Článek
Piran máme tentokrát jako jednodenní zastávku během cesty po slovinském pobřeží. Přijíždíme autem a žádný složitý plán si předem nepřipravujeme. Historické centrum leží na malém poloostrově vybíhajícím do Jaderského moře, většina zajímavých míst je dostupná pěšky a my máme celý den na to, abychom město prošli bez zbytečného spěchu.
Auto necháváme před centrem
Do historického centra Piranu je vjezd aut omezený, a tak necháváme auto v parkovacím domě před jeho hlavní částí a dál pokračujeme pěšky. Čím více se blížíme k centru, tím užší jsou ulice a modernější zástavbu postupně nahrazují historické domy namačkané těsně vedle sebe.
Cesta do historického centra od parkovacího domu.
Už při prvních metrech centrem na mě Piran působí trochu italsky. Není to náhoda, protože město bylo po staletí součástí Benátské republiky a její vliv je na místní architektuře dodnes dobře patrný. Nebýt slovinských nápisů, dokázal bych si bez problémů představit, že jsme někde o pár desítek kilometrů dál na italském pobřeží. Úzké uličky se proplétají mezi světlými domy a stačí jimi chvíli pokračovat, aby se mezi nimi znovu objevilo moře.
Tartiniho náměstí a bývalý přístav
Po chvíli přicházíme na Tartiniho náměstí, které tvoří přirozené centrum Piranu. Po předchozích úzkých uličkách působí otevřený prostor téměř překvapivě. Náměstí obklopují historické domy, nedaleko začíná přístav a za ním už pokračuje Jaderské moře.
Náměstí nese jméno houslisty a skladatele Giuseppe Tartiniho, který se v Piranu narodil. Mnohem zajímavější mi ale připadá samotná historie tohoto místa. Tento prostor byl původně vnitřním přístavem, který byl na konci 19. století zasypán. Když to člověk ví, jeho poloha mezi historickými domy a současným přístavem začne dávat mnohem větší smysl.
Tartiniho náměstí je jedno z nejrušnějších míst v Piranu.
Na náměstí se chvíli zdržíme, ale mnohem víc mě lákají okolní uličky. Žádnou přesnou trasu nepotřebujeme a mapu můžeme klidně nechat v kapse. Pokud zahneme jinam, než jsme původně chtěli, maximálně se za pár minut objevíme na jiném náměstí nebo znovu u vody.
Uličkami vzhůru ke kostelu svatého Jiří
Od pobřeží se postupně vydáváme výš ke kostelu svatého Jiří, jehož věž patří k nejvýraznějším bodům města. Rovné uličky vystřídají schody a stoupání mezi domy, ale vzdálenosti jsou stále krátké. Stačí několik minut a na historické centrum se najednou díváme shora.
Pod námi jsou červené střechy, Tartiniho náměstí a přístav, zatímco za nimi už prakticky celý výhled vyplňuje Jadran. Místa, mezi kterými jsme se ještě před chvílí procházeli, máme najednou poskládaná pod sebou. Právě tady podle mě nejlépe vynikne poloha Piranu na úzkém výběžku pevniny a propojení historického centra s mořem.
Výhled od kostela sv. Jiří směrem na centrum.
Od kostela pokračujeme ještě k dochovaným městským hradbám, které leží výš nad východní částí historického centra. Výhled je odsud trochu jiný. Zatímco u kostela stojíme prakticky přímo nad střechami, od hradeb se před námi otevírá širší pohled na celý poloostrov. Konečně se přede mnou otevírá i pohled na Piran, který jsem před cestou několikrát viděl na fotkách – červené střechy, věž kostela svatého Jiří a kolem nich Jaderské moře. Tentokrát musím uznat, že skutečnost za fotkami nijak nezaostává.
Zpátky k moři
Z hradeb se vracíme dolů mezi domy a pokračujeme zpět k pobřeží. Hlavní místa už máme za sebou a není potřeba hledat další zastávky jen proto, abychom jich během jednoho dne stihli co nejvíc. Místo toho pokračujeme podél vody a užíváme si úplně jinou část Piranu.
Město na mě nepůsobí jako klasická plážová destinace. Historická zástavba sahá téměř až k moři a místo dlouhé pláže vede kolem části pobřeží kamenné nábřeží, ze kterého se na několika místech vstupuje přímo do vody. O pár metrů dál jsou restaurace, kavárny a za nimi začínají první uličky. Město a moře tu nejsou dvě oddělené části, ale přirozeně se prolínají.
Každý metr mezi skálou a mořem má v Piranu své využití.
Po několika hodinách chůze tak konečně zpomalujeme. Hlavní místa máme za sebou, nikam nemusíme přejíždět a zbytek času můžeme strávit jednoduše u Jadranu nebo se znovu vydat mezi domy. Přesně tady se ukazuje výhoda města, které nepotřebuje složitý itinerář.
Jeden den v Piranu
Když se později vracíme zpět k autu, jednodenní zastávka už rozhodně nepůsobí jako kompromis. Za několik hodin jsme prošli historické centrum, zastavili se na Tartiniho náměstí, vystoupali ke kostelu svatého Jiří i k hradbám a stále nám zbyl čas jen tak se projít podél moře.
Piran ale není poslední zastávkou na naší cestě kolem Jadranu. Od slovinských „Benátek“ pokračujeme dál na západ a překračujeme hranici do Itálie. Příště nás čeká Terst.
