Johannesburg: 20 hodin v Jihoafrické republice

Je to tu. Konečně. Jihoafrická republika. Pětidenní výlet, který kombinuje práci s volnem a vlastně přesně vystihuje, jak dnes vypadá většina mých cest. Přiletět, co nejrychleji vyřešit pracovní část a zbytek času využít pro přesun jinam. Johannesburg je v tomhle případě jen přestupní bod. Ne destinace. Necelých dvacet hodin mezi příletem a dalším odletem. Schůzky mám naplánované hned na den příletu, abych mohl druhý den ráno pokračovat dál – tentokrát do Kapského Města.

Odlet z Nairobi je v 7:45, což znamená jediné – budík na čtvrtou ráno. Noc před odletem u mě ale prakticky neexistuje. Jen převalování, čekání a hluk okolí, který v noci zesiluje. Bydlím ve čtrnáctipatrovém domě a zvuk se tu šíří zvláštním způsobem. Nevíš odkud, ale víš, že někdo slaví. Hodinky mi ráno ukazují necelé dvě hodiny spánku, ale vlastně mě to nepřekvapí. Tenhle režim už se stal standardem.

Nairobi v pět ráno je úplně jiné město než přes den. Silnice jsou prázdné, provoz minimální, nikde žádný chaos. Cesta na letiště trvá sotva půl hodiny a všechno působí jednodušeji, než by člověk čekal. Na Jomo Kenyatta International Airportjsem rychle. Odbavení bez čekání, letím jen s batohem. Salónek, káva, boarding. Ten moment, kdy už nic neřešíš a jen přepínáš do režimu přesunu.

Letím s Kenya Airways, economy, B787. Dreamliner je na tenhle typ regionálního letu víc než komfortní a čtyři hodiny utečou bez toho, abys to nějak vnímal. Spíš jako delší přesun mezi dvěma body než skutečný let. O to větší kontrast přijde po přistání.

Už první kontakt na imigrační kontrole v O. R. Tambo International Airport naznačuje, že Jihoafrická republika nebude klasická „africká zkušenost“, jak ji člověk zná z východu kontinentu. Všechno je rychlé, organizované, bez zbytečných otázek. Během pár minut stojím v parkovacím domě a objednávám Uber. Tenhle moment často definuje první dojem ze země – jak rychle a hladce se dostaneš z letiště ven.

Používám jen Uber a funguje spolehlivě, i když v centru to není vždy samozřejmost. Ceny jsou o něco vyšší než v Keni, ale stále velmi rozumné. Patnáct kilometrů za zhruba 150 korun. Přesun do oblasti Bedfordview ukazuje první výrazný kontrast. Čisté ulice, funkční infrastruktura, upravené okolí. Místy to působí spíš jako předměstí amerického města než Afrika, jak ji znáš z Nairobi.

A tenhle pocit se táhne celým dnem.

Johannesburg nepůsobí chaoticky. Působí organizovaně. Je tu mix lidí – Afričané, Evropané, Asiaté. Supermarkety mají výběr, který bys čekal spíš v Evropě než ve východní Africe. Všechno funguje víc „západně“. Ten rozdíl není jen vizuální, je celkový. Tempo, infrastruktura, způsob fungování.

Pracovní část dne probíhá přesně podle plánu. Schůzky mám hned po příjezdu, takže se nezdržuji a jdu rovnou řešit to, kvůli čemu jsem přiletěl. B2B jednání, žádná romantika. Efektivní výměna informací, pár rozhodnutí a hotovo. Tenhle typ cestování má tu výhodu, že nemáš prostor ztrácet čas. Všechno má jasný účel.

Po poledni mám hotovo a přesouvám se na hotel. Bez větší pauzy vyrážím zpátky ven. Nechávám si poradit od recepční a mířím do centra, konkrétně na Nelson Mandela Square. Už samotný přesun ukazuje další realitu města – v centru je větší provoz a dostupnost Uberu není tak samozřejmá jako na předměstí.

Mandela Square působí jako centrum velkoměsta, které bys klidně mohl najít v Evropě nebo USA. Vysoké budovy, velké množství lidí, organizovaný prostor. Dominantou je socha Nelsona Mandely a kolem ní rozsáhlé nákupní centrum. Jedno z největších, které jsem zatím viděl – velikostí se blíží spíš Dubaji než čemukoli, co bych čekal v Africe.

Zároveň je tu ale i druhá vrstva reality. Bezdomovci, lidé pohybující se na ulici, přítomnost, která není agresivní, ale je viditelná. Přesně ten typ atmosféry, který znáš z velkých amerických měst. Cítíš se bezpečně, ale zároveň si uvědomuješ, že nejsi v úplně sterilním prostředí. Je to zvláštní mix komfortu a lehké ostražitosti.

Zbytek odpoledne trávím chozením po městě. Bez konkrétního plánu, spíš jen vnímání prostoru, lidí a celkové atmosféry. Nachodím zhruba patnáct kilometrů a postupně se dostávám do situace, kdy řeším úplně banální věc – nemám mikinu a je mi zima. Patnáct stupňů v kombinaci s deštěm je něco, na co jsem po Nairobi nebyl připravený.

Najdu si jednu v obchodě, ale nesedí velikost. Další prodejna ji má, ale čas začíná hrát roli. Je čtvrtek a obchody zavírají překvapivě brzy. Uber ukazuje 45 minut, na zavíračku zbývá zhruba hodina. Zkusím to, i když je jasné, že to nemusí vyjít.

Realita je taková, že nikdo nechce přijmout jízdu. Všechna auta v centru jsou obsazená a čekání se natahuje. Trochu jako v New Yorku – chytit „tágo“ není samozřejmost. Nakonec se mi podaří odjet a přijíždím pár minut před zavíračkou. Rychlé vyzkoušení, žádné přemýšlení, beru. V tu chvíli už nejde o výběr, ale o funkčnost.

Večeře je poslední úkol dne. Restaurace zavírají dřív, než bych čekal, takže nakonec končím v hotelu. Není to plán, ale v ten moment už ani nehledáš alternativy. Den byl dlouhý a další začíná brzy.

Je osm večer a jdu spát. Budík mám opět na čtvrtou. Johannesburg byl jen krátká zastávka, necelých dvacet hodin mezi dvěma lety. Přesto stačil na vytvoření poměrně jasného dojmu.

Nepůsobí jako Afrika, kterou znáš z východu. Působí jako mix Evropy a USA zasazený do afrického kontextu. Čistý, organizovaný, funkční. A zároveň s lehkým podtónem reality, která ti připomíná, že jsi pořád jinde.

Teď už zbývá jediné.

Zjistit, jestli Kapské Město tenhle pocit potvrdí, nebo úplně rozbije.