Článek
Vzpomínáte někdy na svoje dětství? Já ano. Nemám moc vzpomínek na úplně ranou fázi, nepamatuji si školku, ani nástup do první třídy. Jako osmiletou si už sama sebe pamatuji a od té desetileté Kamilky si vybavím přesně i její úvahy a myšlenky.
Nejvíc mě zajímalo, proč reaguji na některé věci poněkud zvláštně. Třeba v lese. Miluju les. Ale kdykoli jsem přišla do lesa, první myšlenka se týkala dříví: Jů, tady je dřeva, to když posbírám, bude doma teplo. — Asi se to jeví jako normální úvaha, ale to bych nesměla být dítě vyrostlé v dostatku a teple paneláku. Hned následující mikromyšlenka mě totiž zarazila: Na co bys sbírala dřevo, však doma je ústřední topení, zima ti není. Ale opakovalo se to při každé návštěvě lesa a mám to tak i dnes, kdy jsem dáma v letech (ale do důchodu daleko). Stejně tak dodnes, když slyším letadlo, moje první reakce je přikrčit se a moje první myšlenka je Honem do krytu! Divné, že?
Moji prarodiče (narození 1913 a 1914) trauma z nedostatku jídla, nouze a zimy zažili. Zažívali je dlouho a mnohokrát. Babička polosirotek, dědeček úplný sirotek, oba od malinka. Byli odstrkovaní, hladoví, bití a byla jim zima.
Když jsem se to z vyprávění dozvěděla, cítila jsem souvislost mezi mým prvním pocitem v lese a zážitky mých prarodičů. Ale tehdy se o transgeneračním přenosu nemluvilo, ačkoli snad už nějaké výzkumy probíhaly. V článku Taťány Kročkové mě zaujal zejména odkaz na studii už z roku 1988. O transgeneračním přenosu (dále jen TGP) se mluví nejčastěji v souvislosti s nezažitými, ale přenesnými následky holokaustu. Paní Kročková píše také o tom, že TGP může být příčinou nepochopitelných nočních můr, depresí atd. Vzpomínám si na ty noční můry velmi dobře… stokrát dokola stále stejný sen, jak mě honí nacisté, až mě dohoní u strže a já musím skočit… Když mě po operaci probouzeli z narkózy, nebyla jsem ještě při vědomí, ale strašně jsem křičela. Po probuzení jsem si byla vědoma dlouhého pádu… křik skončil, až jsem si uvědomila, že ležím na posteli. Pád skončil.
Méně se mluví o přenosu pozitivním, kdy se předávají další generaci příjemné zážitky. Ty člověka posilují, s těmi se do ordinace psychologa nechodí. Ale i takové poznatky mám. Od malička jsem chtěla být vědkyní. Vůbec jsem nevěděla, co to je, ale chtěla jsem. Toto chtění nevycházelo z vědomosti nebo aktuální rodiny. Stejně tak můj prostřední syn chtěl být od malička chemikem. Nemáme v rodině žádného chemika a on ani není na toto povolání vhodný typ (trpí dyskalkulií; je kreativec). Ale svého snu jsme se ani jeden nevzdali, já jsem ho dosáhla a syn jde za svým také jako buldok (i přes ty překážky).
A když jsme přijali do pěstounské péče pětiletého chlapečka, začalo poznávání příčin chování a zjišťování transgeneračního přenosu i u něj. Je tam obrovský strach z opuštění. Třetí generace potomků opuštěná svou mámou. A proto používáme terapeutické rodičovství, i když jsme rodina náhradní. Chybějící lásku doplní jen nová láska. Nikdo z nás není nepopsaný list papíru. A my rádi poznáváme i to dobré, co generace předků svým následovníkům do genů předaly. Nikdy to není jen to negativní. Chlapec má sportovní nadání a velké odhodlání bojovat jako lev. To si přece také přinesl od předků. A to je dobrá zpráva. Velmi dobrá.
Je transgenerační přenos fáma, nebo fakt?
Pokud nevěříte mým zážitkům, můžete si pročíst bohatou literaturu a sami rozhodnout, zda se do vašich buněk něco přepsalo, nebo ne. Zde pár příkladů:
Peter Teuschel: Tajemství předků - Transgenerační přenos jako výzva a šance.
Anne Ancelin Schützenberger: Bolest mých předků mě provází. Transgenerační přenos v terapii.
Yvonne Poncet-Bonnissol: Rodinná tajemství. Jak překonat trauma předků.
Sylvie Tenenbaum: Deprese, odkaz předků - transgenerační přenos.
Marek Preiss a Daniela Vizinová (eds.): Transgenerační přenos - trauma a odolnost.
Helena Klímová (terapeutka, rozhovory s ní najdete na netu).
A na závěr: až budete příště příkře hodnotit chování svých dětí nebo vnuků, zkuste se zamyslet nad tím, že spousta mechanismů našeho chování je do nás vepsaná, a dokud s nimi neumíme pracovat, nemůžeme je ani ovlivnit. A zbavit se jich zcela nelze. Buďme k sobě i k druhým laskaví.
