Článek
Četli jste předchozí článek o začátku pěstounské cesty? Tak vás asi bude zajímat, jak to pokračovalo u krajského úřadu, který je kompetentním orgánem k zařazení kandidáta do seznamu pěstounů. Rozhoduje o tom odbor sociálních věcí příslušného krajského úřadu, konkrétně jsme jednali s oddělením sociálně-právní ochrany.
Když naše spádová „ospoďačka“ odevzdala všechny potřebné papíry na krajský úřad, nedělo se nějakou dobu nic. Úřad neposlal ani e-mail, že žádost dostal. Prostě nic. Po pěti měsících zazvonil telefon a paní z úřadu chtěla domluvit termín sezení s posuzující psycholožkou. I to se konalo až za další měsíc. Na konci prázdnin jsme měli za sebou teprve ono první sezení a písemné testy. Písemné testy jsou realizovány formou testových baterií, tj. stovek otázek různého druhu. Nejdelší je test, kde zaškrtáváte odpovědi ANO/NE (např. otázka Slyšíte hlasy? Myslíte si, že vás někdo pronásleduje? Věříte, že vás lidé nemají rádi?). Další druh testu byl doplňovací, kdy se podle vlastního nápadu doplní pokračování věty, např. Když chci někomu udělat radost, tak… Třetí kategorie jsou testy inteligenční (je tam třeba řada tvarů a máte přidat ten poslední, případně jsou dotazy směřovány na známé události nebo věci). Poslední kategorii testů bych nazvala asi „pocitové“, protože se psalo, s čím souhlasíme a s čím ne (třeba jestli souhlasíme s fyzickými tresty). Výsledky našich testů vyhodnotila paní psycholožka jako vyhovující, a mohli jsme postoupit do dalšího kola.
Když se na to podíváme časově, právě se nacházíme na konci prázdnin a začíná devátý měsíc od podání žádosti. Čekají nás ještě 4 sezení s psycholožkou a pěstounský přípravný kurs zvaný Pride. Ze 4 sezení u psycholožky bylo nakonec 8. Aby to nevypadalo, že chci psycholožce křivdit, tak těch 8 sezení bylo kvůli tomu, že můj muž je extrémně nesdílný člověk. Já jsem neměla problém povídat si s ní o čemkoli, to víte, typická ženská. Jenže můj muž si s cizími lidmi zásadně nepovídá, a už vůbec ne o soukromých věcech. Takže když chtěla vědět, jak to bylo s jeho prvními láskami a koho měl přede mnou, odmítl o tom mluvit. Trvalo dlouho, než ji přijal jako známou osobu a aspoň trochu se otevřel. Je zas otázka, k čemu bylo třeba se na takové věci ptát, ale to už ať si každý posoudí sám.
Jedno celé sezení nám zabral popis našich prací, vysvětlovali jsme podrobně, v čem naše činnosti spočívají (to taky úplně nechápu, k čemu bylo třeba; snad k tomu, aby posoudila, zda u toho můžeme vychovávat další dítě). Poslední důvod zdržení byl v tom, že jsme se neshodli s paní psycholožkou na věku přijatého dítěte. Ona byla názoru, že větší děti už jsou tak traumatizované, že jim nelze pomoct a do rodiny se nehodí. Chtěla pro nás mimino. My jsme mimino nechtěli. Jednak už nejsme nejmladší, a pak taky mimina nejsou náš šálek kávy.
Kompromis nakonec vedl k věkové hranici přijatého dítěte 3 - 5 let (naše představa byla původně 5 - 10 let; byli bychom vstřícní i pro starší dítě, ale náš mladší syn v tu dobu ještě neměl 10 let a úřad do rodiny svěřuje pouze dítě mladší). Jedno dopoledne věnovala paní psycholožka také posouzení našeho (tehdy devítiletého) syna. Moc si nepamatoval, o čem spolu mluvili, ale zaujala ho jedna hra. Dostal figurky, které pojmenoval (maminka, tatínek, brácha, pan učitel, kamarád atd.) a k těm přiřazoval kartičky. Na kartičkách bylo např. Kdo se se mnou nejvíc učí? Kdo si se mnou nejvíc hraje? … atd. Zapamatoval si ale hlavně kartičku Koho bych nejradši zabil? - řekl, že nikoho.
Začátkem druhého roku od podání žádosti jsme měli všecko hotové. Dále jsme tedy čekali na zařazení do pěstounského kursu Pride. Trval od února do dubna, vždy 4 hodiny ve čtvrtek po obědě. Bylo zrovna období covidových omezení a kurs musel proběhnout online. I tak jsme měli štěstí na lektorky: jedna byla zkušená psycholožka, druhá dlouhodobá pěstounka. O pěstounku jsme v polovině kursu bohužel přišli - zemřela na covid. Paní psycholožka však sehnala náhradu a kurs bez přerušení pokračoval.
Samotný kurs s názvem Pride nemá nic společného s organizovanými pochody stejného názvu. Jmenuje se tak proto, že jej vymysleli a pojmenovali v USA. Je trochu uzpůsobený našim jiným podmínkám, ale v podstatě se zaměřuje na rodičovské kompetence, upevňování jistot v dítěti a pochopení rozdílností mezi zdravým dítětem a dítětem traumatizovaným. V posledních dvou sezeních jsme měli možnost hovořit s pozvanými hosty, což byly dospívající a dospělé děti, které v pěstounské péči vyrostly. Za sebe osobně považuji tuto část za nejpřínosnější. A ještě také rozbor situace, jak je třeba se dobře rozhodnout při přijímání dítěte - když člověk cítí, že by si s ním nesedl, nemá ho přijímat. Problémy z nešťastně umístěného dítěte totiž jen prohloubí jeho bolest a ztráty.
Po skončení kursu lektorky sepisují zprávu, a tu zasílají na krajský úřad. V té chvíli už má rozhodující osoba všechny potřebné podklady v ruce a může vydat rozhodnutí o zařazení nebo nezařazení kandidáta do seznamu pěstounů. U nás k tomu došlo v červnu, tj. za 2 měsíce po skončení kursu. Když jsem držela v ruce rozhodnutí o zařazení, měla jsem stejný pocit jako při prvním uchopení maturitního vysvědčení :) Jenomže po maturitě už na nic nečekáte, zatímco kandidáta pěstounství čeká časově nejasné období vyčkávání na „kouzelný telefon“. Tak se v pěstounské hantýrce označuje oznámení, že vás vybrali ke konkrétnímu dítěti. A jak to bylo s telefonem u nás? O tom zase v dalším článku.
