Článek
Když narazíte na internetových platformách na názor, který Vás zaujme, máte možnost s autorem navázat kontakt. To se stalo i v případě dnešního pěstounského rozhovoru. Přečetla jsem si zajímavou myšlenku o tom, co by (mimo jiné) mohlo posunout pěstounskou péči k vyšší kvalitě a k dostatku pěstounů. A pak jsem jen přemýšlela, jestli se to hodí, aby zcela cizí osoba požádala Bohumilu Daňkovou o rozhovor. Zkusila jsem to a nabídka byla s laskavostí přijata.
Bohumila bydlí v krásné podkrkonošské oblasti v Královéhradeckém kraji. Žije v rodinném domě s manželem a mladším pěstounským synem, který navštěvuje základní školu (je mu 13 let). Stejně jako starší bratr má výborné školní výsledky, ačkoli při přebírání hochů z ústavů (ve 2 a 4 letech) měli od odborníků takové diagnózy a prognózy, že jsou nevzdělavatelní. Starší syn (24) již žije samostatně s přítelem Honzou, kterého přijali do rodiny také jako svého. Mají vlastní domácnost, ale kontakt a návštěvy stále probíhají.
Jak na mě Bohumila působí? Je to žena činu. Hned tak něco ji nepoloží a překonala toho víc než dost. Srdce zapojuje do všeho. V její mluvě se nejvíc odráží to, jak moc jí na pěstounských synech záleží a jako moc za ně bojovala a bojuje. Původně chtěla být učitelkou, ale stala se kuchařkou. Upřímně řečeno: působí spíše jako učitelka. Perfektně mluví a doučuje i cizí děti. Také svoje kluky naučila hodně. Učitelský dar prostě má. Za 22 let života v pěstounské péči se naučila být i terapeutem, lékařem a speciálním pedagogem. Mladšímu synovi byl diagnostikován autismus, ale ani to ji nezastavilo ve snaze připravovat ho na samostatný život. Velký důraz klade na finanční gramotnost. A teď už ať mluví Bohumila.
Bohunko, jste teprve druhá z pěstounů, se kterými jsem udělala rozhovor, která nemá vlastní děti. Takže jak to u Vás začalo, co Vás vedlo k pěstounství?
V mých 32 letech jsme si s manželem přivezli z ústavu dvouletého chlapce. Do té doby jsme se pokoušeli o vlastní dítě, ale bohužel vždy skončilo těhotenství smutně, bez děťátka. Schvalovacím procesem náhradní rodinné péče jsme procházeli v roce 2001. Staršího syna jsme přijímali o rok později. Původně jsme chtěli být osvojiteli, ale když nám sociální pracovnice řekla, že budeme čekat asi 15 let, vzhledem k našemu věku jsme přistoupili k pěstounské péči. A na miminku jsme netrvali.
Systém ale stejně nebyl funkční v mnoha směrech, např. soud vydal předběžné opatření s omezením na „dobu nezbytně nutnou“, ale samotné soudní jednání o svěření dítěte do péče proběhlo až za několik let. Do té doby mi úřad odmítl vyplatit pěstounské dávky. I když jsem přijala do péče malé dítě, musela jsem ještě 3 měsíce pokračovat v práci. Žádná podpora nebo pomoc nepřišla, slyšela jsem jedině, že když to nezvládáme, ať malého vrátíme. To bychom ale neudělali nikdy. Ani psa přece nevrátíte do útulku, natož zraněné dítě. Chlapec už měl před námi několik vytipovaných pěstounů, ale ti ho nepřijali poté, co se dozvěděli diagnózy chlapcových rodičů. My jsme o žádném vracení neuvažovali. Když se narodí biologické dítě, taky s ním snášíte dobré i zlé. Pokud přijímáte do rodiny dítě nebiologické, musí Vám vonět, musíte se zamilovat. A my jsme se zamilovali – pak už je vám všecko ostatní jedno. Všecky překážky překonáte.
Předpokládám, že jste finančně zdatná, když jste to s manželem museli zvládat dlouho bez podpory ze strany státu?
Považuji se za příslušnici starší generace, která neplýtvala. Šetříme a hospodaříme. Peču domácí chleba, máme nasušená kila praváků, hospodaříme pečlivě. Nekupujeme věci, na které ještě nemáme naspořeno. Zároveň ale chceme umožnit dětem kroužky, lyžáky a studium vysoké školy, což všecko vyžaduje naspořené prostředky.
A jak probíhalo sžívání s prvním synkem?
Když jsme si ho přivezli, byly mu 2 roky a 7 měsíců. Neuměl chodit, nemluvil, nožičku měl stočenou obráceně. Náš pediatr po vyšetření vydal hodnocení, že chlapec odpovídá psychomotorickým vývojem 8 – 10 měsíčnímu dítěti. To zanedbání z ústavu bylo děsivé. Ale já jsem se nevzdala, 7× denně jsem s ním cvičila Vojtovu metodu. Tři měsíce jsem chodila se synkem v šátku na břiše, protože při jakémkoli vzdálení ode mne strašně plakal. Když jsme šli na lékařskou prohlídku tříleťáka, dohnal skoro všechno. Kromě řeči, která se vyvíjí déle, a kromě plenek, které ještě nosil. To nebyla v dané chvíli priorita a až se chlapec pěkně zabydlel, i se záchodem jsme si poradili.
Velice rychle rostl – v sedmi letech měl už 145 cm, v šesté třídě 200 cm. Trpěl nepřijetím pro jinakost: pro děti svého věku byl moc velký, pro děti stejně vysoké byl malé/hloupé dítě. V první škole, kam chodil, byly paní učitelky zcela bez pochopení dětské duše. ADHD považovaly za nevychovanost a dítě nikdy nepochválily, vždy jen káraly. Dokonce ani snahu syna s dyslexií, když se naučil s velkou pílí krásně psát, neocenily. Kromě toho byl i velmi neobratný, což souvisí s tím rychlým růstem; pády byly také přičítány schválnostem. Nakonec jsme chlapce dali na jinou školu, vystudoval úspěšně a je spokojený.
Mezi vašimi syny je 11 let věkový rozdíl. Kdy jste přijímali toho mladšího?
Mladší syn měl 4 roky, když k nám přišel (v roce 2015). Zcela náhodou jsme se s ním seznámili přes přechodnou pěstounku. Byla to paní, která dělala toto poslání jedině omylem. Neměla ráda cizí děti, neplnila jejich potřeby, oddělovala jim i jídlo, a když si chtěly přidat, řekla, že nemá peníze. Dodnes jí to chování nemůžu zapomenout, ačkoli ona je už po smrti. Syn dostal z předchozí rodiny, u které pobýval, pěkné vybavení: koloběžku, kolo atd. – nic z toho mu přechodná pěstounka nedala. Navíc mu hrozil ústav. Krajský úřad nás pro toto dítě nevytipoval, a proto jsme považováni za nezprostředkované pěstouny. Ale ani druhého syna bychom nedali za žádné peníze na světě. Měl 4 roky a za sebou pobyt už v několika rodinách. Přechodná pěstounka nám řekla, že chlapec má být umístěn do výchovného ústavu: nikdo nechtěl dítě, které mělo problémové rodiče. My jsme chtěli syna do péče, nechtěli jsme dopustit ústav, ale kraj měl svoji představu. Takže se hrálo o čas. Návrh na soud jsme podali dříve, než kraj. Pak se kraj proti rozhodnutí odvolal, ale podpořila nás sociální pracovnice z OSPODu a soudkyně se přiklonila k tomu, co tvrdíme my: že dítě má právo na rodinu, že rodina musí mít před ústavem přednost.
Chlapec měl za sebou extra těžké zážitky. Míval výbuchy hněvu, což je u traumatizovaných dětí obvyklé, ale stejně se mi to nezdálo. Proto jsem s ním chodila do SPC; řekli jen těžké ADHD a vývojová dysfázie. Až když jsem později vzala syna k psycholožce, diagnostikovala mu navíc ještě autismus. Potřebuje všecko dobře vysvětlit, má vysokou potřebu spravedlnosti a rovného přístupu. Snažíme se stále vysvětlovat, že v životě to chodí jinak. Ve škole se mu daří výborně, je velmi nadaný. Jednou za rok ale musí navštívit svoje biologické rodiče, což mu zvláště jako autistovi dělá velmi zle. Rodiče nejsou mentálně způsobilí, nemá si s nimi co povídat a cítí jako velkou nespravedlnost, že ho k tomu systém nutí. Chápu to, taky bych byla naštvaná, kdyby mě někdo nutil.
Jak se s takovou situací vyrovnáváte?
Máme povinnost syna na návštěvu připravit. Nikdo vám ale neřekne, jak to vlastně máte udělat. Dětem nemáme lhát, ale přitom jim máme povídat, že rodiče ho milují a nestarají se o něj jen proto, že jsou nemocní. Pravda je ale taková, že ti rodiče žádný zájem nemají, starat se ani nechtějí. Dítě to dřív nebo později stejně pozná a kdo bude ten špatný, který lhal? Přece pěstoun. Já dětem nechci lhát.
Důvod, proč jsem Vás oslovila pro rozhovor, byly dva zajímavé postřehy, které jsem od Vás četla. První z nich je to, že psychologové, kteří posuzují vhodnost žadatelů pro krajské úřady, by měli mít konkurenci. Jak jste to myslela?
Krajské úřady mají buď svého vlastního zaměstnance-psychologa, který jediný má pravomoc kandidáty posoudit, nebo kraj pravomoc deleguje na psychologa externího, ale zas jen na vybraného jedince. Tento jedinec či dvojice si z toho udělají výhradní „zahrádku“, jejich názor je neprůstřelný a často zakonzervovaný nesprávným směrem. Pokud by žadatel mohl požádat o posouzení specialistu, který není ve vztahu s krajským úřadem, vznikla by tím konkurence. Navíc by si mohl vybrat psychologa, který s „bolavými“ dětmi z NRP pracuje, a tím je jeho kompetence ještě vyšší. My jsme prošli takovou zkušeností, že nás krajský „výhradní“ psycholog neschválil – když jsme se odvolali na ministerstvo, dalo nám zapravdu. Ale odvolací proces je dlouhý a celé se to tím jen zhoršuje.
Druhý zajímavý postřeh se týká toho, proč je málo pěstounů. Jak to vidíte Vy?
Pěstoun dostane do péče traumatizované, bolavé a velmi komplikované dítě. Systém mu ale v ničem nepomůže. Pedopsychologové jsou velká vzácnost a stejně jako na psychologa musíte po objednání čekat třeba půl a více roku. To není žádná pomoc! Ohrožené dítě potřebuje odborníky v blízkosti a bez čekání. Stát nemá dost odborníků, kteří by mohli ohroženým rodinám pomáhat. Proto taky nemá pěstouny. Ono totiž nestačí říct Pojďte dělat pěstouny, slušně vám zaplatíme. Peníze přece nejsou všecko. Když je dítě psychicky bolavé, musí se léčit ta rána. Já tomu říkám „vytáhnout trn“. Vytažení trnu bolí, musí se dělat maximálně opatrně, ale trn se tam nechat nesmí. Jinak by se rána nikdy nezahojila. A tuto jemnou hodinářskou práci je třeba umět dělat s láskou. K té náročné práci je taky potřeba myslet na to, aby si pěstoun udržel fyzické i duševní zdraví, aby nevyhořel. A zase: Kde je nějaká podpora? Může snad pěstoun odjet do lázní? Poskytne mu státní systém specializovaného psychologa v dostupném časovém horizontu? Kde je ta síť podpůrných služeb?
Jako pěstouni si musíme vše řešit sami. Pěstoun aby byl pedagog, etoped, psycholog, terapeut, lékař různých odborností. Terapie, léky, cvičení. A neustálý boj se školkou či školou, kde jsou neznalí nebo neochotní pedagogové, kteří nedokážou pochopit projevy traumatu a dítěti cestu aspoň neztěžovat, když už nepomohou. Jako dobré se mi také zdají adaptační pobyty a školy v přírodě, kde se děti poznají mimo školu a hodně jim to pomůže v budování kamarádství. Ale zas – musí to být dítě, které si tam přeje jet.
A jak to vidíte s penězi? Je dnes pěstounská péče dobře ohodnocena?
To je velmi různé. Pokud má pěstoun starší a relativně zdravé dítě, může chodit do práce. Pak se dá důstojně žít, dítěti dopřát i spořit. Na jednu stranu stát pěstounům poskytuje prostředky, a to jak pro pěstouna samotného (za péči), tak částku na potřeby dítěte. Ale na druhou stranu vůbec nekontroluje, jak byla částka na potřeby dítěte použita. Někteří pěstouni dětem i spoří, jiní jim nezaplatí ani kroužek. V zahraničí existují speciální fondy, ze kterých se dají čerpat prostředky právě v mimořádných situacích: dítě je postižené, potřebuje speciální terapie, může čerpat peníze na terapie i na dopravu. Pěstoun, který má komplikované dítě, nemůže třeba pracovat, také může na důvodné potřeby čerpat peníze – ovšem konkrétně, na přesně daný účel. Např. rovnátka, pomůcky na zlepšení zraku, sluchu atd. Vše je třeba doložit, ale s penězi se hospodaří účelně.
Druhý zajímavý tip, který jsem od Vás četla, jsou kempy pro „volné“ děti a náhradní rodiče. Jak by organizování těchto kempů podle Vás mohlo pomoci v NRP?
Kempy se realizují tradičně v některých cizích zemích (např. USA nebo Švýcarsko). Sejdou se tam děti, pro které se hledá rodina, a pěstouni, kteří hledají děti. Uspořádají se soutěže, výlety, zábavy, opékání, prostě společný program. Při tom programu se lidé s dětmi poznají a vzniknou vazby. Vznikne to „zamilování“, které jediné dává šanci na to, že NRP bude úspěšná. Pokud má někdo v péči dítě, které nemiluje, nikdy mu nedá to potřebné – bez lásky to nefunguje. Nestačí dát střechu nad hlavou, jídlo a oděv. A to, aby láska mezi dětmi a dospěláky vznikla, se osvědčilo právě metodou vzájemného poznávání v kempech. U nás se úřady domnívají, že jedině ony dokážou děti s pěstouny správně napárovat. Ale už dávno se ví, že to často nefunguje. Proč nezkusit kempy? Protože se úřady bojí, že by měly konkurenci. Nebyly by to ony, kdo rozhodují, ale lidé sami. Přitom se dost často stává, že např. k lidem sportovně aktivním spáruje úřad dítě „peciválka“. Není to lepší nebo horší dítě, jen je místo sportu baví spíš četba, pokusy, chemie nebo kreativní činnosti… (a obráceně). Potom je pro ně velmi těžké zapadnout tam, kde vybočuje a má pocit, že je z jiné planety, zvlášť když jde o dítě se zlámanými křídly. Tohle kempy eliminují.
Díky moc za skvělé podněty – a na ty kempy se co nejdříve na kraji zeptám.
Přeji krásný podzim a spokojený rodinný život!
