Článek
Doba je prý zlá, musí se víc šetřit. Pro mě je to stále stejné, šetřím celý život. Teď bohužel o to víc, že důchod je v nedohlednu a zdraví odchází do nenávratna… Ale zkušenosti s odříkáním mám celoživotně bohaté a někdy pomáhám maminkám z azylového domu, aby se naučily hospodařit. Od někoho, kdo majetek zdědil, by to těžko pobraly. Ale od člověka, který začínal sám a s nulou, se některé zamyslí.
Takže jak na to?
1. Udělat si rozpočet. Ne rozpočet toho, co chci utratit, ale rozpočet toho, kolik utratit mohu. Každodenní zapisování útrat je také samozřejmost (zapisujeme VŠECHNO a pěkně přesně, např. zmrzlina už stojí i 30 Kč, kafe z automatu taky - všecko poctivě zapsat).
Osobně plán útrat dělám tak, že vezmu celkovou částku, kterou mám na měsíc k dispozici a odčítám od ní: jídlo, bydlení, oděvy, drogerii, dopravu, školní potřeby dětí, internet a mobil a taky „různé“ (hlavně dárky). Nezapomenu pojištění a spoření. No a ten zbyteček rozpočítám podle počtu dní na měsíc, abych věděla, kolik můžu utratit za den. Třeba když mi na měsíc zbude 10.000 Kč, mám na denní útratu zhruba roztomilou částku 333 Kč. To si lze dobře zapamatovat.
2. Co si lze odříct a tedy do rozpočtu nepatří: káva, alkohol, cigarety, kadeřník, kultura, placený sport, zábava, restaurace, dovolená, kosmetička, umělé nehty a řasy. Když učím ty mladé maminy hospodařit, obvykle jsou vyděšené, že by si to měly odříct všecko. Prý co by z života potom měly? No, to co já - vyjdou s penězi, dopřejí dětem vše, co je třeba, nebudou bydlet v azylovém domě a na stáří budou mít něco našetřeno. Navíc to není napořád - až budou mít poplaceno a vytvořené rezervy, i tu zábavu si dopřát mohou.
3. Následuje třídění „posluchaček“ - buď to okamžitě vzdají (život „nějak bylo a nějak bude“ se jim zdá lepší), nebo se ptají, jak vyřazení zbytných výdajů realizovat. Vidí třeba, že nemám umělé řasy a nehty. Řeknou mi: Ale s nimi bys byla o hodně hezčí! — Já na to: Člověk nemůže mít všechno. — Ony: To je hrozně smutné. — Jo, mají pravdu. Tak žijem. Pro děti.
4. Velmi dobře vybírat, co koupím. Můžu mít tričko pro dítě za 250 kaček, nebo taky za 50. Trička jsou stejná, vydrží stejně dlouho a děti z nich vyrostou rychle. Rovněž boty - tytéž v plné ceně za 799 Kč, o měsíc později za 399 Kč. Vyplatí se plánovat dopředu.
5. Často se mě také mámy ptají, jak dlouho mi trvalo šetření na vlastní byt. Když uslyší, že 25 let (a to pak ještě byla hypotéka), mají cukání u oka. Na otázku Jak jsi to mohla vydržet? odpovídám jen úsměvem. Když musíš, tak musíš. Vydržíš.
6. Fáze, kdy se odhodlaným ženám daří plnit jejich ekonomický plán a hospodařit, je obvykle následována fází zjišťování dluhů a exekucí. Když se dopracujeme k jejich seznamu, probíhá pravidelně velmi podobná konverzace:
Já: Tak čím začneme, kde to splatíme jako první? Máš tady vymáhanou částku 4.000 Kč za černou jízdu tramvají a napočítané příslušenství.
Ona: To platit nebudu, to bylo dávno.
Já: Cože? Uvědomuješ si, že věřitel to předal exekutorovi?
Ona: No to je jedno, však mi nic sebrat nemůžou, tady v azyláku to není moje.
Já: (aúúú)… Proč vlastně jezdilas načerno?
Ona: Každej jezdí.
Já: (aúúú) Chápu, že pro někoho to může být zábava, ale když ho revizor chytí, tak prostě zaplatí. Ty teď zaplatíš násobně víc, protože jsi to neřešila.
Ona: Ale já to platit nebudu, bylo to dávno.
Já: (uff) Tak od čeho se odpíchneme? Máš tu i dluh na nájmu z bývalého bytu.
Ona: No když oni chtěli moc peněz.
Já: Když jsi šla do nájmu, nevědělas cenu?
Ona: Ale jo, však i ten doplatek na bydlení nám na úřadě dali.
Já: A neplatilas proč? Dalo by se platit aspoň něco, a ne celý rok nic…
Ona: No já jsem potřebovala peníze na jiné věci…
Já: (áha) Jsou věci, které musíš zaplatit bez debat. Přes to vlak nejede.
V tomto duchu pokračuje konverzace ve většině případů a je to marnost nad marnost. Dokonce i když bylo vyhlášeno milostivé léto (městský úřad třeba prominul všecka příslušenství nezaplaceného poplatku za odpad, chtěl doplatit jen čistý dluh), nezaplatila zas nic. Přece to platit nebude, když už to bylo dávno.
Jen občas se mi podaří narazit na mámu, která se opravdu dokáže odrazit ode dna, vezme veškerou svou odpovědnost do hrstí a postaví se na vlastní nohy. Jenže bez odříkání to nejde. Ostatní „holky“ se dál utápí v lítosti, že jsou nespravedlivě ošizené, protože se nenarodily do bohatých rodin a nic nedostaly. Já taky ne. Ale svět není spravedlivý. A my buď chceme myslet na zadní kolečka, nebo nechceme.
Tento text záměrně neobsahuje jednu ze základní rad, a to najít si práci. Vztahuje se totiž k ženám, které jsou na rodičovské dovolené s malými dětmi, mají jich několik a práce přijde na řadu, až děti trošku povyrostou. Ale nebojte - na nejdůležitější zdroj příjmu nezapomínám.
Nakonec jedna udička k diskusi: víte, že prezident dnes podepsal novelu, podle které bude oddlužení trvat už jen 3 roky? Že by se člověk nedokázal 3 roky uskromnit? Co myslíte vy?
