Článek
Moji milí čtenáři!
Jak víte, na mém blogu je hlavním tématem pěstounství. A k tomu patří všechno, co se týká dětí a rodiny. V bloku rozhovorů s pěstouny teď chystám jeden hodně rozsáhlý, s ženou neobyčejnou a pěstounkou nad jiné zkušenou. A tato žena je rovněž autorkou tří knih. Dvě první jsou o jejím životě s pěstounskými dcerami, ta třetí o jejím (draky provázeném) dětství a vypořádání se s jeho následky. Přes děsivost této knihy vykujuje naděje, že i člověk těžce terorizovaný svými rodiči dokáže v sobě najít rovnováhu a lásku, aby mohl citlivě vychovat děti. A - jen tak mimochodem: Ludmila Janáková (umělecký pseudonym) také píše dost dobré básně, jejichž vydání se chystá.
Dívka, o které se v recenzované knize píše, se narodila na úplném konci šedesátých let minulého století. Oba rodiče byli učitelé, které zajímalo pouze to, jak vypadají navenek. Aby budili dojem dokonalé rodiny. Byly to bohužel toxické a patologické osobnosti. Zejména matka. Ale otcova vina není menší - podporoval, nebránil zlému. Holčička je mimořádně nadaná (v dospělosti má IQ vysoce převyšující hranici nutnou pro vstup do Mensy), ale pro rodiče není nikdy dost dobrá. Rodič, který dítěti pořád jen předhazuje, že není dost dobré, zabíjí jeho duši. Druhý rodič nejevil zájem, ignoroval. Škoda, že tolik rodičů ještě neví, jak moc to děti bolí.
Holčiččin první drak byla nejistota. Nevyzpytatelnost a nepředvídatelnost matčiných požadavků, které se pořád jen zvyšovaly a zpřísňovaly. A odporné chování otce, který dával matce pro její patologie stále větší prostor a dívky se nikdy nezastal a nevšímal si jí.
Holčiččin druhý drak byla neláska. Spolužití v rodině, kde se rodiče hádali a nikdo ji neobjal nebo nepomazlil. Zatímco mladšího bratra ano. Nikdo ji nevyslechl, všechny její trable byly označeny za nepodstatné hlouposti, všechny nemoci za vymyšlené (až skončily hospitalizací a operací).
Třetí holččičin drak bylo týrání fyzické (běžně byla bita vařečkou; jednou týrání skončilo dokonce těžkým úrazem hlavy). Vytěsnila je a v dospělosti skrývala pod maskami. Dokud se neodhodlala k terapiím.
Draci
Pro holčiččinu mámu bylo typické, že pletla holčičce svetry tak kousavé, jako její mluva. Při čtení knížky se úplně otřesu odporem. Rodina byla bohatá (srovnám-li ji s tím, co měla v tu dobu moje rodina), holčička dostala už ve dvou letech chodící panenku, ale to materiálno bylo jen prostředkem k tomu, jak dítě víc týrat - i hrát s panenkou si musela holčička tak, jak to žádala a přikazovala matka.
„Maminka“ uměla taky výborně vyčítat a vydírat (třeba stáním na parapetu s hrozbou, že skočí - nezlobte se na mě, ale v daném místě knihy jsem při čtení nahlas řekla Tak si skoč, ty opice!). Navíc za všechny ty hrůzy ještě na holčičce vynucovala vděčnost a způsobovala jí pocity viny. A ne, není to tak, že by kniha podávala svědectví jen o tom zlém - paní autorka se na své rodiče už dokáže podívat shovívavě a dokáže (to musela být strašná práce) najít na nich to dobré.
Co si člověk z knihy, až ji vydýchá, vezme? Hlavně to, co dětem NEDĚLAT. Nebuď jako ta dračí máma, to rezonuje každou stránkou. Nedopusťme, aby jediné místo, kam se dítě bojí vracet, byl jeho domov. Aby lidé, kterých se bojí, byli jeho rodiče.
Závěr:
Pokud máte sílu a odhodlání postavit se svým drakům, utnout jim hlavy a svým dětem tak pomoct k šťastnějšímu dětství, tuto knihu čtěte. A potom sekejte dračí hlavy jako bájní rytíři. Sekejte a nešanujte je!
Bibliografické údaje ke knize:
Ludmila Janáková: Ve stínu neviditelných draků. Triton: 2021. 233 stran.
