Článek
Od ledna 2025 došlo ke zrušení kojeneckých ústavů a stát stále nemá dost pěstounů. Každé dítě potřebuje rodinu - pokud ne tu svoji, tak náhradní. A vedou se široké (i bojovné) diskuse o tom, zda odměna pro pěstouny je motivační, a na druhé straně se ozývají hlasy, že pěstouni „to dělají pro peníze“. Jak je to tedy s těmi penězi?
Pojďme si situaci nejprve osvětlit sine ira et studio (bez zlosti i náklonnosti). V současné době existuje v ČR pěstounská péče několika druhů, a každá z nich je také jinak finančně státem podporovaná.
První dělení je na pěstouny přechodné (v hantýrce "přechodňáci") a dlouhodobé (v hantýrce "trvalé"). Přechodní pěstouni jsou krizovým institutem pro záchranu dětí v akutní nouzi (namísto ústavu). Dejme tomu, že je nalezeno dítě v ohrožení, rodiče sjetí, příbuzné se v rychlosti dohledat nepodaří. Ale to dítě potřebuje okamžitou pomoc. A to jak fyzicky, tak psychicky. Na to jsou právě připravováni a školeni přechodní pěstouni - jsou k dispozici 24 hodin denně, aby mohli převzít dítě a postarat se o všechny jeho potřeby. Mívají doma obdivuhodné množství vybavení, protože příchozí dítko může být miminko, ale taky může být puberťák. Pro každého je třeba vytvořit podmínky. Přechodní pěstouni nevykonávají jinou činnost, je to pro ně zaměstnání (ačkoli tedy fakticky zaměstnanci nejsou). Jejich měsíční odměna se odvíjí od toho, kolik dětí mají aktuálně v péči, a zda tyto děti mají zdravotní handicap (tzv. stupně závislosti - ty jsou 4).
Nyní konkrétní příklad pro představu: Přechodný pěstoun přijal jedno dítě, které je relativně zdravé (nemá stupeň závislosti). Pěstounova měsíční odměna činí 37.440,-- Kč hrubého, což v čistém vyjde kolem 30.000,-- Kč. Jestli je to hodně, nebo málo za práci, kterou vykonává 24/7, to si zvažte sami. Pro dítě samotné je ještě stanovena částka na jeho potřeby (navyšující se věkem), např. pro pětileté 6.290,-- Kč měsíčně.
A nyní pěstouni dlouhodobí. Tady je situace mnohem komplikovanější, protože se dále dělí na zprostředkované a nezprostředkované, na příbuzenské a nepříbuzenské. Někteří pěstouni to mají i v kombinaci.
Pro zjednodušení vyberu příklad prarodičů, kteří mají v péči pětiletého vnoučka. Prarodiče jsou nezprostředkovaní pěstouni (tj. neprochází testováním, posuzováním a přípravou), neboť jsou pro děti nejbližší rodinou. Na druhou stranu u nich právo zakládá subsidiární vyživovací povinnost, takže dávky pěstounské péče jsou jen doplňkové. Ale i tak myslím, že prarodičům v důchodu dost pomohou. Podívejme se na to prakticky:
Nezprostředkovaný příbuzenský pěstoun (pokud má uzavřenou dohodu s doprovázející organizací) má nárok na tzv. příspěvek při pěstounské péči, který u prarodičů tvoří 1,8 násobek životního minima, což je v tuto chvíli 4.860 × 1,8 = 8.747,-- Kč měsíčně. Ostatní příbuzní (tety ap.) násobí částku životního minima koeficientem 2,3, takže by u nich částka tvořila 11.178,-- Kč měsíčně. Toto jsou částky pro příbuzenské pěstouny. I v těchto případech náleží dětem příspěvek na úhradu potřeb (zvyšovaný podle věku). Pětiletému vnoučkovi náleží 6.290,-- Kč, se kterými hospodaří pěstouni-prarodiče. Prarodiče v tomto konkrétním případě mají nárok na finanční podporu 8.747 + 6.290 = 15.037,-- Kč měsíčně.
Příbuzenských nezprostředkovaných pěstounů jsou asi 3/4, proto jsem jim dala ve výkladu přednost. Na závěr o státní podpoře pěstounů dlouhodobých nezprostředkovaných:
Máme v pěstounské péči jedno relativně zdravé dítě (bez stupně závislosti). Dítěti je sedm let. Jak to bude s finanční podporou od státu? Zprostředkovaný (státem vybraný a vyškolený) pěstoun tohoto dítěte získává měsíčně odměnu pěstouna ve výši 20.800,-- Kč hrubého, tj. čistého zhruba 15.200,-- Kč a příspěvek na úhradu potřeb dítěte ve výši 7.750,-- Kč, celkem měsíčně Kč 22.950,--. Pokud by měl pěstoun více dětí v péči, částky se zvyšují (podle tabulky, ne násobením počtem dětí).
Závěrem:
Popsala jsem co nejstručněji aktuální státní finanční podporu pěstounské péče. Většině lidí se zdá vhodná a dostatečná. Proč tedy nemáme dost pěstounů? Když se lidí, kteří tvrdí, jak se na pěstounské péči dá „napakovat“, zeptám, proč si oni také nevezmou do péče ohrožené/traumatizované cizí dítě, zpravidla se dozvím, že cizí děcko do domu nechtějí. Ale těm, kteří nabídli své srdce a svůj domov, finance závidí? Tomu pak nerozumím. Pokud se někdo rozhodne, že péče o ohrožené děti mu dává větší smysl než práce u kasy (za stejné peníze), proč by to měla být špatná motivace? Děti potřebují rodinu, ne ústav. A stát se opravdu snaží financemi pěstouny podpořit. S podpůrnými službami je to o dost horší, ale o tom třeba zase příště…
