Článek
V minulém roce jsem vám na svém blogu představila v rozhovorech Nikolu Grošaftovou: dívku, která vyrostla v pěstounské péči a je ochotná se o své zážitky dělit. Protože víte, jak těžký osud měla, zaujalo Vás stejně jako mne to, do jaké pěstounské rodiny přišla, a jak náhradní rodiče prožívali s Nikolkou její těžké (traumatem poznamenané) dospívání. Manželé Pavlína a Jaroslav Grošaftovi bydlí na severní Moravě a v době přijetí jedenáctileté Nikolky do pěstounské péče už měli dva dospělé samostatné syny. Paní Pavle bylo při přijetí holčičky do péče 50 a jejímu manželovi Jaroslavovi 54 let.
Zásadní otázka, kterou při Nikoliných trápeních řešili, byla porucha citové vazby (attachmentu), o níž zpočátku nevěděli nic. Před tím, než dívka přišla do Grošaftovic rodiny, byla rok u přechodné pěstounky. Kromě předchozích špatných zkušeností (zneužívání v širší rodině) to pro ni byla další traumatizující událost: od přechodné pěstounky musela jet vždy jednou za 14 dní strávit víkend do své původní (toxické) rodiny.
Paní Grošaftová se původně věnovala vychovatelství a byla také trenérkou ve fitcentru. Věděla, že u této práce nechce zůstat po zbytek života a začala uvažovat o práci, která by měla smysl a také někomu pomohla. Pan Grošaft nejdříve pracoval na šachtě, pak se stal manažerem u firmy se stínící technikou; nyní je v důchodu. Při osobním setkání jsem si všimla toho, že jsou opravdu sehraný pár. Několik let byli podporovateli adopce na dálku, potom se stali a stále jsou dlouholetými podporovateli staroušků na Ukrajině, spolupracovali s Charitou Ostrava.
V roce 2014 podali Grošaftovi žádost o zařazení do registru pěstounů, prošli posuzováním a pěstounským kursem. Původně se přihlásili na kurz vzdělávání přechodných pěstounů. Při jednom pohovoru s paní psycholožkou však byli dotázáni, zda by status přechodných pěstounů nechtěli změnit na status pěstounů dlouhodobých, protože kraj má v registru děvče, které stále - téměř po roce u přechodné pěstounky - čeká na novou rodinu. Tato situace se stala motivem pro spontánní změnu rodinných záměrů a v roce 2015 je krajský úřad pozval k nahlédnutí do spisu, který patřil jejich budoucí svěřence Nikolce. Seznámení již nic nebránilo. Proto se svých hostů nyní ptám:
Jak probíhal ten první kontakt s Nikolkou?
Seznámení probíhalo prostřednictvím přechodné pěstounky. Nejdříve jsme jezdili za Nikolkou k přechodné pěstounce a potom následovaly návštěvy za asistence přechodné pěstounky u nás. Postupně jsme se seznamovali a podnikali společné výlety. Po příchodu do naší rodiny dívka ještě několik měsíců navštěvovala svou původní biologickou rodinu. V okamžiku, kdy si jsme si požádali o svěření Nikolky do poručenské péče, zájem o ni z jejich strany zcela opadl. Musíme přiznat, že se nám i ulevilo, protože vztahy mezi Nikolkou a její rodinou byly velmi napjaté. Při návštěvách u původní rodiny to bylo, jako by se pohybovala na nepřátelském území.
Jak si u Vás po přijetí do rodiny zvykala?
Nikolka k nám natrvalo přišla v listopadu, bylo jí jedenáct. Přichystali jsme jí pokoj s uvítáním i výzdobu. Byla kontaktní dítě, ráda si povídala. Začátky byly náročnější; měla strach ze tmy, z velkého množství lidí, neuměla normální běžné věci (jako je třeba nakupování, jak cestovat MHD, jak uklízet apod.). Zpočátku často komunikovala s „imaginárním přítelem“, byl to velmi zajímavý zážitek. Nejdříve nás trochu vyděsilo, že slyšíme např. v koupelně dva hlasy, když víme, že je v ní Nikolka sama. Dnes již víme, že tohle děti, které cítí úzkost, dělají – vytvoří si ve svých představách osobu, se kterou si zcela reálně povídají. Postupně se Nikolka začleňovala do naší domácnosti, začala mi pomáhat s úklidem, vařením, pečením, a tak si tyto dovednosti postupně osvojovala. Zavedli jsme si rituál, že po návratu ze školy si povykládáme, jak se jí dařilo, co prožila a jak se cítí – byl to čas jenom pro ni. Aby zvykání v novém domově bylo co nejplynulejší, přijala jsem novou práci se zkráceným úvazkem. Ráno jsem vozila malou do školy, odpoledne ji manžel vyzvedával.
Takhle na první povídání to vypadá idylicky, ale z vyprávění Nikol víme, jak těžké to pro Vás všechny bylo…
Nikolka je obrovsky statečná. Už jako malá se naučila velmi dobře svá trápení skrývat. I u nás uměla kamuflovat potíže; ale neznamená to, že je neměla. Vlastně nyní po těch desíti letech se ani nechce věřit, kolik bolesti si s sebou nesla. Na střední škole se začaly prohlubovat její deprese, způsobené zejména psychickým vydíráním chlapce, do kterého byla zamilovaná, a také do toho přišla covidová izolace. Přestože Nikolka chodila již dlouhou dobu na intenzivní terapie k panu psychoterapeutovi, její sebedestruktivní myšlenky byly tak intenzivní, že nám doporučil psychiatrickou péči. Tuto jsme samozřejmě využili a tím se nám naštěstí podařilo překonat nejhorší období. Součástí jejího trápení a duševní bolesti se stalo i sebepoškozování.
Ajaj, to je noční můra každého rodiče. Jak jste zvládli tuhle hrozbu?
Zpočátku se Nikolka snažila řezy kamuflovat jako drápance od kočky, ale když pracovala na brigádě ve firmě mého manžela, našel u ní nůž a žiletky. Nesnažili jsme se tvářit, že to nevíme, ihned jsme to řešili s ní i s terapeutem. První krok je dát dítěti najevo, že cokoli je trápí, budeme řešit s ním, že je milujeme a není špatné; ale v žádném případě nebudeme tolerovat další sebepoškozování. Vyžadovalo to, aby byla co nejvíce s námi a mimo dosah možností, které by jí vyvolávaly stres a potřebu se řezat. Naše štěstí je, že Nikča je velmi inteligentní a chtěla si nechat pomoct. Postupně jsme přicházeli i na jiné terapeutické možnosti. Začali jsme využívat kineziologii a rodinné konstelace, které jí pomohly zpracovat to, co bylo její největší bolestí – a to opuštění a odmítnutí od vlastních rodičů. To, že táta už není, že svou holčičku opustil a měl tu pro ni být a že maminka nefunguje (patrně má psychickou nemoc). Není to jednorázová záležitost, na konstelace jezdíme už asi 4 roky.
Taková práce na psychickém uzdravení jistě bude ještě trvat léta. Přesto myslím, že něco základního, co Nikolce umožnilo, že Vás miluje, i když trpěla poruchou citové vazby, jste jí museli poskytnout vy. Co myslíte, že to bylo?
Je naše a milujeme ji. I když udělala něco, co nebylo úplně podle našich pravidel, lhala nebo se pořezala, neviděli jsme problém v ní, ale v její minulosti. Já jako pěstounka jsem k ní nepřistupovala autoritativně, ale jako nejlepší kamarádka, které se může se vším svěřit. Nic, co řekla, jsme nebrali na lehkou váhu. Musí vědět, že jsme tu a vždy budeme pro ni. Hodně jsme se také zajímali o její kamarády a snažili se je poznat. Zajímali jsme se, čím se dnes mladí lidé baví. Zkrátka, kde se naše dítě pohybuje mimo domov. Léčila se na psychiatrii, brala léky. Hodně nám pomohla přednáška pana psychoterapeuta Mgr. Pavla Němčíka – v ní jsme poznali všechny Nikolčiny potíže a jejich zdroje. Proto také pan Němčík byl následně jejím úspěšným terapeutem. A ano, také jsme stanovovali mantinely – hraje se podle našich pravidel. Když to ale dítě potřebuje, vykašlat se klidně na vaření či úklid, a věnovat se dítěti. Nepřeji nikomu zažít, když vidíte, jak u dítěte reálně probíhá deprese a jediné, co můžete, je být vedle něj a snažit se ze všech sil tu depresi zmírnit. Chodíte poslouchat za dveře, zda slyšíte dech a jestli nepláče. Co je na tom řekla bych skoro šílené, že tyhle děti se naučí plakat tak, že je nikdo neslyší.
V rozhovoru s Nikolou jsme se dozvěděli i to, že je úspěšná ve sportovní lukostřelbě. Myslíte, že to také mělo vliv na její formování?
Docela určitě. Sport je báječná příležitost pro každé dítě, aby pocítilo, že úsilí má svoje výsledky. Lukostřelba byla jasná volba, jelikož jsme toto prostředí dobře znali. Dokonce i pan psycholog nám potvrdil, že to bylo dobré rozhodnutí, protože pouze zde byla Nikolka schopna přestat myslet na vše, co ji trápí. Nikolka ze začátku trochu vzdorovala, nebyla na aktivity zvyklá. K lukostřelbě jsme postupně přidali cvičení kvůli zádům, pak jsme přidali fitko, tančení, box i jógu. Její úspěchy v lukostřelbě nebyly malé, je několikanásobnou mistryní České republiky a byla zařazena do programu talentované mládeže.
Jak k vám do rodiny Nikolka zapadla? Z rozhovoru s ní vím, že vás skutečně miluje, a že když jede ze svého bytu v Olomouci k vám „na sever“, říká, že jede domů.
Podařilo se jí napojit se na náš rodinný humor, miluje své brášky, jejich ženy, synovce a neteř. Miluje domácí mazlíčky, máme dva pejsky a měli jsme kočičku, se kterou si hodně rozuměla. Sladila se s námi krásně a my jsme nikdy nelitovali, že k nám přišla tak úžasná dcera. Dokáže sama vyhodnotit, že kdyby zůstala v původní rodině, s největší pravděpodobností by ji nikdo nepodporoval, nemohla by realizovat svoji touhu po vědomostech a objevování. Studuje vysokou školu se zaměřením, které ji baví, a po ní bude moci pomáhat dalším lidem. A už teď prostřednictvím dobrovolnictví pomáhá v mnoha potřebných oblastech. Na promoci bychom chtěli pozvat i její bývalou přechodnou pěstounku Helenku. Všichni v našem okolí mají radost, jak se Nikolce v životě daří.
Svou lásku nám dává najevo každý den. Objetím, pohlazením, poděkováním, pozdravem, snahou být pořád lepší. Když u nás slavila první 4 roky, upekla nám dort a připravila krásné ručně vyráběné fotoalbum s poděkováním pro nás. To člověka nesmírně zahřeje u srdce. Rozhodně neplatí, že starší děti se do pěstounské péče nehodí a že s novou rodinou nedokážou navázat vztah.
Lepší závěr rozhovoru bych si ani nemohla přát. Jde přímo proti tomu, čím někteří psychologové brání hledání rodin pro starší děti - a to proti tvrzení, že starší děti se kvůli poruše citové vazby nedokážou na nové pečovatele navázat. Naštěstí to nemusí být pravda. I díky pěstounům, jako jsou Grošaftovi, kteří předsudkům nepodlehli. Děkuji jim nejen za rozhovor, ale i za jejich léčivou lásku.
