Článek
Můžete se u jejích filmů smát nebo pousmívat. Ale jakmile se zaměříte na to, jak vlastně líčí vztahy a svět, naskytne se vám dost trudný obrázek. České populární filmy nabízejí ženy obvykle v nepříliš sympatických polohách a Marie Poledňáková to překvapivě nijak nevylepšila.
S tebou mě baví svět (1982) je film o tom, jak se muži dokážou obejít bez žen jako plnohodnotných partnerek. Manželky hlavních hrdinů tu jsou vyloženě na obtíž a pořád je buzerují. Muži se přitom zvládnou krásně postarat o sebe i o děti sami, protože jsou hraví a nesvázaní. Je jim jaksi shůry povolena improvizace a z výchovy udělají zábavu. Ženy je pustí „za trest“ s dětmi na hory, aby si trochu odpočinuly, mohly se věnovat své práci a aby chlapi neměli spády dolézat po večerech za jinými ženami.
Tento vrchol normalizační emancipace, kdy ženy rozhodnou, aby se muži na chviličku stali aktivními rodiči, vede ale k tomu, že jsou tytéž ženy odsunuty dějově na vedlejší kolej. Na začátku i na konci pak pořád zůstávají protivné semetriky, které je v jejich zásadovosti a zlobě potřeba zesměšnit. (Nejlépe doslova, aby spadly před muži na zadek a byly spláchnuty do kanálu.) Není nad to, když takovou komedii o ženách beze smyslu pro humor napíše a natočí se specifickou necitelností a chladem ženská autorka.
Komedie Marie Poledňákové byly ve své době prudce aktuální. Měly velmi emancipované hrdinky, které bojují se zoufalým nedostatkem času a uvědomují si, že muži okolo nich jim nikdy nebudou stoprocentně vyhovovat. Není to možná až tak patrné ve S tebou mě baví svět, jehož námět vzniknul tak, že onu situaci o horských prázdninách Poledňáková vyslechla u vedlejšího stolu v restauraci.
Zcela typické to ale je u prvních samostatných autorčiných snímků, jež vznikaly pro televizi – Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977), Jak dostat tatínka do polepšovny (1978) a Kotva u přívozu (1980). U prvních dvou titulů si většina lidí opět všímá hlavně vztahu tatínka-horolezce a k zulíbání rošťáckého školáka Vaška. Když ale sledujete linku s Vaškovou maminkou Annou v podání Jany Preissové, stane se z komedie zoufalé drama.
Dře jako baletka, její milenec Jindřich (nádherně kožený a dutě nadabovaný Vlastimil Harapes) ji přitom zpochybňuje a chová se k ní hnusně, dávný partner horolezec Luboš (František Němec) je zase v praktickém životě nepoužitelný. Nepoužitelní jsou ale prakticky oba, žádný jí nemůže uspokojit pro všech stránkách. Do toho se Anna stará o domácnost, zlobí ji Vašek i děda Josef. Svůj pocit, že se zblázní, verbalizuje tato maminka často, většinu filmu působí usouženě na pokraji nervového zhroucení a nekončícího sebepotlačování. Opět, dovedeme si toho krásně nevšímat.
Přitom Poledňáková se tu potřebovala vypsat z vlastního životního zklamání, rozchodu a těžkého údělu matky samoživitelky – její syn Petr byl prakticky stejně starý jako hrdina Vašek a také jí nutil nápadníky; vše psala jen s malinkým zpožděním.
Naprosto nejstrašnější je situace ve snímku Kotva u přívozu, jenž si lidé moc nepamatují. Není tak často reprízován, protože už téměř není komediální, ale téměř čistě depresivní. Jana Šulcová zde hraje hlasatelku Magdu, přebíhající mezi prací v televizi, prací v domácnosti a prací na novém domu, do nějž se chce i nechce stěhovat. Vztah s manželem (Petr Haničinec) uvadá, dospívající syn (Miroslav Vladyka) je nesnesitelný v zastydle pubertálním žertování. Někdy se oba s otcem chovají záměrně stejně nedospěle, aby Magdu potěšili, ale spíše ji štvou. Magda vykalkulovaně začne chodit na schůzky s tajemným cizincem (Jan Kačer), jenž s ní nemá počestné úmysly, a je otázkou, co si od toho slibuje ona, kromě krátkodobého bezcílného úniku. Film hrdinku nesoudí, vede nás spíše k lehké empatii s ní, ale opět – nejtypičtější na něm je jakási odevzdaná bezcitnost. Magdu nečeká krásná romance, ani tragický vztahový trojúhelník (srdce vs. hlava). Dokonce návrat k manželovi, jenž ale ani netuší, že by mohl být opuštěn, není líčen jako zmoudření, neobsahuje mužovu ani hrdinčinu proměnu. Je to film o vězení vztahu, který nepůsobí jako vězení, protože hrdinka se rychle pohybuje mezi více prostory.
Jak mi napsala jedna moje známá: Vztahy v normalizačních filmech Marie Poledňákové jsou brutální. Ve všech se jen o něco bojuje, ať už je to volný čas nebo uznání. Nikdo si doopravdy nepovídá, věci se neřeší v kompromisu a konsensu. Ve S tebou mě baví svět si každý muž i každá žena berou na pomoc nohsledy stejného pohlaví, aby se utvrzovali ve svých argumentech. Je to souboj stran, dvou oddělených mužských a ženských světů. Lidé tu nežijí spolu, ale odděleně a utíkají od sebe, jak jenom mohou. I do práce si v podstatě chodí odpočinout od partnerského života, kde proti sobě kují další pikle. Děti v tom v figurují jen jako balíky a závaží, který dostane na krk ten, kdo má zrovna smůlu.
Ženy mají mocensky navrch jen, když mužům odmítnou sex. Jsou uštvané, nervózní, nespokojené, nepříjemné, vlastně silně nepřitažlivé, i pokud se hrají fyzicky atraktivní herečky. U mužů je naopak typický jeden znak, jenž je povyšuje na vrstevnatější lidské bytosti a zjednává jim jakkoli problematické sympatie. Jsou to frajeři, co se rádi předvádějí a machrují. Můžou se u toho ztrapnit, ale důležité je aspoň předstírat, že na něco mají. Toto (často opilecké) exhibování otců a jejich potřebu zazlobit si a vykřičet se si od svých otců za socialismu pamatuje nejspíš řada z nás.
Vytváří to naprostý kontrast ke křehkosti mužských hrdinů ve filmech Jiřího Menzela a Ladislava Smoljaka (Kulový blesk, Vrchní, prchni, Na samotě u lesa). Zde se muži se vidí jako slabí a utlačovaní – rodinou, manželkou, společností, prací, institucemi. Ustupují, ponižují se, jsou mírní, mají maximálně drobné fantazijní úniky. Poledňáková naopak vidí muže buď jako nezodpovědné hejsky, co mají silácká gesta (to je tak to nejlepší, co žena může dostat), anebo vyloženě jako hajzlíky, kteří jsou možná tajemní a přitažliví, ale kdykoli ženu odkopnou.
Filmy Marie Poledňákové zachycují, v jakým bytech tehdy lidé bydleli a s jakým prostředím si spojovali chvíle odpočinku. Od začátků až do konce její kariéry je v jejích snímcích nejdůležitějším tématem a toposem dovolená, týden dva úlevy od shonu ve dvojí směně v práci a domácnosti.
Zároveň to nejsou „sociologické filmy“ jako u Smoljaka, Svěráka a Menzela. Ty jsou společenskou mozaikou, tematizují konkrétní problémy a fenomény (bytovou krizi, chalupaření, šedou ekonomiku). Poledňáková ale nikdy nejde z druhé strany ani ke grotesce nebo satiře toho typu jako Zítra to roztočíme, drahoušku, Já už budu hodný, dědečku. A už vůbec to nejsou esejistická zamyšlení nad tím, jaké je postavení mužů a žen ve společnosti, kde by ženy mohly mít i něčím navrch, jako je to u Věry Chytilové (Hra o jablko, Faunovo velmi pozdní odpoledne).
Ve filmech Marie Poledňákové není pestrost společenských skupin, není v nich ani bláznivá nadsázka. Je to popis „danosti“ z pohledu někoho, kdo je na společenském žebříčku níže, byť má třeba lukrativní povolání. Ženy tu mohou být baletky, zpěvačky nebo hlasatelky a stále nemají nad svým životem vládu. Muže vlastně nechtějí ani nepotřebují, jen se občas smíří s někým, když nikdo jiný není po ruce. Na povrchu se odehrává komedie o tatíncích na baterky a dětech, jimž odpustíte pro jejich roztomilost vše, ale dole se zadržuje zoufalý ženský výkřik a volání o pomoc.
(příště dokončení – Jak se normalizační duch přelil do kapitalistické éry.)
