Článek
Občas na mě vyskočí nějaký článek o člověku, jehož zbývající čas vyměřený pro tento život je už krátký. A doporučuje se mu (případně on sám doporučuje) stihnout toho do smrti co nejvíc: splnit si přání, která celý život odkládal. Napsat si jejich seznam a odškrtávat si.
Nejsem na tom zdravotně nejlépe, takže občas mě to nutí přemýšlet podobným směrem. Co napíšu na svůj seznam přání, když budu mít třeba poslední 3 měsíce života? Návody říkají: Cestovat do exotického místa, které toužíte poznat. Skočit tandemovým seskokem. Absolvovat pěší pouť do Santiaga de Compostela. Podat si ruku s papežem. Zazpívat si na pódiu se slavnou zpěvačkou. Vrátit se do míst svého mládí a pohovořit se spolužáky z dětství. A tak.
Nikdy jsem netoužila po ničem z výše napsaného. Můj seznam byl jen prázdný bílý papír. Teď se tam však jeden zápis objevil. Kdybych byla 3 měsíce od smrti, chtěla bych je strávit v klidu a samotě na místě, které by bylo podobné tomu na přiloženém obrázku.
Ale nemůžu nic takového udělat. Jednak mám ještě malé děti a za druhé na onom místě, v té chaloupce, bych neměla z čeho žít. Pokud bych ukončila svůj pracovní poměr, neměla bych příjem. Mám sice odpracovaných 33 let, ale na důchod je to málo. Z čeho vlastně člověk při plnění svých posledních přání žije? Předpokládají podobné plány, že si vezme velkou půjčku a je mu fuk, co bude po jeho smrti?
Vyplývají z toho pro mě dva závěry: Kromě toho klidu není nic, co bych chtěla zažít. A zrovna tuhle věc si nemůžu dopřát.
Anebo člověk touží právě po tom, co mít nemůže? Proč by jinak lidé toužili po tandemových seskocích a potápění v korálovém moři? Šťastný je prý ten, kdo netouží po ničem. Jsem blízko, ale můj seznam úplně prázdný není. Někde dělám chybu. Nevím kde. Tak jsem svou úvahu aspoň dala na papír… Pomůže to?
