Článek
(Anotace: Jak vnímám přínos dokumentu Švédi z osady. Dokumentární film Kataríny Farkašové z roku 2018. Ke zhlédnutí na Youtube.)
Když se podíváte na dokument Švédi z osady, uvidíte v něm tři zajímavé mladé muže. V době natáčení jim bylo asi 25 let. Ve věku kolem 1,5 roku byli adoptováni ze slovenského kojeneckého ústavu (oni sami to nazvali „sirotčinec“ - zřejmě ve Švédsku kojenecké ústavy nejsou, nebyl pro to adekvátní překlad). Tento kojeňák vedla lékařka MUDr. Leksová, která o své vlastní aktivitě pozvala do ústavu švédské zájemce o adopci, umožnila jim se s dětmi seznámit a během pobytu jim poskytovala podporu a ubytování. Sama v dokumentu říká, že o romské děti v naší zemi nikdo zájem neměl. Podle přirozené náklonnosti tak vznikly adoptivní rodiny. Děti odjely s novými rodinami a za rok už mluvily švédsky.
Začátek dokumentu vysvětluje, jak se jeden ze tří adoptovaných, Alexander (původním jménem Ján), snaží zjistit, odkud pochází a kdo jsou jeho biologičtí rodiče. Jeho rodiče adoptivní jsou totiž prototypem Švédů, jak si je typově představujeme (blond až zrz); nikdy mu netajili, že je osvojený. Je vysoký, tmavovlasý, kudrnatý. Skutečný fešák. V době natáčení studoval vysokou školu (hovoří se o psychologii a managementu). On je tím, kdo má odvahu přijet na Slovensko jako první. Při setkání s rodinou poznává matku a téměř dvě desítky sourozenců (čtete dobře!). S matkou však žije její manžel, který není otcem Alexandra, a není snadné z rodiny vypáčit, kdo je tedy otcem (ačkoli rodina to ví, neboť v době Alexandrova narození žila mamka s jiným mužem - manžel byl ve výkonu trestu). Na závěr dokumentu (při třetí návštěvě na Slovensku) se však i s biologickým otcem potká. Zjistí, že otci bylo v době narození Alexandra 15 let.
Aby nebyl odkázaný jen na tlumočníka, učí se Alexander i slovensky. Jediný z těch tří adoptovaných se do osady ještě vrací. V závěru dokumentu hovoří o svém doktorském studiu ve Vídni a o tom, že se v Bratislavě seznámil s dívkou Katarínou, s níž plánuje svatbu. Jeho vztah s adoptivními rodiči je skvělý. Adoptivní máma je přesvědčená, že její tělo a mysl se díky přijetí Alexandra zklidnilo a umožnilo jí mít i vlastní dítě. Alexandr má o 3 roky mladší švédskou sestru. Bohužel i v láskyplném prostředí se od střední školy cítil opuštěný, chybělo mu vědět, odkud pochází a proč se ho vzdali. Nyní se cítí kompletní a spokojený. Velmi silná je scéna, kdy Alex jede s tlumočnicí do kojeneckého ústavu Mlynky a v pokoji je plno dětí zavřených v postýlkách. Ty postýlky jsou stejné jako před čtvrt stoletím a Alex cítí stejně jako ty děti opuštěnost; není schopen ani promluvit. Když se diví, že on jediný byl v adopci, a sourozenci zůstali s rodiči, dopátrá se poznání, že byl odvezen s těžkým zdravotním problémem do nemocnice a lékaři ho do nevyhovujícího prostředí osady odmítli vrátit. Proto byl následně předán do ústavu. Matka ho nenavštěvovala a byl tedy vybrán do adopce.
Druhým odvážlivcem, který se jede seznámit s biologickou rodinou na Slovensko, je Erik. Alexander ho doprovází. Jako první vítá Erika sestra, která tvrdí, že je podobný jinému bratrovi. Ani v tomto případě však u členů rodiny podobnost nevidíme. Když se obejme s mámou, je rád, že ji mohl poznat. Část členů rodiny si ukazují jen na fotografiích, otce jsme neviděli (snad zemřel?). Erik ve Švédsku pracuje v administrativě, má rodinu a syna. Když se syn narodil, byl ale Erik právě ve vazbě. Popral se a skončil na 2 roky ve vězení. Říká, že díky svým adoptivním rodičům se nepropadl na dno a vrátil se do společnosti ("moji rodiče mě zachránili před špatným životem").
Třetí sledovaný adoptivní muž, Christofer (původně Roman) měl dětství asi nejtěžší. Se svými adoptivními rodiči se stýká, ale dříve utíkal z domova, protože tam vládl alkohol a násilí. Kvůli tomu se dostal do špatné party a do vězení pro mladistvé. Díky tomu, že mu stát nabídl práci s dětmi v centru volného času, si dokázal uvědomit, jak je důležité, kdo s dětmi tráví čas ("když mi důvěřují, můžu se změnit"). Je vidět, že se dokázal s těžkým dětstvím nakonec popasovat. Povahově je samotář, zřídil si dílnu na opravu veteránů. Hledání jeho biologické rodiny na Slovensku bylo poněkud komplikovanější. Musel se zúčastnit i televizního pořadu Pošta pre teba, který jeho rodiče našel. Po vysílání s rodinou poseděl v kavárně a povídali si. I on byl jako miminko odvezen z podmínek osady proto, že byl vážně nemocný. Rodiče ho v nemocnici a ústavu nenavštěvovali, následovala adopce.
U všech tří adoptovaných mě zarazilo, jak velmi se nepodobají svým biologickým příbuzným. Je zvláštní, jak jsou odlišní od těch, z jejichž genů pocházejí. Všichni tři si uvědomují, že jejich život - kdyby zůstali v osadě - by byl zcela jiný. Řekla bych, že o dost horší. A co si myslíte vy?
PS: Děkuji Aliancii žien Slovenska a RTVS, že umožňují dokument zhlédnout zdarma na Youtube.
