V kokpitu Boeingu 737: na jumpseatu do Karibiku i nad Grónskem

Boeing 737 patří mezi nejrozšířenější dopravní letadla na světě. Je páteřním typem mnoha aerolinek a je dost pravděpodobné, že jste s ním někdy letěli na dovolenou nebo na některé z kratších evropských linek. Pro většinu cestujících ale zůstává jedna jeho část prakticky nedostupná – kokpit. Podívat se dovnitř, vidět stovky tlačítek, displejů a přepínačů a ideálně tam zůstat i během letu jsem chtěl už od dětství.

Nakonec se mi to podařilo hned dvakrát. Poprvé během letu z Montrealu do Karibiku, kdy jsem byl nahlášený jako třetí, neletící člen posádky a většinu téměř desetihodinového dne strávil na jumpseatu přímo v kokpitu. Podruhé při návratu jednoho Boeingu 737 z Kanady zpět do Evropy. Tehdy už jsem ovšem po předchozí zkušenosti věděl, že několik hodin v kokpitu má vedle unikátních výhledů také jednu podstatnou nevýhodu – po nějaké době vás začne bolet prakticky všechno.

Jumpseat je skládací sedačka v kokpitu umístěná za piloty. Vysune se, opěradlo se zaaretuje a rázem sedíte prakticky uprostřed dění. Z tohoto místa vidíte pilotům přes ramena, sledujete přístroje, komunikaci i jednotlivé úkony během startu a přistání. Z hlediska leteckého nadšence je to téměř dokonalé místo. Sedačka je ale tvrdá, úzká a prostoru kolem ní moc není, takže z hlediska pohodlí už je to výrazně horší.

Jumpseat se používá například pro oprávněné členy posádky, instruktory, examinátory nebo další osoby, které mohou být podle konkrétních pravidel dopravce a daného letu v kokpitu. A právě jako nahlášený neletící člen posádky jsem se na toto místo dostal já.

Do letadla proto nejdu klasickou cestou s cestujícími. S piloty procházím jejich bezpečnostní kontrolou a místo obchodů, restaurací a duty free zóny nás čekají především dlouhé letištní chodby. Posádka přichází k letadlu s předstihem a okamžitě začíná příprava na let. Kontroluje se dokumentace, údaje o naložení a vyvážení letadla, počasí, plán letu i samotný stroj.

Náš let z Montrealu do Karibiku je takzvaný positioning flight. V kabině tentokrát nejsou žádní cestující a Boeing 737 míří do Dominikánské republiky, kde čekají klienti na zpáteční let do Kanady. Prázdná 737 se přitom chová přece jen trochu jinak než letadlo plné lidí, kufrů a paliva.

V Montrealu je přibližně deset stupňů nad nulou, takže tentokrát odpadá odmrazování letadla. Po dokončení příprav a kontrol nás čeká relativně krátký pojezd na dráhu. Piloti komunikují s řízením letového provozu, dostáváme povolení ke vzletu a prázdný Boeing 737 se odlepuje od země překvapivě brzy. Rozdíl oproti následnému odletu s cestujícími a jejich zavazadly z letiště Samaná El Catey v Dominikánské republice je znatelný i ze sedačky za piloty.

Po startu se zatahuje podvozek, postupně se zasouvají klapky a letadlo pokračuje ve stoupání do cestovní hladiny. Po několika minutách intenzivní práce se atmosféra v kokpitu výrazně uklidňuje. Boeing letí na autopilota, piloti sledují systémy, komunikují s řízením letového provozu a podle potřeby upravují parametry letu.

Najednou máme spoustu času na povídání o létání v Severní Americe a Evropě, o počasí nebo běžném provozu aerolinek. Právě to je na několika hodinách v kokpitu možná zajímavější než sledování samotných přístrojů. Člověk rychle zjistí, že několikahodinový let neznamená nepřetržité mačkání tlačítek a dramatické řízení letadla. Mezi vzletem a přistáním přichází dlouhá fáze relativního klidu, kterou občas přeruší komunikace s řídícími, změna frekvence, kurzu nebo letové hladiny.

S přibližujícím se cílem se atmosféra opět mění. Komunikace je častější, upravuje se směr a rychlost letu a Boeing se postupně připravuje na přistání. Po několika klidných hodinách je najednou v kokpitu opět živo a jednotlivé úkony na sebe rychle navazují.

Nakonec se odpojuje autopilot a řízení přebírá kapitán. Druhý pilot sleduje parametry letu, provádí jednotlivé úkony podle postupů a komunikuje s řízením letového provozu. Postupně se vysouvají klapky a podvozek a letadlo se usazuje na finálním přiblížení. Nejvíc mě překvapuje, kolik drobných pohybů kapitán s berany dělá. Doleva, doprava, mírně k sobě, od sebe a znovu. Z kabiny pro cestující člověk většinu těchto korekcí vůbec nevnímá, zatímco ze sedačky přímo za piloty vidím každý pohyb rukou a zároveň předním oknem sleduji, jak se dráha rychle přibližuje. Samotné přistání je nakonec jako do bavlnky.

Po příletu máme přibližně čtyřicet minut do dalšího letu. Využívám alespoň několik minut k tomu, abych se prošel po schodech před letadlem a trochu rozhýbal nohy. Po několika hodinách na jumpseatu je to potřeba. Nakládání zavazadel navíc začíná prakticky okamžitě a krátce nato přicházejí první cestující, takže můj krátký výlet ven rychle končí a vracím se na své místo v kokpitu.

Tentokrát už Boeing nebude prázdný. Kabina se zaplní cestujícími, do zavazadlového prostoru míří jejich kufry a čeká nás cesta zpět do Montrealu. Průběh letu je z mého pohledu podobný, jen nadšení začíná pomalu střídat únava. Na tvrdé skládací sedačce sedím už mnoho hodin a původní fascinace kokpitem začíná dostávat poněkud praktičtější rozměr.

Měli bychom navíc prolétat poblíž New Yorku, takže doufám alespoň v zajímavý výhled. Počasí ale nespolupracuje a pod námi zůstává vysoká oblačnost. Zpátečních přibližně pět hodin je proto už více zkouškou výdrže než splněným dětským snem. Přistání v Montrealu navíc probíhá za deště a nárazového větru, takže piloti mají podstatně více práce než před několika hodinami na sluncem zalitém letišti v Karibiku.

Po vystoupení cestujících opouštíme letadlo i my a míříme na imigrační kontrolu. Posádky mají vlastní odbavení, takže čekání je naštěstí výrazně kratší. Po téměř deseti hodinách strávených převážně na jumpseatu mám jasno. Sedět během letu v kokpitu je fantastický zážitek, ale na nějakou dobu mi to úplně stačilo.

Když se později naskytne druhá příležitost letět přes Atlantik v téměř prázdném Boeingu 737, do kokpitu už se zdaleka tolik nehrnu. Sedačka je nepohodlná, prostor stísněný a tentokrát mám k dispozici něco mnohem lákavějšího – skoro celou kabinu.

Letadlo se vrací na domovské letiště a na 189 sedaček připadá přibližně třicet pilotů a zaměstnanců aerolinky. Každý má tedy prostoru víc než dost. Zabírám si celou trojsedačku, natáhnu se a užívám si způsob cestování, na který by si člověk dokázal zvyknout velmi rychle. Takto bych mohl létat pořád, jen ekonomika takového provozu by aerolinku asi příliš nepotěšila.

Většinu cesty proto trávím pohodlně v kabině a o návratu na jumpseat ani příliš nepřemýšlím. To se změní ve chvíli, kdy kapitán před přeletem Grónska upozorní posádku v kabině, že se blížíme k jeho pobřeží. V tu chvíli pohodlí své dočasné postele bez váhání opouštím a mířím dopředu.

Když přicházím do kokpitu, praští mě do očí obrovská bílá krajina před námi. Blížíme se k pobřeží Grónska a právě perspektiva z kokpitu dělá z celého pohledu něco úplně jiného, než co člověk zná z okénka v kabině. Nedívám se kolmo dolů na kus krajiny několik kilometrů pod sebou. Grónsko vidím přímo před námi.

Nejprve je to vzdálená bílá masa na horizontu, která se postupně přibližuje. Začínají se vykreslovat jednotlivé tvary pobřeží, zálivy, skály, sníh a led. Každou minutou je krajina větší a detailnější. To, co ještě před chvílí vypadalo jako bílá čára v dálce, postupně zaplňuje stále větší část výhledu předním oknem. Pak přichází pobřeží a najednou letíme nad pevninou.

Během letů jsem z výšky viděl mnoho krásných míst, ale tenhle pohled zatím nic nepřekonalo. Nejde přitom jen o samotné Grónsko. Je to kombinace krajiny a perspektivy, kterou běžný cestující prakticky nemá šanci zažít. Místo sledování světa bočním okénkem vidíte, jak se k němu letadlo přibližuje rychlostí stovek kilometrů za hodinu. Krajina před vámi roste, mění se, získává detaily a nakonec zmizí pod přídí letadla. Právě tento pohled si z obou cest v kokpitu pamatuji možná nejvíc.

Strávit velkou část letu v kokpitu Boeingu 737, sledovat práci pilotů při vzletu a přistání a vidět svět z perspektivy, kterou běžný cestující nezažije, patří mezi moje nejsilnější letecké zážitky. Zároveň jsem zjistil, že některé dětské sny mají překvapivě tvrdé sedačky. Po téměř deseti hodinách začne člověk velmi intenzivně přemýšlet o pohodlné sedačce v kabině, přesto bych ani jeden z těchto letů nevyměnil. A pohled na přibližující se Grónsko přes přední okna kokpitu už vůbec ne.

Z kokpitu se ale teď přesuneme zpět mezi cestující. Příští týden nás čeká let z Prahy do Káhiry.