Článek
Rozhovory s pěstouny, které na této platformě vedu, mají vždy nějaký motiv. Ne že bych ten motiv vyhledávala úmyslně, on zkrátka sám vykoukne zpoza setkání s danou osobou. Tento rozhovor je o praktických závadách v péči o ohrožené děti v ČR. Někdy se člověk nestačí divit - a přitom řešení existují.
Rozhovor třetí: Pěstounka Andrea z Královéhradeckého kraje.
Kostelec nad Orlicí. Město, kde můj dnešní host, pěstounka Andrea Kocourková, se svým mužem (jsou manželé 34 let) vychovali pět biologických dětí (dnes je jim 13 – 34 let) a pečují ještě o dvě pěstounské (3 a 4 roky). Mimo to měli v péči i sourozence, kterým pomohli v návratu k biologické rodině. Andrea je pracovnicí Probační a mediační služby, jejímž úkolem je pomáhat lidem odsouzeným k alternativním trestům, aby se dobře začlenili do společnosti. Zkušenosti z této práce se promítají i do je jejího života pěstounky.
Na začátek bych se ráda zeptala, jakým způsobem do tvého života vstoupilo pěstounství?
Mám několik kamarádů, kteří mají děti v pěstounské péči již dlouho, jejich přijaté děti už jsou prakticky dospělé. Asi díky nim jsme se o problematiku pěstounství začali zajímat. Ale nechtěli jsme si tím sanovat nějakou svou potřebu rodičovství. Spíše jsme s manželem cítili, že máme ještě možnost a chuť nějakému dítěti poskytnout náhradní domov. Pořád se píše, že se nemůžou dětské domovy a Klokánky zrušit, protože jsou některé děti tzv. neumístitelné. Já nesnáším slovo „nejde“. Proto jsme se přihlásili. Abychom ukázali, že i pro tyto „neumístitelné“ děti někde náhradní rodiče jsou. Jen se musí najít.
Na naši nabídku ale na našem městském a pak i krajském úřadu evidentně vůbec nebyli mentálně nastavení. Měli nějakou svou utkvělou představu „ideální“ pěstounské rodiny a tu jsme nesplňovali. Nejdřív jsme měli moc vlastních dětí. Pak byla naše nejmladší dcera moc malá… Čekali jsme na to, než nás zařadí do přípravy, tak dlouho, že jsem stihla dálkově vystudovat další magisterské studium v oboru. Nakonec nás zařadili do přípravy, celé jsme to absolvovali a získali jsme doporučení lektorů. Kraj ovšem naši žádost stejně zamítnul. Odvolali jsme se na Ministerstvo práce a sociálních věcí a zdůvodnili jsme, kde kraj pochybil. Na ministerstvu to sice leželo rok, ale ve všech bodech odvolání nám dali za pravdu, a naši žádost vrátili zpět na kraj k novému posouzení. Kraji pak nezbylo nic jiného než nás zařadit. (smích)
A pak už jste děti do péče dostali?
To zdaleka nešlo tak rychle. V září jsme byli zařazeni. Když se ani v zimě nic nedělo, ozvala jsem se na medailonek hledající pěstouny pro děti v jiném kraji. To se ale našemu kraji moc nelíbilo a najednou se pro nás děti v systému v únoru našly. Byly to děti, co strávily rok v Klokánku. Původně je tam přivedli jejich rodiče, když přišli o bydlení. Bohužel rodiče nezvládli bez pomoci svou bytovou a finanční situaci vyřešit a děti jim byly v létě odebrány soudně. Nicméně za dětmi do Klokánku několikrát týdně chodili na návštěvu, o děti měli zájem. Proč naše „spárování“ s dětmi trvalo skoro ¾ roku stále nechápu. Stejně jako nechápu, proč se rodiče o tom, že jdou děti k nám do dlouhodobé pěstounské péče, dozvěděli od dětí. Proč se nikdo z pracovníků Klokánku nebo OSPODu neobtěžoval aspoň ze slušnosti jim to sdělit. Když tedy pominu to, že by to měla být náplň jejich práce.
Kluci k nám po prvních krátkých návštěvách v Klokánku přijeli na začátku března 2020 na první víkend na návštěvu. Jenže vláda mezitím vyhlásila první lockdown a v Klokánku už najednou děti nechtěli. Poslali nám e-mailem souhlas s prodloužením návštěvy a kluci už u nás zůstali.
Bylo to docela dobrodružné, protože bez nějakého varování byly najednou zavřené obchody a my jsme pro děti měli jen věci na víkend. A to ještě ty tety, co je balily, asi moc nepočítaly, že děti by mohly jít ven a že je u nás podstatně chladněji než v Praze.
Od začátku jsme s rodiči komunikovali. Naivně jsme se domnívali, že s nimi bude OSPOD nějak pracovat. Že u nás budou děti jen nějakou dobu, než se podaří rodičům upravit si poměry. Po asi třech měsících jsem pochopila, že úřad s nimi nijak pracovat nebude. Doslova se úřednice vyjádřila, že je spokojená, protože má u nás děti pěkně „zaparkované“. To byl pro mě takový milník. Rozhodla jsem se převzít iniciativu a udělat práci za OSPOD. Podařilo se mi nasměrovat rodiče na podpůrné služby, které jsou dnes k dispozici. OSPOD i naše doprovodná organizace nás zpočátku dost odrazovaly, ale po dalších asi třech měsících už se dělal harmonogram kroků nutných pro návrat dětí k rodičům. Nejprve to byly kroky týkající se rodičů; když to zvládli, byly to kroky zaměřené na děti. Konzultovali jsme všechno s dětskou psycholožkou, aby to bylo co nejvíc komfortní pro děti.
Od prvního telefonátu s matkou, při kterém jsem jí nabídla pomocnou ruku, až po návrat dětí, to trvalo přes rok. Takže u nás děti byly skoro rok a půl.
Už jsou to tři roky a s rodinou jsme v pravidelném kontaktu, děti k nám občas jezdí na víkendy, my k nim na narozeniny apod. Jsme taková jejich babička s dědou. Rodiče dětí nás dokonce pozvali na jejich svatbu a můj manžel vedl maminku dětí k oltáři.
A po jejich zdárném předání jste hned požádali o další děti?
To ne. Samotné předávání chlapců bylo velmi těžké. Už byli od rodičů velmi dlouho. Období, kdy děti už věděly, že se vrací k rodičům, bylo extrémně psychicky náročné. A jejich sžívání s rodiči taky nebylo snadné. Museli jsme je podpořit a taky jsme čekali, jestli to vůbec zvládnou. Bylo to období opravdu velkého psychického vypětí, které si vyžádalo pauzu na regeneraci. Takže jsme asi rok odpočívali, věnovali jsme se našim biologickým dětem, vnučce, cestování, opravám chalupy…
Ale pak nám připadalo, že je doma moc velký klid. Takže jsme si podali novou žádost. Tentokrát to trvalo od podání žádosti „jen“ ¾ roku a byli jsme vytipování pro pěstounskou péči dvou sourozenců (při přijetí jim byly 2 a 3 roky), kteří byli umístěni v přechodné pěstounské péči. Vloni v létě jsme se stali jejich pěstouny, na podzim ještě k tomu i poručníky.
Co nebo kdo podle tebe nejvíce ztěžuje proces ochrany ohrožených dětí?
Bohužel jsou to často nekompetentní úřednice, pro které je nejlepší a nejjednodušší řešení umístit děti do ústavu. V ústavu už za děti nikdo nebojuje a ony mají po starostech. Jenom v našem případě je tolik špatně odvedené úřednické práce! Příklad: když nás přijali do přípravy pěstounů, tzv. kurzu Pride, bylo nás tam 7 párů žadatelů. Ale pouze dva byly schváleny. Ostatní byli zamítnuti z důvodů, které byly ale známy již před začátkem přípravy. Bylo tedy pro těch 5 párů zbytečné ji absolvovat. Kdo odpovídá za to, že vzali žadatelům čas i peníze úplně zbytečně?
Další příklad: jak je možné, že naše první přijaté děti byly rok v Klokánku, ale nikdo s rodinou nepracoval? Nebýt nás, ty děti by se nikdy z ústavní výchovy nedostaly. A přitom stačilo tak málo…
U druhých našich přijatých dětí zase jiná úřednice odmítla svěřit děti babičce, protože její syn (otec dětí) nebyl zapsán v rodném listě. Když se chce, hledá se cesta. Ale tady se nechtělo. Jednou už jsem to nevydržela a řekla jsem jedné úřednici, že jestli chce opravdu udělat něco pro děti, ať podá výpověď. (smích)
Ráda bych se na chvíli zastavila u tvé diplomové práce s názvem Příprava pěstounů na přechodnou dobu – teorie versus praxe (2020). Popisuješ tam, jak skutečně probíhal váš pěstounský proces a jak se MPSV (kam jste se odvolali) vypořádalo s chybným rozhodnutím Královéhradeckého kraje (ten vydal natolik vadné rozhodnutí o nezařazení mezi pěstouny, že je MPSV označilo za nezákonné). Jaké závěry z tohoto obsáhlého dokumentu kraj vyvodil?
Co tak pozoruji, tak žádné. Paní psycholožka a zodpovědná úřednice, jejichž postup byl dle rozhodnutí MPSV chybný, sice vydaly nové stanovisko, ale v něm se nijak nevypořádaly s kritikou jejich předchozího jednání a ani nijak nevysvětlily změnu svého postoje či změnu náhledu do budoucna. Jediné, co vím, že se skutečně změnilo, je snížení počtu požadovaných lejster při podání žádosti o jedno. (smích)
Já jsem čekala, že se nám aspoň někdo za ten promarněný rok omluví, ale ani to se nestalo. Pouze mi pak (bylo to po tom, co se kluci vrátili k rodičům) paní úřednice z kraje řekla: „Měla jste pravdu.“ Tečka. Hotovo. Sebereflexe nula. (smích)
To je dost smutný závěr, ačkoli z tvého vyprávění cítím, že ti velmi záleží na tom, co je pro děti opravdu nejlepší. Co by tomu mohlo pomoct?
Základem je dobrá sociální práce s ohroženými rodinami. Proč odebírat děti rodičům, kteří je milují, a postarat by se za určitých podmínek dovedli? Musí být zavedeny nástroje (služby pro ohrožené rodiny), které tomu rozdělování rodin zabrání. Může to být třeba sociální bydlení, sanace rodiny, raná péče, terénní chůvy nebo jiná forma pomoci. Ačkoli to stojí nějaké peníze, za pár let je rodina stabilizovaná a pomůže to jak dětem, tak společnosti. Náklady na ústavy jsou násobně vyšší. A to nepočítám škody napáchané na psychice dětí z ústavů a to, že tyhle vzorce chování se dědí. Nemusím chodit daleko: obě naše biologické maminky byly umístěny jako děti v ústavech. Proto jim nepřišlo divné takhle svoje problémy řešit. Protože takhle to znaly.
Pokud bude stát dělat dobrou individuální práci s ohroženými rodinami, bude dost pěstounů pro děti, které jsou ve svých rodinách opravdu týrány, zneužívány nebo vážně zanedbávány.
Jsi velmi zkušená matka, takže bych na závěr vznesla otázku, jak vnímáš rozdíl ve výchově tvých biologických dětí a dětí v pěstounské péči?
Rozdíl v samotné výchově nevidím. Každé dítě potřebuje bezpečí, rodinné zázemí, bezpodmínečné přijetí, lásku rodičů a bezpečně nastavené hranice. V čem vidím rozdíl, je potřeba rozlišit důvody určitých projevů. Například vztek může mít různé důvody, proto také reakce na něj musí být odlišná. Také je potřeba vědět, co už je za hranicí schopností dítěte. Trestat za něco, co dítě ani nemůže ovlivnit, je zásadní chyba.
Když má dítě láskyplné prostředí založené na vzájemné důvěře a respektu, tak lze občas i ty hranice trošku posunout. I proto je dobře, že už se dnes pěstouni připravují více na to, jaké problémy můžou jejich přijaté děti mít. Je pravda, že jen se zkušenostmi s výchovou našich biologických dětí bychom si nevystačili. Na přijaté děti je ideální využívat přístupy tzv. terapeutického rodičovství. Když tohle pochopíte, je pak výchova hračka. (smích)
Občas se někdo ptá, jestli je možné přijaté děti milovat stejně jako své biologické. Já to tak mám. Ta láska vyrůstá z mojí prvotní potřeby to dítě chránit.
Děkuji za inspirující rozhovor i poskytnutí fotky a přeju krásné léto!
