Článek
Bábovkový den (31. 5.) připomíná, že ne každé dítě má štěstí na funkční rodinu. Chce dosáhnout toho, aby se lidé zamysleli, jestli by - každý podle svých možností - nemohli v záležitostech ohrožených dětí pohnout nebem i zemí (případně alespoň úřadem :) K tématu pěstounské péče mi přišly nějaké dotazy. Jeden dokonce i od muže, který by rád náhradní rodinu ohroženému dítěti poskytl. Jsem za dotazy ráda - většinu lidí totiž nezajímá, jak je pěstounství popsané v zákonech, ale jak se žije naživo.
Znám osobně pár desítek pěstounů. Jen ve třech případech byl iniciátorem přijetí pěstounského dítěte muž. Ale jsou tací a můžete je najít i na internetu (třeba na Youtube je hezký medailonek o dvou mužích vychovávajících Ráďu - projekt Rodiče napořád, díl Petr a Petr; nebo na FB Dalibor Rebroš, který píše úžasně).
Věřím, že mužů, kteří si všímají, jak se cítí opuštěné nebo ohrožené děti, je víc. Na přání jednoho z nich v tomto článku stručně vysvětlím, jaké je to procházet procesem schvalování. Berte prosím v potaz, že v tomto textu nebudu mluvit o pěstounech příbuzenských, protože jich se schvalovací proces netýká. Také prosím zohledněte, že proces schvalování probíhá v každém kraji úplně jinak (ač je to neuvěřitelné - ale o tom bych ráda napsala příště), takže moje zkušenosti se mohou lišit někdy zcela zásadně od těch, které získali žadatelé v jiných krajích. No a na závěr bych ráda řekla, že můj popis je subjektivní, jde o osobní dojmy právě z našeho „setkání se systémem“.
Když nejstarší syn roztáhl křídla a vyletěl z rodinného hnízda, zůstal jeden pokoj našeho bytu prázdný. Procházela jsem jím a říkala si, že by mohl přivítat ještě dalšího dětského obyvatele. Nejsem v oblasti pěstounské péče nevědomá, zajímala jsem se o ni už předchozích 25 let. Ale aktuální myšlenky v mé hlavě jsem musela předestřít také zbytku své rodiny. Poté, co vstřebali překvapení, vzali můj úmysl za svůj. A já mohla odhodlaně vyrazit na OSPOD našeho města.
Byl první lednový pracovní den, většina pracovníků měla ještě dovolenou. Službu držela dáma, která na moje sdělení, že chci požádat o zařazení mezi pěstouny, nereagovala přívětivě. Prý nevím, co mě čeká a ať si to ještě rozmyslím. Řekla jsem jí, že vím, co mě čeká, a rozmyšleno to mám čtvrt století. Ani poté mi žádost neposkytla a poslala mě slušně někam. Ze zásady se s takovými lidmi nehádám.
Přišla jsem domů a vytiskla žádost z formuláře na internetu, vyplnila ji samotnou i všechny přílohy. Musím říct, že MPSV má žádosti i přílohy hezky online připravené a člověk se zorientuje rychle. Takto vybavená jsem druhý den navštívila stejný úřad znovu; ale tentokrát jsem měla štěstí na místně příslušnou pracovnici, která byla ze zájemců o náhradní rodinnou péči (NRP) nadšená. Převzala všechny papíry a dala mi seznam dalších, které ještě musíme dodat. Zejména bylo potřeba, aby navštívila náš byt, provedla místní šetření a pozeptala se ostatních členů rodiny, jak se k věci staví oni (a pak z toho všeho napsala podrobnou zprávu).
Dále jsme museli dodat také písemný popis našeho dětství, našich rodin, povah, zájmů, vztahů k lidem i zvířatům, doklady o vzdělání, posudky od zaměstnavatelů, výpis z listu vlastnictví o tom, že vlastníme náš byt, opisy z rejstříku trestů, potvrzení výše příjmů, doklad o bezdlužnosti a status bez exekucí a doporučení od lékaře. Všechno jsme to dali do kupy během 2 týdnů a naše skvělá paní ospoďačka osobně spis odnesla na krajský úřad, aby nenastal ani den prodlení (díky jí za vše!).
Jak to pokračovalo dál (už na krajském úřadě), o tom třeba zítra. Aby toho na vás nebylo dnes moc :)
