Hlavní obsah
Lidé a společnost

Kulturistika zažila gesto jako nikdy v historii. Malý muž dokázal svou velikost

Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.

Foto: Mr.Olympia / Creative Commons / CC-BY-SA / https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs

Slyšte krátký příběh ze sportu, který většina lidí ani neuznává jako sport, ale pouze cirkusovou show. Profesionální kulturistika je tu nicméně s námi více než půl století a v době Instagramu a YouTube patří k těm hodně sledovaným.

Článek

Nevím, jestli se to dá docenit z laického pohledu, ale to, co se stalo o víkendu na soutěži Mr. Olympia v Las Vegas, je v mnohém těžko uvěřitelné. Jedná se o nejvyšší soutěž v profesionální kulturistice, svým významem srovnatelná s atletickou Olympiádou. Jenom nominovat se na Olympii je extrémně těžké – nedostanou se na ni občas ani lidé, kteří v amatérské divizi vyhráli mistroství světa. I nejvýraznější talent roku, který vyhrál tři nominační soutěže za sebou a patřil k hlavním favoritům, skončil nakonec osmý. Letos to byl nejobsazenější a nejtěžší ročník Olympie v sedmapadesátileté historii, s 32 nominovanými (většinou jich je kolem dvaceti a hodnotí je jen do 15. místa).

Vítězem se stal ten skoro nejméně pravděpodobný kandidát. Hadi Choopan (čti: Hády Čupen) z Íránu. Je mu 35 let, měří 168 cm a váží kolem 105 kil. Soutěžil proti monstrózním soupeřům, kteří měli kolem 120-130 kil. Je to vskutku biblické vítězství Davida proti Goliášům a něco takového se stalo naposledy někdy v 70. letech, v dobách Franka Zanea (a raných 80. letech s Frankem Columbem).

Jak je to vůbec možné? Kulturistika je z velké části iluze. Nejde o to, jak je kdo velký, ale jak se jeví. Jakou má stavbu těla, jak na něm ty svaly vypadají a jak je umí předvést při pózování, tedy, jak se promění při zatnutí, jak se rozloží v prostoru a hrají svou detailní prokresleností. Je to cesta extrémní kontroly a znalosti sebe sama. Kulturisté se při pózování na pódiu nevidí a nevidí moc ani své soupeře, ale musí je mít předem nastudované. Když stojí vedle jednotlivých lidí s jinou stavbou těla, musí tomu přizpůsobit i svůj „posing“. Není to pouze exhibicionismus, ale umění prodat své přednosti a umět skrýt nedostatky.

Hadi Choopan je unikátní v tom, že nevypadá, že má o tolik kilo méně než ostatní. Dociluje toho i tím, že je výrazně vyrýsovanější a tvrdší než ostatní. Tvrdost získává cvičením s těžkými váhami a vyrýsovanost tvrdší dietou. Oproti mnoha svým větším soupeřům má velmi úzký pas, takže jeho tělo má lepší tvar X, V-tvar trupu plus obrácené V díky šířce stehen. Když stojí na pódiu on a ostatní jsou hladší a „nafouklejší“, automaticky to táhne oči k němu. Jeho svaly jsou lépe vidět. Na pódiu překvapuje i svou galantností. Zatímco američtí kulturisté jsou často zvyklí strkat do sebe agresivně lokty a dělat větší show, Choopan vždy pokorně, v gestu vstřícnosti rozpřáhne paže a vymezí sobě i soupeřům dostatek místa, aby nedošlo ke strkanici.

Šampión s handicapy

Toto ale je jenom jeden faktor výjimečnosti jeho vítězství. Většina pozorujících se shodne, že měl vyhrát on, protože byl v daný den nejlepší. Jenomže kulturistika je i tak velmi subjektivní na hodnocení a hlavně, hraje v ní roli politika. Jak je kdo známý, jak se prezentuje na sociálních sítích, jaké si umí udělat kontakty mezi rozhodčími, a také, z jaké je země je a jakou má barvu pleti.

Na letošní Olympii v oné open (váhově těžké) kategorii bylo 16 mužských závodnícků z anglosaských zemí. V kulturistice jsou tradičně geneticky zvýhodněnější lidé s tmavší barvou pleti (s karibskými i africkými kořeny). Ale je i velký tlak, aby vyhrávali ti „hezcí bílí američtí kluci“, protože jejich tváře dobře prodávají v reklamách proteiny, aminokyseliny a předtréninkové nakopávače. Jako Mr. Olympia se výherce také stává ambasadorem celého odvětví, takže celoročně jezdí po světě a má tréninkové a výživové semináře s fanoušky. I s tím porota při hodnocení počítá. (Ještě v 90. letech bylo neprůchozí, aby vyhrál Nasser El Sonbaty s egyptskými kořeny, přestože v některých ročnících nad svými soupeři dominoval. V 80. letech vyhrál jednou Samir Bannout z Libanonu, protože byl zkrátka příliš dobrý, aby to šlo ignorovat.)

Hadi Choopan, jenž vyhrál letos, je Íránec, který neumí mluvit anglicky. Ne, že by nechtěl, ale prostě nemůže, protože je těžce sluchově postižený. I pokyny rozhodčích musí odezírat ze rtů nebo se řídit tím, co dělají soupeři okolo. Obojí způsobuje, že reaguje trochu pomaleji, ale nikdy nepůsobí zmateně nebo hloupě. Ani persky (fársi) nemluví dokonale srozumitelně a musí mít všude tlumočníka. Většinou sice nosí naslouchátka a rozumí, co mu v závěrečné fázi před soutěží říká jeho americký trenér Hany Rambod, ale většinu roku zůstává v Iránu, bez šance naučit se mluvit anglicky tak, aby byl reprezentativní v médiích.

Ve svých tréninkových videích, které mají velkou sledovanost na YouTube a Instragramu, se omezuje na posunky a mimiku, díky čemuž působí jako takový trochu klaun a šibal. Jenomže celkově nemůže komunikovat jako ostatní. Proto taky nikdy nepopisuje, jak přesně se připravuje, neexistují s ním žádné rozhovory – a o to záhadnější auru okolo sebe má. Tento handicap je zásadní a Hadi Choopan je od dob Lou Ferrigna (opět ze 70. let) první slavný kulturista, který má sluchové postižení.

Skoro ho nepustí dokázat, co umí

Nepřidává mu ani to, že z Íránu se do USA špatně dostává. Prakticky každý rok má Choopan nějaké problémy s vízy a každoročně hrozí, že mu celoroční příprava přijde vniveč. Může na tom v investicích tratit v přepočtu na naši měnu klidně 1-2 miliony korun, a všechna dřina (tréninky šest dní v týdnu dvakrát denně a k tomu šest až sedm jídel denně) se nemusí nijak zúročit. Ustát psychicky tento tlak znamená obrovskou sílu vůle.

Na Olympii Hadi Choopan soutěžil zatím čtyřikrát, z toho dvakrát byl třetí a jednou čtvrtý, a pokaždé to bylo širokou veřejností bráno jako nespravedlivé – měl být spíše druhý nebo první. V kulturistice jde ovšem i o to, že si na daného závodníka musí umět rozhodčí zvyknout, umět ho nejen komplexně nazřít, ale naučit se porovnat ho s ostatními a porovnávat různé verze daného závodníka, kdy na soutěže chodí pořád s jinou formou. Zabere tedy roky než rozhodčí zjistí, nakolik se závodník zlepšuje nebo zhoršuje a jak působí v konkurenci s ostatními. Ale kromě rozhodnutí porotců se na Mr. Olympia uděluje i cena za popularitu – „people´s choice“, a tu Hadi Choopan už předtím vyhrál; je to skutečný lidový šampión.

Lidé na něm oceňují jeho konzistenci (vždycky přijde ve formě), vypadá jinak než ostatní, a navíc působí velice sympaticky. Je nesmírný dříč v tréninku, je ohromně vynalézavý a dělá cviky, které jste nikdy u nikoho neviděli, a sálá z něj srdečnost. I když se někdy zatváří naoko drsně, hned přepne do roztomilého módu.



Nevyhrál jsem pro sebe

Psát o tom všem by ale nebylo dostatečně zajímavé. Skutečným zlomem bylo až to, co Hadi Choopan udělal při přebírání zlaté sošky za vítězství. Přes svého tlumočníka vzkázal, že svůj titul věnuje statečným íránským ženám a jejich boji za svobodu. Své vítězství bere jako povzbuzení íránského lidu, který trpí v těžkých časech pod současnou vládou.

Choopan rok co rok do poslední chvíle před vrcholnou soutěží řeší, zda ho vůbec vpustí na americkou půdu, jelikož je reprezentantem „teroristického státu“, a musely se za něj sepisovat i petice pro americké úřady, že není hrozbou, ale naopak vyslancem míru. Nyní mu za jeho kritické prohlášení a povzbuzení ženské emancipace hrozí i problémy doma. Může tím ohrozit celou svou kariéru, může na sebe přivolat hněv úřadů a být všemožně šikanován. Írán je země, kde nejvýznamnější umělce, kteří mají úspěchy v zahraničí, zavírají do domácího vězení nebo jim udílejí tresty ranami holí.

Případ Hadiho Choopana je ojedinělý, působí jako lehce kýčovitý filmový příběh. Kluk, co moc nevyrostl do výšky, neslyší, neumí jazyk, je z nenáviděné kultury, porazí na americké půdě v historicky nejtěžším ročníku úplně všechny s mnohem lepšími podmínkami k přípravě, a řekne, jako zástupce hypermaskuliního sportu, kde většina účastníků má silně egoistické chování, že svoje vítězství věnuje ženám, a otevřeně v zahraničí kritizuje svou vládu.

Nikdy se nic takového v kulturistice nestalo. Je to mnohem víc než jenom vítězství Davida nad Goliášem. Je to gesto statečnosti podobné tomu, jaké provedla gymnastka Věra Čáslavská na Olympiádě v roce 1968.

Pronásledování zažil už Egypťan Mamdouh Elssbiay, 138kilový obr přezdívaný Big Ramy, kterého letos Choopan porazil a sesadil z trůnu. I Ramyho loni a předloni nosili doma pro příletu domů davy lidí na ramenou (což není myšleno obrazně, ale doslova), šlo o celonárodní slávu podobnou našemu hokejovému vítězství v Naganu. Jenomže vzápětí Ramymu hrozilo z nejasných důvodů i vězení a polovinu sezóny ani nemohl trénovat. Potíž je, že vítězstvím na americké soutěži k sobě člověk upoutá nepříjemnou pozornost.

Nevíme, co potká Hadiho Choopana, zda přežije svůj akt odvahy bez úhony, nebo bude muset časem emigrovat, či přispěje k tomu, že současný íránský režim někdy padne. Je jenom jasné, že dokázal, že kulturisté nemusí být pouze sebestřední a apolitičtí, ale dokáží se vyjádřit i k něčemu, co je přesahuje. Na jazyk se pořád dere hrozné jazykové klišé: Malý velký muž. Tady však nabývá ještě více významů než obvykle.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:
Mr. Olympia

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz