Článek
V některém ze svých předchozích článků jsem se zmínila o spolku Spirit2018, jehož členky (pěstounské mámy) si předsevzaly, že přispějí k tomu, aby ohrožené děti nemusely vyrůstat v ústavech. I když se totiž ústavní vychovatelé snaží, jak mohou, nemůže ústavní zařízení pomoci se zpracováním traumat, absencí citové vazby a s rozvojem dítěte tak, jak to dokáže dobrá rodina.
Ale pěstounů je málo (a to ještě 2/3 z nich tvoří pěstouni příbuzenští, tj. tetičky, strýcové a prarodiče dětí), dětí v ústavech stovky a tisíce. Stát ví, že potřebuje pěstounů víc, mnohem víc. Některé kraje pro to i něco dělají (třeba Praha má teď velmi zajímavou kampaň - dnes byl den otevřených dveří na toto téma v Praze 13), ale těžko říct, jak velký má kampaň dopad.
My jako pěstounky pořád přemýšlíme, čím ten dopad státních snah rozšířit. Chodíme na přednášky a besedy, píšeme blogy, některé se i nechaly nafilmovat pro televizní projekt Plné hnízdo. A spustily jsme projekt s názvem Hledáme 1000 nových pěstounů.
Co nastalo potom, je jako zlý sen. Začali se ozývat schválení pěstouni, kteří čekají léta na propojení (spárování) s dítětem. Úřady jim tvrdí, že „děti nejsou“. Ovšem stačí nakouknout do jakéhokoli dětského domova, uvidíte opak. Tito žadatelé nám píší s nadějí, že my děti pro pěstouny máme (nemáme, nejsme úřad), a můžeme je spojit (nemůžeme).
A pak je tu ještě jedna skupina čekatelů, kteří měli cestu dvakrát složitější. Jejich krajský úřad je jako pěstouny neschválil. Oni nesouhlasili, odvolali se k MPSV. Po létech čekání (ano, čtete správně, vyřízení odvolání trvá léta - mrkněte třeba na zaznamenaný případ Zuzky Žatečkové na YouTube: 4 roky) ministerstvo jejich odvolání vyhovělo, negativní rozhodnutí kraje zrušilo a kraji nařídilo zařadit žadatele do registru pěstounů. Ovšem dále se neděje zase nic. Stejně jako u předchozí skupiny čekatelů je ze strany kraje ticho. Nikdo se neozývá.
Jak asi všichni tito schválení čekající vnímají kampaně pro nábor pěstounů?
Napadlo to někdy někoho kompetentního?
