Článek
Na tomto blogu jsem 19. května 2025 publikovala první část rozhovoru s Nikolou Grošaftovou, dívkou s těžkou minulostí, ale šťastnou současností. Protože je velmi otevřená, nebojí se mluvit ani o tom, co děti v náhradní rodinné péči sužuje nejčastěji, a to jsou traumata a porucha citové vazby (attachmentu).
Když se Nikola dostala do pěstounské rodiny, bylo jí už více než 11 let. Povídaly jsme si hlavně o jejím dětství a dospívání. V současnosti studuje sociální práci na Univerzitě Palackého v Olomouci a odhodlala se problematiku náhradní rodinné péče zprostředkovávat i veřejnosti. Proto tento druhý díl bude zaměřen na to, jak se s těžkostmi Nikol popasovala.
Nikol, v současnosti už dokážete hovořit o tom, co jste jako dítě prožívala, co Vám pomohlo a co naopak uškodilo. Mohla byste podrobněji nastínit, jak jste se cítila v pěstounské rodině?
Rozhodně jsem nebyla vyloženě problémové dítě, ale s nějakými potížemi jsme se samozřejmě potýkali. Moji pěstounští rodiče mě přebírali – řečeno slovy psychologa – s tím, že ode mne nemají očekávat žádné emoce a opětování lásky. Mohlo to tak být, protože jsem tehdy (po tolika zraněních) nedokázala přijmout fakt, že mě rodiče mají rádi takovou, jaká jsem, a že je to láska bezpodmínečná. I s mými chybami a nedokonalostmi. Projevovalo se to tak, že jsem často lhala i v naprostých drobnostech, jako jsou například domácí práce. Neustále mě doprovázel strach z odmítnutí a opuštění, pokud bych rodičům nějakou svou chybu přiznala.
Dávala jsem také vždy najevo pouze ty emoce, které jsem chtěla. Zejména v období puberty jsem měla svůj svět, své prožívání, a rodičům jsem ukazovala jen to, co jsem chtěla. Zbytek jsem si nechávala pro sebe. Což je v období dospívání přirozené. U mě šlo však o mnohem hlubší problémy, jako je sebepoškozování a velká sebenenávist. Vzhledem ke zneužívání z bratrancovy strany, kterým jsem si v dětství prošla, jsem si do budoucích partnerských vztahů odnesla nezdravé vzorce. Byla jsem totiž zvyklá na to, že si lásku a pozornost zasloužím pouze tehdy, když svému bratranci v jeho požadavcích vyhovím. I toto se pak promítalo v mých vztazích. Dlouho jsem nedokázala přijmout fakt, že by mě někdo mohl milovat proto, jaký jsem člověk, a ne jen kvůli mému tělu. Nevěřila jsem tomu, že si zasloužím něco víc.
Zmínila jste se také o sebepoškozování. Toho se jako máma hodně děsím. Co Vám tehdy pomohlo?
Rodiče aktivně chodili na vzdělávání a přednášky pro pěstouny, hledali si informace a zajímali se o všechno, co bylo nějakým způsobem propojeno s problematikou dětí v náhradní rodinné péči. Jak jsem již zmiňovala, měla jsem obrovský strach a úzkost z opuštění a odmítnutí. Nesnesla jsem jakoukoliv, byť drobnou, kritiku nebo výtku vůči mé osobě. Okamžitě jsem se stavěla do obrané pozice a pouštěla se do hádek. Při přestupu na střední školu jsem proto začala navštěvovat psychologa, který spolupracoval s naší doprovodnou organizací pro pěstouny v Ostravě – Polárkou. Pan psycholog mě však po nějaké době propustil z péče, protože již nevěděl, co mi dále předat. Mé potíže a trápení byly totiž velmi hluboko zakořeněné, a byly mnohem spletitější, než dokážu slovy popsat.
Moji pěstounští rodiče poznali pravou příčinu mého chování díky přednášce, která se týkala poruch attachmentu (citové vazby) u dětí v náhradní péči. Tehdy si jasně uvědomili, že přesně to je to, čím si spolu procházíme. Na této přednášce byli moji rodiče sami, a proto se jim naskytla jedinečná příležitost s terapeutem Mgr. Pavlem Němčíkem velmi důvěrně pohovořit o mých potížích. Na konci se s ním rodiče domluvili na naší společné spolupráci, a tak jsme všemu začali přicházet na kloub. Za panem Němčíkem jsem dojížděla do Olomouce na terapie intenzivně každý týden, a to po dobu dvou let. Ačkoli není psycholog, věnuje se úspěšně dyadické vývojové psychoterapii u dětí v náhradní rodinné péči. Za sebe mohu říct, že je ve svém oboru jednička. Během terapií jsem se – obrazně řečeno – setkávala se svým mladším já: s vystrašenou holčičkou, která si v sobě nese všechny ty zážitky a neví, jak se s nimi popasovat. Prostřednictvím terapií jsem si proto mohla vytvořit korektivní zkušenost – v bezpečném prostředí a s bezpečnou osobou.
Dalo by se tedy říct, že pak už byl Váš život jen procházka růžovým sadem?
Řekla bych, že to bylo spíše naopak. Uzdravení duševních bolestí rozhodně neprobíhá rychle, snadno a bezbolestně. Ve druhém ročníku střední školy jsem procházela psychicky velmi náročným obdobím. Pan terapeut tehdy vyhodnotil, že můj stav je závažnější a potřebuji péči psychiatra. Byla mi diagnostikována smíšená úzkostně depresivní porucha, a paní doktorkou předepsána antidepresiva, která jsem užívala po dobu šesti měsíců. Během této doby jsem stále velmi intenzivně spolupracovala s panem Němčíkem. Můj stav se posléze natolik zlepšil, že jsem již podpůrnou farmakoterapii nepotřebovala. Pan Němčík mě poté po dvou letech naší úspěšné spolupráce „vypustil do světa“. Terapie mě totiž naučila, že nikdy nebudu stoprocentně v pohodě, a že přijdou i těžší dny. Ale důležité je, že s těžkými emocemi už dokážu pracovat, umím „opečovat“ tu zraněnou holčičku uvnitř sebe. Pan Němčík však i nadále v mém životě zůstal. Je mi nyní dobrým přítelem a pravidelně navštěvuje mé lekce lukostřelby v Olomouci.
Pochopila jsem, že jste jeho trenérkou ve sportovní lukostřelbě, že ano? A k té jste se dostala jak?
I to byl vliv mé pěstounské rodiny. Jeden z mých brášků se od dětství věnoval závodní lukostřelbě. Rodiče mě hned po příchodu k nim do rodiny zaregistrovali do oddílu v Ostravě - Mariánských Horách. Začala jsem chodit na pravidelné tréninky pod vedením mých úžasných trenérek Dany Masárové a Jany Bednářové, které mě od začátku zahrnovaly láskou a péčí. V lukostřelbě jsem se našla, a hned na svém prvním mistrovství ČR jsem vybojovala bronzovou medaili. Úspěchy se hromadily, dostala jsem se až do sportovního centra mládeže. Ale tam jsem se kvůli velkému tlaku na výkonnost bohužel necítila dobře. Na dva a půl roku jsem lukostřelbu ze svého života odsunula. Ale dnes už jsem u ní zpátky; a to nejen jako sportovec, ale i jako trenérka. Lukostřelbě se nyní věnuji v olomouckém oddíle.
Bylo kromě terapií a radosti ze sportu ještě něco, co Vám pomáhalo zvládnout těžké dospívání?
Rodiče se stále snažili sami vzdělávat, hledat si nové informace a vše si propojovat s mým chováním. Vyzkoušeli jsme proto rovněž alternativnější formy terapie, které práci pana Němčíka pouze podtrhly a daly jí nový rozměr. Několikrát jsem absolvovala rodinné konstelace, při kterých jsem se mohla obrazně setkat se svými biologickými rodiči, poděkovat jim za život a odpustit jim. V současné době také navštěvuji dispoziční prognostiku, jež se soustředí spíše na budoucnost než minulost. Pracuje se vzorci chování a psychickými programy, které si v sobě neseme, a neslouží nám k dobrému.
Všimla jsem si, že svoje pěstounské rodiče velmi milujete, že je to vzájemné a rodiče Vás stále podporují, ačkoli už jste na studiích v jiném městě. Nesplnil se tedy předpoklad, že je nedokážete milovat. Vnímám správně, že Vaše životní cesta se obrací pozitivním směrem?
Ano, to dokáže milující rodina. K osmnáctinám jsem také od rodičů dostala poukaz do autoškoly, a stala jsem se tak i řidičkou. Na jaře roku 2023 přišlo stresové maturitní období, ale když jsem pak vedle maturity úspěšně zvládla i přijímací zkoušky na vysokou školu, prožila jsem velmi radostné a uvolněné prázdniny. V září jsem se pak přestěhovala do Olomouce, studuji obor sociální práce s dětmi a mládeží, a znovu jsem se začala věnovat lukostřelbě. Zvládla jsem trenérské zkoušky a od ledna 2025 mi dělá radost i trénování mého oblíbeného sportu.
Jakým směrem myslíte, že se bude ubírat Vaše odborná specializace v rámci studia?
Na fakultě jsem si vybrala jako téma bakalářské práce poruchu attachmentu u dětí v náhradní rodinné péči. Momentálně začínám s jejím zpracováním. Společně se svým bývalým terapeutem panem Němčíkem jsme nedávno vedli školení pro pěstouny právě na téma poruch citové vazby. Díky pozitivnímu ohlasu mi pracovnice doprovodné organizace pro pěstouny (kde jsme mj. byli s mými rodiči) nabídly práci lektorky. Za rok mě čekají bakalářské státnice a pak chci pokračovat na navazující magisterský obor psychoterapie a inovace v sociální práci. Budu rovněž podávat přihlášku na bakalářský obor adiktologie na 1. LF v Praze.
Ani nevíte, jak mě jako pěstounku těší, když vidím, že náhradní rodina může dítěti úplně změnit život. Že mohou v dospělosti žít spokojený, radostný a naplněný život, že si dokáží věřit a vnímat svou skutečnou hodnotu. Potřebujeme víc milujících pěstounů, kteří dětem dají právě takovou rodinu, právě tolik lásky, právě tolik podpory.
Děkuji Nikol, že se s námi podělila o svůj příběh, a také jejím pěstounům, manželům Grošaftovým, za jejich přístup.
