlo s prostřihnutými dírami na oči jim nebude dost nóbl. Už se vidím u pokladny supermarketu, kde neochotně platím hromadu cukrovinek pro cizí děti oblečené do čehokoli jiného než prostěradla s prostřihnutými dírami. Už v duchu dlabu dýni a mám z toho úplně vydlabáno v hlavě.
Na děti útočí importované svátky ze všech stran. Na trend naskakují například i školy. Děti na Valentýna vyrábí přáníčka pro maminky a očekávají recipročně totéž (plus sladkosti), na Halloween dlabou dýně jak vzteklé a mají speciální maškarní den. Co na tom, že tradiční karnevaly a masopusty, kde si mohou masek užít dosyta, vždy připadaly až na únor.
Konzum jako nové náboženství
Na začátku listopadu chci prostě tiše rozjímat a myslet na své milované, kteří už nejsou s námi. Nechci vidět další promakaný kostým Heidi Klum, která baží po pozornosti, nechci se na sociálních sítích prohrabovat kupou reels, jak si namalovat co nejhnusnější ksicht a upéct umrlcovy prsty.
Na konci listopadu pak nechci šílet z toho, že jsem prošvihla slevu svého života na věc, kterou vlastně vůbec nepotřebuji. Nakupuji, tedy jsem. To je v dnešní době podvědomá mantra spousty lidí. Mnozí se neváhají dokonce zadlužit, jen aby si hýčkali pocit, že si mohou dovolit pořídit, co chtějí. A pak to náležitě předvést.
V únoru pak nechci dostat růži a bonboniéru Milka ve tvaru srdce. Lásku nechci projevovat na počkání a prostřednictvím věcí. Agresivní konzum nechť si ponechají za oceánem.
Opravdové tradice už nejsou sexy
Tradice jsou nesporně důležité, ale vnucené svátky, které na nás vyskakují snad i z lednice, je spíš boří. V dnešním globalizovaném světě všichni bezhlavě a beze smyslu kopírují, bez ohledu na historický a kulturní kontext.
Importované „tradice“ jsou spíše o zisku než opravdových emocích. Často pak přehluší ty opravdové - v případě Valentýnu První máj, u Halloweenu pak Dušičky.
Pocit jistoty, který je zakódován v DNA tradic jako takových, mizí. Nahrazuje ho specifický druh úzkosti, tzv. FOMO (Fear of missing out), strach, abychom něco nezmeškali, abychom nebyli mimo. Ve velkém ho podporují právě sociální sítě. Chceme všem ukázat, že jsme stejně skvělí jako ostatní, ne-li lepší. Takhle ale nikdy nebudeme opravdoví a opravdu šťastní.
