Článek
Na pohádku, kterou Česká televize vysílá každoročně 24. prosince, jsou upřeny kritické zraky většiny národa. Odpustíme jí máloco. A neodpustíme si svůj názor vzápětí vyjádřit.
Češi zbožňují klasiku, proto se „do zblbnutí“ ve vánočním televizním programu drží Popelka, princezna se zlatou hvězdou, i ta pyšná a šíleně smutná. Chytrá, odvážná a krásná princezna – hlavní hrdinky nejnovější štědrovečerní pohádky Tři princezny, si nejspíš opakování nevyslouží. Diváci jim v ČSFD nekompromisně přisoudili pouhých 26 %, méně si na Štědrý večer vykouzlil jen Kouzelník Žito.
Co lidem mohlo vadit
Pohádka režiséra Tomáše Pavlíčka, který ve světě, kde dobro vítězí nad zlem, debutoval, ale má na kontě několik úspěšných filmů, včetně Přišla v noci, který si odnesl hned několik Českých lvů, chtěla být jiná. Otázkou je, jestli to chce český národ. Objevilo se sice pár pozitivních recenzí, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky nešikovného truhláře, ale drtivá většina diváků nadšením u cukroví nehýkala.
Možná jim – kromě mírně křečovitých hereckých výkonů hlavních hrdinek, kompilace starších osvědčenějších pohádek, spíše fantasy než pohádkové výpravy a nefungující „chemie“ (nejen) mezi princem a princeznou – vadil progresivistický podkres, který se jako tenká červená nit vinul celým příběhem. Čerstvý vítr, kterým chtěl nejspíš mladý režisér oživit zkostnatělou štědrovečerní produkci, se změnil v uragán negativních reakcí. Co by totiž mělo být klasičtějšího a tradičnějšího než štědrovečerní pohádka?
Místo tradice progresivismus
Kromě feministické linky, kdy o ruku prince žádají princezny s douškou, že doba se mění, princezny „Xeny“ bojovnice, submisivního prince, který se pochlapí až v samotném závěru, se v příběhu otevírá i geopolitická paralela s rozpínavostí zla na západ i ekologický apel.
Těžba magického nerostu „zářivce“, který léčí a přináší věčné mládí, ničí krajinu. Tu ale v pohádce ilustruje České Švýcarsko, které se vypořádává s ničivým požárem. Co na tom, že se v reálu obnovuje samospádem a mnohem rychleji, než se čekalo. Navíc s mnohem větší diverzitou a tím do budoucna životaschopněji.
Přistihla jsem se, že pohádka nedokáže plně získat - a už vůbec udržet - moji pozornost. Přičítala jsem to dětem, které si hrály s dárky a rozptylovaly mě. Proto jsem si ji pustila druhý den znovu. Měla jsem ale úplně stejný problém, i bez rušivých elementů.
Paralela s realitou
Právě tady vnímám paralelu s dnešním světem. Témat typu ekologie a feminismu je ve veřejném prostoru přehršel. Ale málokdo jim věnuje pozornost. Možná vadí vnější tlak, nedostatečná autenticita a částečně i vytváření nereálných problémů, stejně jako v pohádce Tři princezny.
Tím ovšem nechci říct, že to jsou témata, která si naši pozornost nezaslouží, naopak. Jen je potřeba informaci doručit jinak. Dospělé o ní nepřesvědčí štědrovečerní pohádky a v reálném životě nejspíš ani neziskovky, kterým část národa už nemůže přijít na jméno. Začít je potřeba nikoli odshora (například nařízením EU), ale odspodu – v rodinách. Úcta k přírodě i lidem se musí pěstovat od malička. Spíš než princezny by ji svým dětem měli ukazovat rodiče – vlastním příkladem.
