Článek
Život není náhoda, ale je plný náhod. A tak se stalo, že jsem se na své přednášce seznámila s Nikolou Grošaftovou, studentkou sociální práce, jež prošla výchovou v pěstounské péči a získala tak milující rodinu. Na rozdíl od většiny dětí a dospělých s touto zkušeností je ochotná se o své zážitky a pocity podělit. Nebude to snadné a veselé čtení. Nicméně závěr je velmi nadějeplný, a to hned ve dvou směrech: Zaprvé bych ráda vyzvedla dobrou praxi Moravskoslezského kraje, který hledal a našel pěstouny pro starší dítě, aby je nemusel umístit do ústavního zařízení. Zadruhé v životním příběhu dnešní respondentky je zřetelné potvrzení toho, že skutečná (bezpodmínečná) láska může léčit i největší traumata.
Nikolko, vím od Vás, že pěkný život s pěstouny u Vás začal až v 11 letech. Kde jste žila před tím? U svých rodičů?
U svých rodičů jsem byla po narození jen krátce. Maminka byla psychicky nemocná a tatínek spáchal sebevraždu. U prarodičů nebyly podmínky pro to, abych s nimi mohla žít, a tak jsem byla svěřena do péče tety (sestry mé mámy) a jejího manžela. Moje maminka měla ještě dvě starší děti, ale ty neznám a nepátrala jsem po nich. Žila jsem s příbuznými, kteří byli mými pěstouny, a jejich synem (mým bratrancem). Když jsem se svěřila kamarádce se zneužíváním z jeho strany, její rodina mi pomohla se z tohoto prostředí dostat – podali trestní oznámení a OSPOD, který naši rodinu navštěvoval, mne odebral. Rodina nebyla funkční, byl tam alkohol a nedostatečná péče o děti, ale jiné prostředí jsem ani neznala. Když jsem se po odebrání ocitla u přechodné pěstounky, zažila jsem vlastně poprvé opravdovou péči, pěstounka mě učila i základní hygieně. Přes to, co jsem v původní rodině zažila, jsem každé dva týdny musela jet na víkend „na návštěvu“ do rodiny tety a strýce. Oni se na mě ale hrozně zlobili, popírali fakta a kladli mi za vinu, že jsem je zostudila tím, že jsem se svěřila cizím lidem; pomlouvali mě po celém okolí i rodině. Bylo to opravdu hororové období, takže jsem byla moc ráda, když se po roce pobytu u přechodné pěstounky konečně rozhodlo, že ke strýci a tetě už se nevrátím. A protože pocházím z Ostravska, začal mi náš kraj (Moravskoslezský) hledat dlouhodobé pěstouny co nejblíže mému původnímu bydlišti, abych se mohla vrátit do stejné školy a ke kamarádům. To mi bylo těch 11 let.
Je dobrou zprávou, že Moravskoslezský kraj je schopen nacházet ohroženým dětem i ve vyšším věku rodinu a neumístit je do dětského domova. Víte něco podrobnějšího, jak to tehdy probíhalo?
Vím tolik, že byli dokonce dva zájemci, kteří mě chtěli přijmout. První byla paní bez manžela, druhý zájemce byl manželský pár; ti se posléze stal mými pěstouny a v mém srdci mými rodiči. Mámou a tátou. Když mě poprvé přišli navštívit k přechodné pěstounce, dovolila mi jít jim naproti, abych si je okoukla. Stála jsem na schodech a sice jsem se styděla, ale moc se mi líbili. Byla to láska na první pohled.
Jaké to bylo u nich?
Moji pěstouni – tedy jestli dovolíte, chtěla bych říkat moji rodiče – v tu dobu měli dva dospělé syny: jeden studoval na vysoké, druhý už měl vlastní rodinu. Cítila jsem se u nich velmi dobře, nikdo mi neubližoval a měli (mají) mě rádi.
Klidně můžeme o Vašich pěstounech hovořit jako o rodičích, protože je skvělé, že si tak rozumíte. A kdy jste je začala oslovovat mami a tati?
Přesný den si nepamatuji, ale pamatuji si svoje úvahy, že jsem si sama pro sebe říkala: když říkám prvním (příbuzenským) pěstounům teta a strejda, tak se mi plete, když bych říkala i těmto teta a strejda. A protože je mám ráda jako rodiče, tak to nebylo těžké říkat jim mami a tati, vyplynulo to přirozeně.
Mohla byste podrobněji popsat, jak jste si zvykala v nové rodině? Co po Vás pěstouni/rodiče chtěli, s čím vám pomáhali, jak jste se cítila a co pro Vás bylo nejtěžší?
S mými pěstounskými rodiči jsme si okamžitě padli do oka. Před předáním do nové rodiny bylo zprostředkováno několik setkání ještě v bydlišti mé přechodné pěstounky. Povídali jsme si o všem možném, chodili na výlety po okolí, a to nám umožnilo se lépe poznat a zvyknout si na sebe. Těsně před tím, než jsem k rodičům přišla, jsem u nich strávila jeden celý víkend. Při jedné z návštěv jsme také společně s mamkou a taťkou vyrobili takový kalendář do mého odjezdu k nim. Každičké ráno jsem hned po probuzení odtrhávala lístečky a počítala dny, než se k rodičům nastěhuji a budeme konečně spolu. Rodina.
Jednou z prvních věcí, na které jsme společně s rodiči narazili, byl můj nedostatek osobní soběstačnosti. V necelých 12 letech jsem nebyla schopná se orientovat v jízdních řádech. Rodiče mě tedy celou 6. třídu na ZŠ všude vozili autem. Měla jsem obrovský strach zajít do obchodu pro menší nákup, neznala jsem pořádně uklízení v domácnosti. Postupem času mě učili všechny tyto praktické dovednosti, než jsem si v nich byla sama jistá.
Jak jste zvládala školní vzdělání?
Byla jsem tehdy na druhém stupni ZŠ, třídní kolektiv se proměnil, protože některé děti odešly na osmileté gymnázium a jiné z okolních vesnic k nám přibyly. Bylo to těžké období, nedařilo se mi s nimi dobře skamarádit, nastala těžká šikana, sebepoškozování, nechtěla jsem chodit do školy. Šikanu na ZŠ tehdy řešila hlavně má maminka, která zašla přímo za třídní učitelkou. Paní učitelka třídní poté vzniklou situaci řešila individuálními rozhovory se mnou a dalšími aktéry. V průběhu dalších ročníků se také velmi snažila o spolupráci s jinými odborníky. Měli jsme veliké spektrum nejrůznějších aktivit pro upevnění vazeb v kolektivu. Paní učitelka byla skutečně skvělá a upřímně se o nás zajímala. A nejen to – měla také vždy snahu pochopit pozadí chování daného žáka; zjistit, z jakého pochází prostředí, mluvila například hodně i s rodiči žáků.
Určitě bych však zmínila slova paní učitelky v návaznosti na mou šikanu a nedobré vztahy se spolužáky. Mamce tehdy bylo řečeno, že si za to mohu sama, protože na sebe upozorňuji např. tím, že jsem spolužákům vykládala, že jsem se pokoušela spáchat sebevraždu, přemýšlím o ní apod. Volala jsem zkrátka o pomoc. Paní učitelka se však na začátku vůbec nesnažila pochopit, proč o tu pozornost a pomoc volám, a zřejmě opravdu neměla žádné povědomí o specifikách dětí v náhradní rodinné péči a o poruchách attachmentu už vůbec ne. Určitě by tedy bylo skvělé, kdyby měli pedagogičtí pracovníci aspoň základní vzdělávání o této problematice, aby se předešlo nepříjemným a zbytečným situacím a nepochopení.
Poslední ročník ZŠ byl už velmi pěkný, se spolužáky jsme měli hezký a vřelý vztah. Ráda na to vzpomínám! Věděla jsem už tehdy, že bych do budoucna chtěla studovat něco spojeného s psychologií. Proto jsem si pro své další studium vybrala Waldorfské lyceum, které umožňuje zvolit si od třetího ročníku specializaci – humanitní či technickou. S přípravou k přijímacím zkouškám mi rodiče velmi pomáhali. Technické předměty pro mne nikdy nebyly zrovna srozumitelné, a proto se se mnou taťka vždy učil jakoukoliv matematiku, fyziku, případně i chemii. Po ukončené ZŠ jsem si ve svých 15 letech také vydělala své první peníze na letní brigádě ve firmě, kde taťka pracoval.
Na celou střední školu vzpomínám velmi ráda. Waldorfské školství je hodně zaměřeno na rozvoj kreativity, tvořivosti i spirituality. Mohu tedy říci, že mi waldorf pomohl dostat se i více k sobě, zjistit o sobě nové věci. Zúčastnila jsem se také projektu Erasmus+ a na dva týdny odjela do belgického Gentu.
Pak Nikola nastoupila k vysokoškolskému studiu. O důležitých podrobnostech jejího života, např. jak se popasovala s poruchou attachmentu a traumaty, budeme hovořit příště. Pokud byste měli na Nikolu dotazy, neváhejte je připsat pod tento článek. Děkuji.
