Článek
Série rozhovorů s pěstouny z různých míst a různých krajů pokračuje. Tentokrát tu máme prvního muže. Představuji vám Davida z Moravskoslezského kraje.
David Valach (45) žije ve Vrbně pod Pradědem. Je tátou dospělého syna a pěstounem desetileté dívenky Marie. Tuto dcerku vychovává sám, neboť je v současnosti bez partnerky. Ale zase tak úplně sám není: rodina, babičky i tetičky a strýčkové, přijali Marušku za svou. A hlavně kamarádka z práce Linda. S Maruškou se milují a minimálně jednou týdně u ní spává. Jsou nerozlučná dvojka a působí dojmem, že jsou spíš siamská dvojčata. Linda také přijala roli tzv. náhradníka: kdyby se Davidovi něco stalo (stačí třeba jen hospitalizace v nemocnici), Maruška půjde k ní.
Davide, můžete nám pro začátek naznačit, jaká byla Vaše profesní cesta?
Původní profesí jsem truhlář – a v současnosti v oboru pracuji: naše firma vyrábí zakázky ze dřeva. Ale většinu pracovního života jsem pracoval v sociálních službách a hlavně v dětském domově.
Jak se truhlář stane vychovatelem v dětském domově?
To byla vlastně náhoda. Můj kamarád pracoval v DD a pozval mě, abych jel s jejich dětmi na dětský tábor. Tábor trval 14 dní a já už po jeho skončení věděl, že budu pokračovat v práci s dětmi. To mi bylo 23 let. Dodělal jsem si střední pedagogickou školu a pak i speciální pedagogiku na VŠ (ale nedokončil jsem státnici). I po skončení práce v DD jsem s dětmi stále v kontaktu, jezdíme třeba na vánoční pobyty. Většina vychovatelů mívá v tu dobu dovolenou, a tak jezdíme s dětmi hlavně my, dobrovolníci, kterým nevadí být na Vánoce mimo domov.
A tam jste potkal svůj pěstounský osud, Marušku?
Přesně tam a přímo na Štědrý den. Maruška říká, že je můj vánoční dárek.
Maruška ke mně přišla sama a představila se mi z dětí jako první. Celý vánoční pobyt byla od rána do večera se mnou. Celou dobu jsem měl pocit, jako by si mě našla. S dětmi z domovů trávím opravdu dost času a máme k sobě hezký vztah po celá léta, ale tady to bylo ještě jiné, těžko popsatelné. A začal jsem nad Maruškou přemýšlet – co s ní bude, když stráví dětství v dětském domově? Co bude, když se vrátí do rodiny, odkud byla odebrána? Co bude, až vyroste a opustí domov? Kam půjde? Kdo jí bude pomáhat? Bude mít nějaké zázemí a oporu? Jaký bude mít život? Jedno jsem věděl, že to nebude mít jednoduché jako já, že když se mi něco v dospělosti nepovedlo, mohl jsem se vrátit k rodině, kde jsem měl (a mám) nekonečnou podporu a zázemí.
Velice důvěrně znám prostředí dětských domovů a i přes nejlepší vůli tam Maruška pro množství dětí nemůže mít to zázemí, které pro život potřebuje. Poznal jsem mnoho dětí z domovů a od prvního dne tvrdím, že Maruška je dítě, které se nikdy s ústavní výchovou nesžije, nikdy se tam nebude cítit dobře. A takto jsem nad Maruškou přemýšlel celý vánoční pobyt snad každou minutu a bylo mi jí líto. Na konci pobytu mi říkala kamarádka doslova: „Davi, nechtěl bys té malé změnit život?“ Odpověděl jsem jí, že o tom vážně přemýšlím, a hned po návratu z vánočního pobytu jsem celý proces odstartoval. Byl první lednový týden 2023.
To by mě právě zajímalo, jak proces probíhá, když člověk není zprostředkovaný pěstoun – můžete tedy postup popsat?
Dětskému domovu jsem nebyl neznámý člověk, to je důležité podotknout. Nejprve jsem oslovil ředitele DD a požádal jsem o povolení hostitelské péče. Brával jsem si Marušku na některá odpoledne. Ředitel kontaktoval OSPOD dívenky a paní sociální byla velice vstřícná. Přijela na návštěvu všechno probrat. Zajímala se zpočátku hlavně o důvody, které mě k tomuto kroku vedou, jaké podmínky k bydlení mám, jak žiju atd. a hrozně moc jsem cítil, že paní sociální nechce nic podcenit, abych péči o Marušku zvládl, aby to nebyl třeba jen můj takový chvilkový rozmar a aby se jednou Maruška nedostala zpátky do dětského domova. Paní sociální byla velice vstřícná a brala to velmi zodpovědně, nechtěla dopustit nějaké ublížení Marušce v budoucnu.
Poté domluvila vyšetření u psycholožky, což proběhlo na konci března 2023. Není úplně příjemný pocit jít k důkladnému psychologickému vyšetření, to mi asi potvrdí každý, kdo tím prošel. Určitě každý měl nějaké obavy. To ale vyřešila psycholožka během vyšetření docela vtipně: řekla mi, ať se nebojím, že každý jsme nějak postižený; fakt jsem se zasmál a vše dopadlo dobře. Následně jsem si brával Marušku už skoro každý den. Od dubna 2023 jsem získal povolení i na víkendy, takže jsme spolu trávili ještě více času. Když jsem měl jednání s psycholožkou, už jsem věděl, že budu žádat Marušku do pěstounské péče, nebude stačit jen hostitelská, takže jsem chtěl širší posouzení, aby se to pak dalo použít i pro soud.
Do té doby mi sociální pracovnice prodlužovala povolenky na pobyt Marušky u mne, takže jsme se pěkně sžili. Musím přiznat, že jsem paní psycholožku velice popoháněl, protože když řekla, že na vypracování posudku má 3 měsíce, nechtěl jsem se s tím smířit. Dětem běží čas rychleji. Díky tomu jsme měli posudek za pár dní hotový. Od 1. července 2023 mi povolili Marušku vzít na dlouhodobý prázdninový pobyt, ze kterého už se do dětského domova nevrátila. Povolení k pobytu mi z OSPODu ještě několikrát prodlužovali až do 28. listopadu 2023, kdy proběhl soud, který dopadl velice dobře a teď už může být Maruška v klidu, že se do dětského domova nikdy znovu nevrátí.
Většina pěstounů se obává přijmout starší dítě kvůli mnoha traumatům, kterými prošlo. Jak bojujete s tímto?
Maruška měla těžké rané dětství. Byla týraná nevlastním otcem, který nezvládal její ADHD s prvky autismu a nižší intelekt (dost možná, že spíš zanedbání péče). Po odebrání z rodiny asi v 5 letech byla svěřena do péče příbuzných, ale ti ji už za 3 měsíce vrátili. Následně byla do 7 let u paní pěstounky, která udělala totéž – zdůvodnila to tak, že neodhadla síly na péči o takové dítě. Pro Marušku byl odjezd od pěstounky do dětského domova velmi traumatizující. Vůbec nechápala, proč ji vezou do dětského domova. Plakala a pořád opakovala, že byla hodná, tak proč musí do dětského domova…? Takto zraněné dítě už v žádném případě nesmí pečovatel zradit. Dlouho měla noční děsy, ze spaní prosila, abychom ji nechali být atd. Dnes už je nemívá. Zpočátku se u ní objevovaly i záchvaty paniky, že ji (také) opustím. Já to ale neudělám, ona patří k nám do rodiny a všichni ji milujeme a nikdy to nebude jinak a ona to už dnes ví a plně mi důvěřuje. Děláme spolu všechno, chodí k nám do dílny, jezdíme na výlety a na dračí lodě, v létě k moři, na mnoho výletů a jsme prostě akční. V dětském domově by ji to zlomilo. Každé dítě si zaslouží rodinu. Maruška patří k nám.
Viděla jsem na Facebooku Vaše video, jak Maruška v dílně vyrábí krásná prkýnka pro paní učitelky. Bude Maruška taky truhlářkou?
Zatím chce být kadeřnicí. Do té doby, než se finálně rozhodne, se budu snažit ji naučit všechno, co umím. Cítím za ni obrovskou zodpovědnost, aby se v životě neztratila a uměla co nejvíce věcí a to nemusí být jen truhlařina.
Jak zvládáte tu část výchovy, kterou obvykle mají na starosti u dívek ženy?
Nemáme mezi sebou žádné tajnosti, všechno jí říkám na rovinu, i o ženských záležitostech jsme si všecko vysvětlili hned zpočátku a jsme připraveni. Všecko se dá zvládnout, když je otevřenost a důvěra.
Co třeba kontakty s biologickou rodinou, to bývá časté téma. Řešíte to?
I v tom jsem k Marušce naprosto otevřený. Maruška tady není ve vězení a může své mamince kdykoli zavolat; a protože nebydlí daleko, můžeme tam i zajet, když sama chce. Pohraje si s mladšími sestřičkami a pak už chce zase domů. Doma je u mne a není tak časté, že by chtěla maminku vidět. To se dělo spíše zpočátku, kdy ještě byla v DD a jediný její středobod vesmíru byla maminka, i když někde vzdálená. Ještě má také bratříčka, který je v pěstounské péči, ale tam zatím kontakt neprobíhá, protože chlapec je na tom psychicky špatně a potřebuje stabilizovat. Maruška o bráškovi ví a s pěstouny jsem v kontaktu. Kontaktu Marušky s maminkou vůbec nebráním, i když si tam Maruška prožila hodně špatného. Ale je to pořád maminka. Vlastního otce vůbec nezná, i když o něm ví. Nikdy se však na něj neptá.
Je určitě výhoda, že máte dům se zahradou, tam se může Maruška vyřádit…?
Maruška se měla narodit jako Indiánka – pořád běhá bosa a nejraději je v přírodě a já nezávisle na ní – jakmile to jde, rovněž. K přírodě máme oba silný vztah. Bydlíme v Jeseníkách a to je jedna velká zahrada, kterou využíváme daleko více než naši zahradu u baráku. Maruška miluje zvířata, ráda se stará o slepice i o našeho pejska a je velice přátelská i k lidem.
Sám nejlíp víte, kolik dětí čeká na rodinu v dětských domovech. My bychom rádi, aby pěstounů bylo o hodně víc, aby se ani muži nebáli do toho jít. Které muže byste oslovil a co byste jim řekl?
To je hrozně těžká otázka. Je smutné, že musí tolik dětí vyrůstat v dětských domovech. Neumím si vůbec představit být na jejich místě. Vyrůstal jsem po boku milující mámy. V první třídě mě poslala na dětský tábor a po celou dobu tábora mi bylo hrozně moc smutno, i když jsem věděl, že je to jen na pár dní. Co teprve dítě, které musí být z rodiny odebráno a je umístěno do dětského domova s minimální (často nulovou) šancí návratu? Dítě se ocitne v cizím prostředí, kde při nejlepší vůli vychovatelů nemůže být středem pozornosti jako doma. Často se musí „prát“ o své místo a při tak velkém množství dětí téměř ztrácí soukromí. Zpočátku, když jsem si brával Marušku jen na odpoledne, tak k večeru vždy hrozně plakala a často se mi i schovávala, protože se nechtěla vrátit do DD a těžko se mi dařilo vysvětlit jí, že musí a že si pro ni zase zítra přijdu. Ale jak mi mohla věřit, když ji tolik lidí zradilo, vč. těch nejbližších? Bylo to hrozně těžké období, i když začátek jejího nového a lepšího života. Snažím se představit, že mám 8 roků a mé velké přání je, abych žil s cizím chlapem, aby si mě někdo cizí vzal domů… Je to hrozně smutné, ale v dětských domovech je „zavřeno“ tolik dětí s tímto přáním a většině z nich se nikdy nic takového nesplní a zůstane jen u snění a nikdy nepoznají dětství obklopené blízkými, kterým můžou věřit, dětství plné lásky a svobody a to, že jsou součástí milující rodiny. A co může být pro malé dítě víc?
Můj vzkaz mužům (ale i ženám) by tedy zněl asi takto:
Představte si sami sebe v dětském domově, kde se v noci, když je vám smutno, nemůžete jít schovat k mamince nebo tatínkovi; můžete se přitulit maximálně k plyšákovi a nezbývá vám nic jiného, než zamáčknout slzu a jít dál s přáním, že třeba vy budete mít někdy štěstí a někdo vás už zítra vysvobodí a dá vám opravdové dětství…
Nebojte se, a pokud cítíte, že můžete aspoň jeden dětský život zachránit, udělejte to, prosím. Život takového dítěte díky vám zase rozkvete. Já jsem to udělal, i když jsem věděl, že si beru do svého života opravdu zraněného tvorečka a nevím, co bude a jak se se svým nešťastným startem do života dál popere. Ale dal jsem jí šanci na nový domov a nikdy jsem toho nelitoval ani na vteřinu. Spíš mě mrzí, že jsem to neudělal už dříve. Mohlo být ušetřeno mnoho dětských slziček…
***
Na závěr jsem chtěla Davidovi poděkovat za skvělé vyprávění a popřát hodně štěstí do života s Májou. To se taky stalo, ale ještě jsem se dozvěděla malou příhodu vážící se k fotce níže. Na ní vidíte krásný zahradní domeček vyrobený Davidem pro Marušku tajně jako dárek (u nich na zahradě). Když ho dokončil, zavolal: „Májo, mám pro tebe dárek, pojď se podívat!“ Koukla na domeček a řekla: „Co? Domeček? Na co domeček, já jsem chtěla plyšáka!“ Ta dětská upřímnost prostě nemá chybu (smích). Ale teď už si tam Mája i hraje a vodí kamarády.
Maruška
Spirit2018, za který jsem s Davidem vedla rozhovor, si přeje to stejné, jako David: aby bylo dost rodin pěstounů pro všechny ohrožené děti. A muži jsou taky super pěstouni! Nebojte se do toho jít!
