Lufthansa: poprvé v životě upgrade zdarma do business class

Minulý týden jsme se podívali na to, jak Lufthansa vyřešila stávku, kvůli které jsme nakonec do cíle přiletěli dokonce o den dříve. Dnes se přesuneme na úplně opačnou stranu situací, které vás při cestování mohou potkat. Zatímco minule šlo především o změnu letů a komunikaci aerolinky, tentokrát mě Lufthansa překvapila způsobem, který jsem do té doby ještě nezažil. Bez jakéhokoliv statusu, příplatku nebo žádosti mě na osmihodinovém nočním letu přesunula z economy do business class.

S Lufthansou jsem za roky nalétal desetitisíce kilometrů, nikdy jsem ale nebyl jejím statusovým cestujícím. Nelétal jsem s ní dostatečně často na to, abych se dostal k vyšším úrovním věrnostního programu, a většinou jsem ji vybíral jednoduše kvůli široké síti linek, rozumným spojením a spolehlivosti. O to větší překvapení na mě čekalo během jednoho z návratů z Keni domů.

Po několika týdnech strávených v Keni se vracím domů. Moje obvyklé spojení přes Dauhá je tentokrát extrémně drahé a příliš dobře nevycházejí ani ostatní aerolinky. Až na Lufthansu, která nabízí relativně rozumnou cenu za let z Nairobi přes Frankfurt do Prahy.

První úsek do Frankfurtu trvá přibližně osm a půl hodiny a jedná se o noční let. Při nákupu mě navíc těší nasazený Airbus A330, který má v economy konfiguraci 2–4–2. Tu mám na dálkových letech rád, protože pokud cestujete ve dvou, nemusíte sedět vedle nikoho cizího, a i při cestování samotném je dvojice sedadel u okna příjemnější než klasické trojice, které dnes najdeme v mnoha dálkových letadlech. Navíc mám vybrané místo u okna a nouzového východu s výrazně větším prostorem na nohy, takže na osm a půl hodiny dlouhý noční let v economy vlastně docela dobrá kombinace.

Po příjezdu na letiště odbavuji zavazadlo a mizím v odletové části terminálu. Je přibližně devět večer, odlet je naplánovaný na jedenáctou a přede mnou je celá noc v letadle. Využívám proto svůj poslední volný vstup LoungeKey a mířím do salonku, kde si dávám něco k jídlu a snažím se trochu odpočívat. Pohodlnější sedačka a relativní klid jsou před dlouhým nočním letem přece jen příjemnější než dvě hodiny čekání v odletové hale.

Před samotným nástupem probíhá ještě jedna kontrola dokumentů, palubních vstupenek a víz. Nic nenasvědčuje tomu, že by měl být tento let něčím výjimečný. Sedím u gatu a čekám na boarding, když najednou z reproduktoru slyším své jméno. Za stovky absolvovaných letů je to vůbec poprvé, kdy mě před nástupem do letadla někdo vyvolává.

Jdu proto k přepážce a říkám agentovi, že jsem zaslechl své jméno. Bere si moje palubní vstupenky a mně v tu chvíli hlavou probleskne jediná věc – někam mě přesadí. A zrovna dnes se mi to vůbec nehodí. Mám místo u okna a především u nouzového východu s dostatkem prostoru na nohy. Agent mezitím vytiskne nové palubní vstupenky, podá mi je a poměrně stroze pronese jen: „Your new seat.“

Nic dalšího se nedozvídám, a tak odcházím od přepážky a teprve několik kroků od ní se podívám na novou palubní vstupenku. Okno zůstalo, číslo sedačky se ale posunulo výrazně dopředu. Na letence svítí 10A, předposlední řada business class, a moje původní místo u nouzového východu mě v tu chvíli přestává zajímat. Osm a půl hodiny nočního letu už totiž nebudu řešit několik centimetrů prostoru navíc ani to, jak moc lze sklopit sedačku v economy. Místo toho si můžu udělat postel.

Airbus A330, který mě dnes čeká, má ještě starší generaci business class Lufthansy. Kabina je uspořádaná v konfiguraci 2–2–2, což v praxi znamená především jednu nevýhodu – cestující u okna nemají přímý přístup do uličky. Ve srovnání s modernějšími produkty s větším soukromím je na kabině její věk znát, v tu chvíli mě to ale příliš netrápí.

Usazuji se do 10A a během chvíle přichází také můj spolucestující. Sedačka už na první pohled nepatří mezi nejmodernější produkty, které dnes můžete v business class potkat, ale proti mému původnímu místu v economy jde stále o úplně jiný způsob cestování. Především ji lze sklopit do prakticky rovné postele, což je na osmihodinovém nočním letu asi ta nejdůležitější vlastnost.

Před odletem přichází welcome drink, následuje bezpečnostní demonstrace přehrávaná na obrazovkách a za chvíli se odlepujeme od ranveje v Nairobi. Poprvé tak budu mít možnost zjistit, jak velký rozdíl dokáže business class udělat právě na dlouhém nočním letu.

Prakticky okamžitě po startu začíná servis. Nejprve přicházejí nápoje a krátce po nich večeře. Je vidět, že posádka nechce noční let zbytečně protahovat servisem a snaží se všechno zvládnout co nejrychleji. Přibližně hodinu po startu jsou tácy sklizené a kabina se postupně ukládá ke spánku. To mi vyhovuje, protože na rozdíl od denního letu tentokrát nepotřebuji několikahodinovou gastronomickou show. Chci se hlavně vyspat a na to nám zbývá více než sedm hodin.

Můj spolucestující usíná prakticky okamžitě po večeři. Já si ještě pouštím film, zvuk nechávám hrát do sluchátek a pomalu sklápím sedačku do polohy na spaní. Přestože jde o starší produkt, sedačka je překvapivě pohodlná. To samé platí o polštáři, pouze deka by mohla být o něco delší. Jenže v tu chvíli si opravdu nemám na co stěžovat. Ještě před několika desítkami minut jsem měl celou noc strávit v economy a za tuto sedačku jsem nezaplatil ani korunu navíc. Kabina se postupně zhasíná a já po chvíli skutečně usínám.

Let probíhá naprosto klidně a několik hodin skutečně spím. Nakonec mě ale probudí potřeba navštívit toaletu. Chvíli přemýšlím, jestli to jednoduše nevydržím až do Frankfurtu, jenže pohled na hodinky ukazuje, že do přistání zbývají ještě více než tři hodiny. Vedle mě mezitím spolucestující tvrdě spí a já se potřebuji nějak dostat do uličky.

Z místa u okna vede jediná cesta přes něj. Na papíře to možná nezní jako velký problém, ale zkuste uprostřed noci v potemnělé kabině překračovat člověka, který má sedačku sklopenou do postele, a ideálně ho přitom nevzbudit. Z obyčejné návštěvy toalety se tak stává malé akrobatické cvičení.

Naštěstí sedíme hned za toaletami, kde je kolem sedaček o něco větší konstrukce, o kterou se dá při tomto výkonu opřít. Nakonec se mi podaří dostat přes spícího souseda, aniž bych ho probudil, a po chvíli se stejným způsobem vracím zpět. Právě tady se stáří produktu ukazuje asi nejvíce. Samotná sedačka je pohodlná a na spaní funguje velmi dobře, ale přímý přístup do uličky pro každého cestujícího bych po této zkušenosti rozhodně ocenil.

Před přistáním přichází ještě druhý servis v podobě lehké snídaně. Kabina se pomalu probouzí, sedačky se vracejí do původní polohy a po více než osmi hodinách přistáváme ve Frankfurtu. Musím uznat, že po několika hodinách skutečného spánku vystupuji z letadla v úplně jiném stavu, než kdybych celou noc strávil na sedačce v economy.

Na přestup do Prahy mám přibližně dvě hodiny, což na první pohled působí jako více než dostatečná rezerva. Frankfurt ale umí být v tomto ohledu trochu zrádný. Vstup do Schengenu, pasová kontrola a především dlouhé přesuny terminálem dokážou rezervu poměrně rychle ukrojit. Po pohodlné noci v business class tak přichází klasická frankfurtská disciplína v podobě svižné chůze přes letiště a ke gatu nakonec přicházím jen několik minut před zahájením nástupu na navazující let do Prahy.

Dodnes vlastně nevím, proč jsem upgrade dostal právě já. Neměl jsem u Lufthansy status, necestoval jsem na drahé letence a o přesun do business class jsem nikoho nežádal. Důvod jsem se nikdy nedozvěděl, pravděpodobně ale šlo o provozní upgrade. Pro mě to každopádně znamenalo první skutečný bezplatný přesun do business class.

Lufthansa mě tentokrát velmi příjemně překvapila. Starší business class sice vedle nejnovějších produktů konkurence ukazuje svůj věk, ale na nočním letu splnila přesně to, co jsem od ní potřeboval. Najedl jsem se, několik hodin se skutečně vyspal a do Frankfurtu dorazil výrazně odpočatější, než jsem původně očekával. A když za business class místo několika tisíc eur zaplatíte přesně nula, odpouští se jí těch několik nedostatků poměrně snadno.

Tím ale moje zkušenosti s Lufthansou ještě nekončí. Po stávce, která mě dostala do cíle o den dříve, a nečekaném upgradu do business class příští týden tuhle malou sérii uzavřeme. Podíváme se na situaci, kdy mi Lufthansa zrušila poslední let celé cesty, a především na to, jak se s tím následně vypořádala.