Článek
Oskar Hes se spolu s Kateřinou Bartuněk Hrstkovou ladně, smyslně a šarmantně protančil celou soutěží. Bez diskuze má k tanci předpoklady genetické, hned od obou rodičů. Ale v jeho tancích byla i přidaná hodnota, kterou frenetickým potleskem a občas i slzami oceňovala nejen porota, ale i diváci.
Některé z jeho tanců, obzvláště ty, které nerámovaly a nesešněrovávaly standardní figury, byly totiž regulérním uměním. Opravdové umění má totiž jednu zásadní vlastnost – vzbuzuje emoce a dává prostor dosazovat si do něj vlastní významy.
Vyzdvihnu například freestylový tanec z finálového večera. Ten byl poctou jeho zemřelému otci Richardu Hesovi, podle Oskarových slov v něm stěžejní roli hrála prázdná židle. Okolo ní se ale rozehrál příběh, který vehnal slzy do očí nejen divákům v sále.
S jeho „tanečním přednesem“ se dokázali ztotožnit, cítili jeho bolest, vnímali jeho bezmoc i smíření. Dokázali se skrze jeho pohyby podívat za roh. Sdělit prostřednictvím média, v tomto případě tance, plastické emoce a přímým zásahem na komoru je zprostředkovat divákovi, to je nadstavba, kterou Oskar Hes posunul svůj tanec na umění.
Vidět ho deset sobotních večerů tančit byl zážitek sám o sobě. Přestože v jeho výrazu bylo občas patrné pekelné soustředění, vždy se dokázal dostat do přirozeného „flow“. A do toho proudu s sebou nekompromisně strhl i diváky.
Proč nás baví sledovat někoho tančit?
Podle vědců jsou za tím buňky nacházející se v mozkové kůře, centrální procesorové jednotce mozku, které se aktivují, když člověk provádí nějakou akci, ale také, když pozoruje, jak ji dělá někdo jiný, tehdy vstupují do hry tzv. „zrcadlové neurony“.
Stále více důkazů naznačuje, že mezi smyslové zážitky patří i ty motorické. Hudba a tanec mohou být obzvláště příjemnými aktivátory těchto smyslových a motorických okruhů. Takže, pokud sledujete někoho tančit, aktivují se pohybové oblasti vašeho mozku; nevědomě plánujete a předpovídáte, jak by se tanečník pohyboval na základě toho, co byste udělali vy.
Výsledkem může být libý pocit, který získáváme z toho, když vidíme někoho provádět pohyb obzvláště dovedně, lépe, než bychom to zvládli my sami. Neboli, když vidíme akci, kterou náš vlastní motorický systém nedokáže předvídat. Pro mozek je tento nadstandard obzvláště příjemný a spíná centra odměny. Tento systém nám navíc pomáhá vciťovat se a spojovat s ostatními.
Pozorovat někoho při tanci jednoduše evokuje pocit, jako bychom tančili, což nám může poskytnout podobné duševní potěšení. Ještě více fascinující je, jak si v mysli budujeme očekávání ohledně nadcházejících pohybů, ale pak jsme příjemně překvapeni, když tanečník provede něco jiného – lepšího, než bychom vůbec zvládli sami vymyslet.
A právě v tom byl Oskar Hes přeborníkem jak v tanci, tak ve vyprávění příběhů tělem. V obojím překračoval myslitelný rámec a zaslouženě z něj vystoupil na nejvyšší bednu.
Zdroje: www.scientificamerican.com, Stardance
