Článek
Standardním měřením kognitivních schopností jsou IQ testy. Už je ale všeobecně známo, že zdaleka nedokáží postihnout celou šíři lidské inteligence. Ta se navíc dělí do mnoha kategorií.
Autorem teorie mnohonásobné inteligence je americký psycholog Howard Gardner, který ji představil už v roce 1983. Tradiční IQ testy dokáží definovat především logicko-matematické schopnosti, existuje ale minimálně osm dalších typů inteligence.
- Verbálně-jazyková inteligence
Týká se vyjadřovacích a komunikačních dovedností. Lidé, kteří jsou jí obdařeni, zvládají skvěle porozumět významu slov, chápou dokonale fonologii (zvuky a jejich vzájemné interakce) a syntaxi (řazení slov do vět) i přirozené uvedení všech jazykových pravidel do praxe. Najdete je mezi spisovateli, novináři, právníky, překladateli a tlumočníky.
- Tělesně-pohybová inteligence
Lidé, kteří jí vládnou, umí dokonale pracovat se svým tělem. Umí špičkově ovládat jemnou motoriku a manipulovat s předměty (jako například chirurgové s operačními nástroji), případně nadstandardně zvládají prostorovou koordinaci a pohyby celého těla. Projevuje se například u tanečníků, atletů, ale třeba i u řemeslníků.
Vizuálně-prostorová inteligence sdružuje schopnosti navigace, čtení z map a orientace v prostoru jako takové. Vysoké míry dosahuje u řidičů a pilotů, ale třeba i u sochařů a architektů.
- Hudební inteligence
Zaručuje schopnost vnímání, rozlišování a interpretace hudebních tónů a rytmu. Lidé, kteří jí oplývají, rozumí nejen melodii, ale i emocionálním přesahům hudby a zvuků. Tento typ inteligence se rozvíjí již v raném dětství.
- Naturalistická inteligence
Byla definována až v roce 1998, přestože hrála roli už v pravěku, v dobách lovců a sběračů. Lidé, kterým je vlastní, výborně chápou souvislosti v živé i neživé přírodě a perfektně rozlišují mezi jednotlivými druhy rostlin i zvířat. Z jejich řad se rekrutují například botanikové a zoologové.
- Existenciální inteligence
Byla rovněž vzata v potaz až v roce 1998. Psycholog Garner ji popisuje jako schopnost zabývat se filozofickými a světonázorovými otázkami lidské existence. Ti, kteří ji dostali do vínku často přemýšlí o smyslu života a smrti či například významu svobody a dalších podobně hlubokých otázkách.
- Interpersonální inteligence (sociální inteligence)
Sociální inteligencí oplývají lidé, kteří chápou jemné nuance v projevech ostatních lidí, rozumí jejich záměrům a touhám a dokáží tyto poznatky uvést do praxe. Mají ji zkušení a vědomí rodiče, učitelé a psychologové, ale údajně i někteří osvícení politici.
- Intrapersonální inteligence
Týká se vlastních emocí. Lidé, kteří ji mají, dokáží porozumět svým vlastním duševním pochodům a následně podle toho jednat. Mají například schopnost lépe se vypořádat se stresem. Interpersonální i intrapersonální inteligence se pak dá shrnout do tzv. emoční inteligence.
Inteligence má mnoho různých podob.
Zásadní ukazatel inteligence
Z výše uvedeného výčtu vyplývá, že uplatnit své schopnosti a považovat se za inteligentního může leckdo. Klíčovým ukazatelem pokročilé inteligence je ale jeden zdánlivě subtilní detail: Inteligentní lidé jsou schopni změnit názor, pokud jsou jim předloženy nové informace.
Ne nadarmo se o intelektuálech traduje, že jsou schopni se na situaci podívat z více úhlů pohledu a výsledný názor složit z různých perspektiv. Pro inteligentní jedince je charakteristická otevřenost mysli a sebereflexe. Na „první dobrou“ si o nich ale můžeme myslet, že se neumí vyjádřit. Déle jim totiž během konverzace trvá, než zareagují. Právě proto, že pečlivě zpracovávají informace a problematiku promýšlejí z různých stran.
Věděl to už Sokrates
Dalším z rysů inteligentních lidí je, že dokáží přiznat, že jednoduše nevědí. Známý je výrok „Vím, že nic nevím“, který bývá připisován Sokratovi a pochází nejspíš z Platónovy knihy Obrana Sokratova, konkrétně z pasáže, ve které se píše: „Zdá se tedy, že alespoň v této maličkosti jsem moudřejší, protože nejsem toho názoru, že něco vím o věcech, o kterých nic nevím.“ Lidé, kteří jsou schopni připustit, že neví vše, mají většinou tendenci se dozvědět více. A teprve pak si udělat názor.
Athénský filosof Sokrates měl mnoho učedníků a následovníků. Včetně Platóna, který jeho myšlenky navždy zaznamenal.
Tuto intelektuální poctivost byste ale často v diskuzích na sociálních sítích i pod články v různých médiích (včetně Seznam Média) hledali jen stěží. Většina lidí v nich má jasně definovaný názor, který nepřipouští ani zrnko pravdy v opačném názoru. Algoritmy sociálních sítí tuto polarizaci ještě více přiživují, protože konflikt je hnacím motorem udržení pozornosti.
Zabředáváme proto do stále hlubší nevědomosti, žijeme v sociálních bublinách, nepřipouštíme, že by na myšlenkách našich názorových oponentů mohlo „něco být“. Tím se nejen ochuzujeme o širší perspektivu, ale přestože vnitřně jsme přesvědčeni nejen o své pravdě, ale i inteligenci, ukazujeme, jak omezení a hloupí někdy umíme být.
Otazníky místo vykřičníků
Skutečně inteligentní lidé diskutují tak, aby se z diskuze něco dozvěděli. Zdržují se osobních útoků, mají schopnost zaměřit se na myšlenku, nikoli jejího interpreta. Protichůdné názory neberou jako osobní urážky, ale jako téma k zamyšlení.
Nové informace ověřují a integrují, přemýšlí o nich, nezavrhují je jen proto, že nezapadají do jejich myšlenkových rámců. A místo vykřičníků používají spíš otazník. Zvědavost je totiž jedním z katalyzátorů inteligence.
Skutečně inteligentní lidé se světu kolem sebe snaží porozumět, nikoli ho soudit. Umí překročit svůj stín.
Zdroje:
