Lufthansa: stávka nám změnila cestu. Nakonec jsme v Hondurasu byli o den dřív

Cesta do Střední Ameriky měla být dlouhá, ale jinak celkem jasná. Z Prahy se potřebujeme dostat přes Německo a Spojené státy až do Hondurasu, přičemž původní plán počítá s přestupy v Detroitu a Houstonu a nocí ve Spojených státech. Není to zrovna nejjednodušší itinerář, ale letenky máme koupené, hotely zařízené a všechno do sebe zapadá. Tedy až do chvíle, kdy zaměstnanci Lufthansy vyhlásí několikadenní stávku.

Ta má trvat čtyři dny a bohužel zasahuje také náš ranní let. Paradoxní na celé situaci je, že kdybychom odlétali přibližně o hodinu později, pravděpodobně bychom se do omezení vůbec nevešli. Takhle ale najednou není vůbec jisté, jestli odletíme, kudy poletíme a především kdy se dostaneme do Hondurasu.

Jakmile se o stávce dozvídám, volám na zákaznickou linku Lufthansy. A přichází první překvapení. Na druhém konci se ozývá česky hovořící operátorka, což jsem u německé aerolinky upřímně vůbec nečekal. Vysvětluji naši situaci a dostávám poněkud neurčitou odpověď, že další informace budeme mít do konce dne. Vzhledem k rozsahu stávky a množství cestujících, kterých se musí týkat, tomu příliš nevěřím.

Jenže přibližně za dvě hodiny skutečně zvoní telefon a Lufthansa má řešení. A není to jen nějaká nouzová varianta, která nás dostane do cíle s jednodenním zpožděním. Ve výsledku je dokonce výrazně lepší než náš původní itinerář.

Místo ranního letu můžeme z Prahy odletět přibližně o tři hodiny později a celá cesta se přesměruje přes New York. Odpadá Detroit, Houston i noc strávená po cestě a po zhruba dvou a půl hodinách na přestup v New Yorku můžeme pokračovat rovnou do Hondurasu. Výsledek je trochu absurdní: kvůli čtyřdenní stávce zaměstnanců Lufthansy přiletíme do cíle o den dříve.

Navíc přesně tuto variantu jsem při nákupu letenek původně zvažoval. Nakonec jsem ji zavrhl, protože vycházela přibližně o deset tisíc korun dráž. Teď ji dostáváme jako náhradní spojení bez doplatku. Získáváme několik hodin navíc před odletem z Prahy, nemusíme nocovat ve Spojených státech a zároveň máme celý jeden den navíc v Hondurasu. Ze situace, která zpočátku vypadala jako začátek cestovatelského průšvihu, se tak během jediného telefonátu stává vlastně docela příjemný upgrade itineráře.

Jedna věc mě ale přece jen trochu mrzí. S novým itinerářem se mění také letadlo. Původně jsme měli přes Atlantik letět Airbusem A350, který je z mého pohledu jedním z nejpříjemnějších a především nejtišších dálkových letadel současnosti. Místo něj na nás čeká Boeing 747-8 Intercontinental.

Za normálních okolností by asi většina leteckých nadšenců tuto změnu považovala spíš za výhru. Boeing 747 je legenda a možnost proletět se jeho poslední osobní verzí postupně mizí. Já mám ale k Jumbu trochu komplikovanější vztah. Je obrovské a působivé, zároveň mi ale připadá hlučnější a subjektivně mám při letu pocit, že všechno kolem trochu vrže. Z pohledu cestujícího tak osobně dávám přednost tiššímu A350.

Jakmile ale stojíme u letadla, většina těchto úvah jde stranou. Boeing 747-8i je jednoduše obrovský. Při nástupu mě znovu fascinují hlavně jeho křídla, která při pohledu zblízka působí skoro absurdně velká. Můžu mít raději A350, ale 747 má pořád něco, kvůli čemu se na ni člověk před nástupem jednoduše musí chvíli dívat.

Usazujeme se v zadní části kabiny a místo u okna přenechávám kamarádovi, který měří skoro dva metry. Nevím, jestli mu výhled z okna dokáže vynahradit dlouhé hodiny v economy, ale alespoň má o co se opřít. Po mé levici sedí další cestující, který krátce po startu usíná a probouzí se jen minimálně. Upřímně mu tuto schopnost docela závidím.

Samotný let probíhá naprosto klidně. Lufthansa v economy ničím zásadním nepřekvapuje, ale zároveň není moc co kritizovat. Sedačky jsou zpočátku poměrně pohodlné, později už stejně začínáme hledat polohu, ve které bychom přežili zbytek letu. Není to problém Lufthansy, ale spíš běžná realita dlouhého letu v economy.

Příjemným překvapením je naopak catering. Hlavní jídlo nepřichází v klasické hliníkové mističce, ale naservírované na talířku, což samo o sobě působí o něco lépe. Důležitější ale je, že také dobře chutná. Od jídla v economy žádnou gastronomii neočekávám, na poměry economy je ale tentokrát catering rozhodně nadprůměrný.

Čas postupně plyne stále pomaleji a po několika hodinách už přestává být důležité, jestli letíme Boeingem 747 nebo Airbusem A350. Člověk chce hlavně vystoupit, projít se a trochu se protáhnout. Přistání v New Yorku je proto více než vítanou změnou a dokonce i fronta na imigrační kontrolu najednou nepůsobí tak otravně. Po dlouhém letu je vlastně docela příjemné jen stát na vlastních nohou.

Pak už zbývá jen přestoupit na poslední let do Hondurasu. Z původně plánované noci ve Spojených státech nakonec není nic a ještě tentýž den pokračujeme dál.

Lufthansa nám několik dní před odletem připravila trochu stresu, ale právě způsob řešení celé situace nakonec hodnotím jako nejsilnější část celé zkušenosti. Nemusel jsem opakovaně volat na infolinku ani hledat vlastní náhradní spojení. Operátorka se skutečně ozvala zpět a během několika hodin jsme měli nový itinerář, který byl ve výsledku lepší než ten původní.

Samotný dálkový let už byl mnohem obyčejnější. Boeing 747-8i je působivé letadlo a jsem rád, že jsem se s ním znovu proletěl, přesto bych z hlediska pohodlí a hlučnosti osobně dal přednost původně plánovanému A350. Catering byl nadprůměrný, sedačky odpovídaly tomu, co od dálkové economy očekávám, a servis fungoval bez problémů. Lufthansa na mě proto ani po tomto letu nepůsobí jako aerolinka, kvůli které bych byl ochotný výrazně připlácet.

Když se ale tentokrát něco pokazilo, právě způsob řešení celé situace na mě udělal nejlepší dojem. Problém, který mohl znamenat zpoždění a kompletní překopání celé cesty, Lufthansa vyřešila rychle a bez zbytečných komplikací. A tentokrát to celé dopadlo trochu paradoxně, protože stávka nám cestu nakonec vůbec nezkomplikovala. Naopak jsme díky ní do Hondurasu přiletěli o den dřív.